Pohled Calisty:

Ostré, nečekané škubnutí za levý copánek mi srazilo hlavu dozadu. Kůže na hlavě mě po tom surovém zatažení pálila, ale pevně jsem sevřela rty a odmítla vydat sebemenší hlásku.

„No nepodívejme. Naše malá, podivínská princeznička samotného Alfy.“

Z toho hlasu odkapával dětinský jed. Nepotřebovala jsem se otáčet. Do nosu mě udeřila známá vůně jahodového lesku na rty a žvýkačky, která se za Sloane na školním dvoře vždycky táhla. Sloane byla tyran. Z důvodů, které můj devítiletý mozek stále nedokázal pobrat, si ze mě udělala osobní terč a den co den se na mě zaměřovala.

Otočila jsem se a mé tušení se potvrdilo. Sloane tam stála se svou obvyklou partičkou kamarádek, neboli kumpánkami, jak jsem jim v duchu ráda říkala. Tvořily těsný půlkruh a blokovaly mi cestu k prolézačkám na hřišti. Všechny měly na tvářích totožný úšklebek a živily se Sloaninou zlomyslnou energií.

Ačkoliv jsem byla dcerou Alfy a moji starší bratři – Bastian, Lucian a Kieran – byli trojčata a dědicové smečky Obsidiánového útočiště, tady mi to neposkytovalo žádný štít. Zdálo se, že každá holka z mého ročníku si najde důvod, proč si na mě zasednout. Strašně rády mi říkaly rozmazlená princezno. Strašně rády mě nazývaly podivínkou. Jejich nejoblíbenější stížností bylo, že na sebe strhávám veškerou pozornost kluků a učitelů.

Jejich logika mi nedávala žádný smysl. Nikdy jsem se nesnažila někomu úmyslně krást pozornost. Jestliže kluci chtěli o přestávce raději hrát panáka nebo na mrazíka se mnou, místo aby si hráli se Sloaninou partou, jak to byla moje vina? Vždycky jsem se snažila zapojit všechny. Říkala jsem klukům, ať pozvou i ostatní holky, aby se k našim hrám přidaly, ale ony vždycky odmítly, raději postávaly opodál a propalovaly mě pohledem.

A pokud šlo o to, že mi učitelé nadržují, to bylo jen proto, že mě škola opravdu bavila. Podivínkou mě nazývaly proto, že jsem dokázala odpovědět na jakoukoli otázku, bez ohledu na předmět, během několika vteřin poté, co ji učitel položil. Nesnažila jsem se předvádět, jak tvrdila Sloane. Jen jsem se ráda učila nové věci. Kdykoli jsem měla v sídle smečky volný čas, vkradla jsem se do obrovské knihovny a četla tlusté historické knihy a vědecké encyklopedie. Můj mozek ty informace prostě vstřebal a udržel.

Neustálé posmívání si ale vybíralo svou daň. Nakonec jsem toho měla plné zuby. Vzpomínala jsem si, jak jsem se jednou zhroutila v slzách, zabořila obličej mamince do hrudi a prosila ji, aby mě nechala učit se doma. Nechtěla jsem, aby mě Sloane dál šikanovala. Nechtěla jsem, aby mě holky izolovaly. Nechtěla jsem, aby se na mě kdokoli díval, jako bych byla nějaký podivný exponát, jen proto, že jsem chytřejší než děti v mém věku.

Maminka, tatínek a mí tři bratři mě ten den všichni obklopili. Řekli mi, že jsem výjimečná. Nazvali mě svou malou princeznou a ujistili mě, že na mých koníčcích není nic špatného. Lucian se posadil vedle mě na postel a vysvětlil mi, že si na mě všechny holky zasedly proto, že by tajně chtěly být mnou. Řekl mi, že bych si jejich zahořklá slova neměla brát k srdci.

Ačkoli Lucianova rada magicky nevyléčila mé zraněné city, když mi Sloane nadávala, přinesla mi útěchu. Připomnělo mi to, že i když je dvanáct holek v mé třídě zlých, moje rodina a zbytek smečky mě zbožňují. Této lásky jsem se držela, abych zůstala silná.

„Běž pryč, Sloane,“ řekla jsem a snažila se udržet klidný hlas. Zvedla jsem svůj batoh z trávy a připravila se vyrazit směrem k parkovišti. Brzy na mě tam bude čekat jeden z mých bratrů, aby mě vyzvedl.

