„Mohl to být někdo...“ zeptala jsem se nesměle, můj hlas byl v sílícím dešti sotva slyšet.

Torinova mohutná vlčí podoba se ještě více napjala, jeho stříbromodré oči pátravě prohledávaly stromy tam, kde nás sledovaly ty zářící páry očí. Pršelo čím dál víc, jemné kapky se změnily v prudký liják, který mi během několika vteřin promočil plášť.

Z hrudi mu zadunělo hluboké zavrčení – nesměřovalo na mě,