„Jéé, ublížila jsem naší podivínce?“ Sloane přistoupila blíž a narušila můj osobní prostor. „Co s tím uděláš? Poběžíš s pláčem za bratry nebo za Alfou?“

Sloane a její kumpánky vybuchly v drsný smích. Ten zvuk mi rval uši.

*To je v pořádku, Calisto. Klacky a kameny ti možná zlomí kosti, ale slova ti nikdy neublíží.* Opakovala jsem si v duchu tu známou mantru. Byl to můj hlavní obranný mechanismus od chvíle, kdy jsem se stala kořistí Sloaniných každodenních útoků.

Nechtěla jsem se bránit. Být dcerou Alfy s sebou neslo těžké stigma nutnosti být slušná a vychovaná. Odmítala jsem tatínka, maminku nebo své starší bratry ztrapnit tím, že bych se uprostřed školního dvora pustila do hádky nebo fyzické rvačky. Měla jsem být vzorem pro všechny mladší vlčice, stejně jako maminka.

Maminka byla naše Luna. Vždycky mě učila, že rodina Alfy udává tón celému teritoriu. Byli důvodem, proč se smečka mohla stát obyvatelným útočištěm, nebo neobyvatelnou noční můrou. I když na mě tyhle holky byly zlé, zbytek smečky byl hrozně fajn. Ve smečce Obsidiánového útočiště jsme byli všichni rodina, a to zahrnovalo i Sloane a její partu. Nechtěla jsem, aby kdokoli mluvil špatně o členech mé smečky, takže jsem spolkla svou hrdost a snášela to.

„Nech ji na pokoji, Sloane, nebo řeknu paní Vanderbiltové, že jsi Calistu zase šikanovala.“

Smích prořízl nový hlas. Mason se postavil přímo přede mě, zády ke mně, a zafungoval jako pevný štít, který mi zakryl výhled na ty zlé holky.

Mason byl můj nejlepší kamarád. Vlastně to byl můj jediný opravdový kamarád v mém věku. Byl to nejmladší syn Bety mého otce. Jeho starší bratr Cole byl předurčen k tomu, stát se Betou mých tří bratrů, až jednou převezmou roli Alfů. Mason a já jsme byli nerozluční už od plenek. Vždycky se o mě staral, hrál si se mnou a chránil mě před rváči na hřišti.

Mason byl mezi našimi spolužáky také neuvěřitelně slavný. Vždycky měl ty nejúžasnější hračky a nejrychlejší kola. Tvrdil, že jeho parádní hračky přitahují dámy. Legrační na tom bylo, že mě tyhle hračky nikdy nepřitahovaly. Nikdy jsem mu to ale neřekla. Můj nejlepší kamarád byl na svá blyštivá kola ohromně pyšný a nechtěla jsem mu zničit tu image macha, kterou si budoval pro ty údajné dámy, o nichž se neustále vychloubal.

Sloanin tón se okamžitě změnil. Zlomyslný podtón zmizel a nahradil ho přeslazený hlásek. „Jé, Masone, ahoj! My jsme jenom blbly. Vůbec nic vážného. Můžeme jít potom na hřiště a jezdit spolu na kole? Dostala jsem úplně nové kolo, je fialové s třpytivými...“

Mason ji přerušil, než stačila dokončit žvatlání o své nové lesklé hračce.

„Sloane, nebylo to nic. Řeknu trojčatům Alfům, že jsi Calistě zase ubližovala. A tvoje kolo vidět nechci. Radši půjdu jezdit na kole s Callou.“

Svou větu zakončil rázným kývnutím. Mason mi čas od času říkal Calla a já mu často říkala Mase.

Vykoukla jsem zpoza Masonova ramene a uviděla, jak Sloanin obličej zrudnul. Prakticky jste mohli vidět, jak se jí kouří z uší. Všichni ve škole věděli, že je Sloane do Masona obrovsky zabouchnutá. Vždycky si s ním chtěla hrát a sedět vedle něj u oběda.

Kluci jsou prostě kluci – tupé palice, a Mason k nim rozhodně patřil – nikdy si jejího očividného zakoukání nevšimli. Mason odmítal věřit komukoli, kdo mu o tom řekl, i když jsem ho na to upozornila sama. Upřímně jsem věřila, že velká část Sloaniny neustálé šikany pramení z prostého faktu, že ji Mason vždycky ignoroval. Svou pozornost věnoval vždycky mně a pokaždé stál na mé straně.

*Ach jo!*

Zítra, až se vrátím do školy, tohle pro mě asi neskončí dobře. Sloane si tu zášť uchová a najde si o přestávce nový způsob, jak mě trápit.

Mason nedal Sloane šanci se hádat. Sáhl dozadu, popadl mě za ruku a táhl mě ke školní bráně. Odešli jsme z hřiště směrem k parkovišti. I bez ohlédnutí jsem cítila, jak mi intenzivní, nenávistné pohledy pálí díry do zad tím víc, čím dál jsme od těch holek odcházeli.

Proplétali jsme se davy studentů čekajících na své rodiče. K našemu překvapení bylo vyhrazené místo k vyzvedávání prázdné, když jsme k němu dorazili. Rozhlédla jsem se po okolí a hledala známé tváře mých bratrů nebo Masonova staršího bratra Colea. Nikdo tam nebyl.

*To je zvláštní!*

Nepamatovala jsem si, kdy se to stalo naposledy. Každý den tady byl někdo s nejméně desetiminutovým předstihem a čekal na poslední zvonění. Nezáleželo na tom, jak moc byli moji bratři nebo Cole zaneprázdněni povinnostmi pro smečku a tréninkem; nikdy nás nenechali čekat.

Několik minut jsme stáli na chodníku a skenovali zrakem kolonu přijíždějících aut. Najednou se z druhého konce parkoviště ozvalo hlasité, hluboké zatroubení.

Přimhouřila jsem oči proti odpolednímu slunci a zahlédla masivní, zvednutý černý pickup. Okénko u řidiče sjelo dolů a vykoukla známá tvář. Byl to tatínkův Gama, strýček Arthur. Zamával na nás svou mohutnou paží a gestem nás vybídl, ať jdeme k němu.

S Masonem jsme k pickupu doběhli.

„Strýčku Arthure, kde jsou všichni? Ty nás většinou nevyzvedáváš,“ zeptala jsem se a vzhlédla k němu.

I když jsem se snažila udržet klidný hlas a napodobovat tak graciézní vyrovnanost, jakou vždy předváděla maminka, aby dobře reprezentovala rodinu Alfy, v žaludku se mi stáhl drobný uzlík strachu. Gama Arthur měl na starosti bezpečnost smečky a hraniční hlídky. Neustále řešil vážné dospělácké záležitosti. Bylo v sídle smečky všechno v pořádku? Stalo se něco zlého?

Strýček Arthur se hluboce, dunivě zasmál. Otevřel těžké dveře pickupu a naklonil se, aby mě zvedl.

Na svůj věk jsem byla opravdu drobná. S jasně modrýma očima a blond vlasy po ramena, které jsem nosila většinou svázané do copánků, jsem měřila sotva metr. Všechny ostatní děti v mém ročníku byly o dvacet nebo třicet centimetrů vyšší než já. Se svou výškou jsem si nelámala hlavu. Moje rodina vždycky říkala, že vypadám roztomile, a být malá mělo i své výhody. Byla jsem nepochybně hbitější než ostatní holky v mé třídě. Dokázala jsem uhýbat a kličkovat rychleji než kdokoli jiný, což znamenalo, že jsem pokaždé vyhrála, když jsme během hodin fyzického tréninku spárovaly.

Strýček Arthur mě s lehkostí zvedl a posadil na vysoké sedadlo v kabině pickupu.

„Princezno, nedělej si starosti,“ řekl strýček Arthur a jeho hrubý hlas zjemněl. „Vidím, jak se stresuješ, když takhle krčíš ten svůj malý nosík. Nic se neděje. Všichni měli jen plné ruce práce s přípravami na cestu.“

Hravě mě štípl do nosu, než ustoupil, aby mohl Mason vylézt do auta vedle mě.

*Výlet? Jaký výlet?*

Hlava se mi roztočila. Maminka s tatínkem se u snídaně o žádném výletu nezmínili. Lucian neřekl ani slovo o balení tašek, když mě ráno vysazoval.

Možná to bylo překvapení pro mě?

Mí rodiče milovali plánování tajných věcí. Čas od času mě překvapovali malými víkendovými výlety.

Najednou mi hlavou bleskla myšlenka a srdce se mi rozbušilo. Věděla jsem, že jsem odvedla vynikající práci v otravování svých bratrů, aby mě vzali na to kouzelné místo zvané Walt Disney World v lidském multivesmíru. Milovala jsem sledování lidských filmů o princeznách na televizi v obýváku. Nedávno jsem zjistila, že existuje celý obrovský zábavní park, který je jim věnovaný, plný atrakcí a hradů. Od toho dne, co jsem to objevila, jsem kvůli tomu nepřestala své bratry otravovat.

*Možná mě vezmou právě tam.*

Ta představa mě naprosto ohromila. Nevědomky jsem ze sebe vydala vysoké vypísknutí, sevřela ruce v pěst z čiré radosti a mírně nadskočila na kožené sedačce.

„Z čeho máš takovou radost, Callo?“ odfrkl si Mason ze sedadla vedle mě. Pevně si překřížil paže na hrudi, spodní ret mu vystoupl, jak se mračil jako naštvaná kachna. „Zase mě tu necháš samotného s těma nudnýma děckama ve škole, až pojedeš s Alfou a Lunou na ten takzvaný výlet.“

Nemohla jsem si pomoct a musela se jeho dramatické reakci zasmát.

„Vždycky se můžu zeptat maminky a tatínka, jestli bys mohl jet s námi! Pak bychom se na princezny mohli jet podívat spolu,“ vypískla jsem a otočila se k němu čelem.

Vzít s sebou Masona do lidského multivesmíru by byla ta nejlepší věc na světě. Viděl úplně každý disneyovský film, co jsem měla. Teda, byl donucen je sledovat. Řekla jsem mu, že pokud odmítne, už s ním nikdy v životě nepromluvím, a tak teď můj drsný nejlepší kamarád znal jména všech princezen nazpaměť. O to ale nešlo. Šlo o to, že bychom mohli společně běhat po zábavním parku, jezdit na horských dráhách a potkávat všechny postavičky.

*Ach, Bohyně, to bude taková sranda.*

Strýček Arthur navigoval pickup přes území smečky a než jsem se nadála, objevila se před námi masivní stavba našeho domova.

„Tak jo, děcka, jsme tady,“ oznámil strýček Arthur a zařadil parkování přímo před obrovským bílým sídlem smečky. „Alfa s Lunou tě chtějí vidět ve své pracovně, princezno. A teď šup. Ty taky, Masone. Tvoji rodiče tam jsou taky.“

Překvapeně jsem zamrkala. Ani jsem si neuvědomila, že jsme domů dojeli tak rychle. Byla jsem tak pohlcená svým vzrušujícím sněním o hradech a princeznách, že jsem sotva vnímala ubíhající čas.

Naklonila jsem se a políbila strýčka Arthura na tvář, abych mu poděkovala za to, že nás přivezl. Vyškrábala jsem se z vysokého pickupu ven. Mason seskočil hned za mnou. Popadl mě za ruku, táhl mě k hlavnímu vchodu a vedl mě nahoru po rozložitém hlavním schodišti k tatínkově pracovně ve druhém patře.

„Jak jsi to myslela, že se pojedeme podívat na princezny, Callo?“ zeptal se Mason, když jsme došli na vrchol schodiště.

„Mase, já si myslím, že mě rodiče a bratři chtějí vzít do Walt Disney Worldu!“ Zastavila jsem se a otočila se k němu. Když jsem viděla jeho zmatený výraz, hravě jsem do něj strčila. „Ty truhlíku, WALT DISNEY WORLD. To je ten největší zábavní park v lidském multivesmíru a žijí tam všechny ty princezny, na které jsme společně koukali v televizi.“

Poskakovala jsem na špičkách a čekala, až bude sdílet mé nadšení.

Místo toho se Mason hlasitě rozesmál a jemně mě strčil zpátky do ramene.

*Pch! To je drzost!*

Teď už jsem ho vzít nechtěla.

Našpulila jsem pusu, sklopila bradu a pokusila se mu vytrhnout ruku ze sevření. Stiskl mi prsty pevněji a odmítal mě pustit. Přestal se smát, ale poznala jsem, že se ze všech sil snaží ovládnout pobavení, podle toho obrovského úsměvu, který se mu roztáhl po tváři.

„Haha, promiň, Callo. Jsi prostě tak roztomilá,“ řekl Mason a jeho tón zvážněl. „Ale jak víš, že tě tam Alfa a Luna vezmou? Copak si nepamatuješ, jak nám alfa Kieran říkal, že poškození portálu do lidského multivesmíru ještě nebylo opraveno?“

Ramena mi klesla. Mé nadšení prasklo jako nafukovací balonek.

*Ach jo. Poškození portálu.*

Úplně jsem zapomněla na zprávy z minulého měsíce. Král Alfů očividně ještě neměl čas přivést specialistu z magické říše, aby pomohl spravit trhlinu v hlavním cestovním portálu. To znamenalo, že nikdo nemohl bezpečně přejít do lidského multivesmíru.

To znamenalo, že se do Disney Worldu přece jenom nepojede.

Když Mason viděl moji rychlou změnu nálady, zastavil se přímo přede dveřmi pracovny. Ovinul mi paže kolem ramen a vtáhl mě do hřejivého objetí.

„To je dobrý, Callo,“ zamumlal tiše. „Slibuju, že tě tam jednou vezmu. Budeme tam jen ty a já. Budeme si moct sníst tolik zmrzliny a bonbonů, kolik jen budeme chtít, když tam nebudou naši rodiče, aby nám řekli ne.“

Trochu jsem se zasmála a opřela si bradu o jeho rameno. Mason se vždycky choval tak dospěle. Choval se ke mně jako k malému děcku, které potřebuje ochranu, zatímco on hrál roli zodpovědného dospělého. Legrační bylo, že byl jen o rok starší než já. Mně bylo devět a jemu deset. Přesto to byl můj nejlepší kamarád, ten úplně nejlepší kamarád na celém světě, a díky jeho slibu jsem se cítila lépe.

„Tady tě máme, moje malé vlče. Jak bylo ve škole?“

Z otevřených dveří se ozval jemný, melodický hlas. Okamžitě jsem poznala, že je to maminka. Její hlas v sobě nesl přirozeně uklidňující rytmus a její vůně čerstvé levandule a ranní rosy mě obklopila a zklidnila mé přetrvávající zklamání.

„Maminko! Tatínku!“ Pustila jsem Masona a běžela přímo skrz těžké dubové dveře do tatínkovy pracovny.

Tatínek klečel na plyšovém koberci a otevíral své silné náručí, aby mě chytil. Vrazila jsem mu do hrudi. Zvedl mě do vzduchu, pevně mě k sobě přitiskl a zasypal můj obličej snad stovkou rychlých polibků. Chichotala jsem se a šila sebou v jeho sevření, dokud blíž nepřistoupila maminka a nevlepila mi jemnou pusu na tvář.

„Bylo to fajn,“ rozzářila jsem se, dychtivá podělit se o svůj úspěch. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla zářivou zlatou stuhu. „Dneska jsem vyhrála cenu. Byla jsem první v hláskovací soutěži!“

Zvedla jsem medaili nahoru a pyšně ji před rodiči zhoupla.

„To je úžasné, princezno! Jsme na tebe tak hrdí!“ rozzářil se tatínek a hruď se mu dmula pýchou. Vtiskl mi další pevný polibek na temeno hlavy.

„Tak dobře, moje malé vlče, připrav se,“ řekla maminka a její tón se z hravého změnil na naléhavý. „Musíme vyrazit!“

Rozhlédla jsem se po místnosti. Masonovi rodiče stáli poblíž knihoven a v rukou drželi tlusté cestovní tašky. Moji bratři tu nebyli, ale poblíž tatínkova masivního dřevěného stolu byly naskládané kufry.

No, věděla jsem, že tohle Walt Disney World nebude. Nicméně jsem pořád potřebovala vědět, kam to uprostřed týdne vlastně spěcháme a jestli s námi může Mason pořád jet.

Vykoukla jsem z místa, kde jsem měla hlavu opřenou o maminčin krk, a pohlédla střídavě na vážné tváře svých rodičů.

„Kam jedeme? Je úterý. Zítra mám ještě školu,“ řekla jsem a prstem přejížděla po okraji své hláskovací medaile.

„Jedeme do Vlčího království, zlatíčko,“ řekl tatínek.