Pohled Calisty:

Vlčí království? Není to náhodou tam, kde žije král Alfů a královna Luna?

Můj devítiletý mozek se horečně snažil zpracovat tu náhlou změnu našich úterních plánů. „Proč tam jedeme, maminko?“ zeptala jsem se a podívala se střídavě na ni a na tatínka. „Myslela jsem, že s králem Alfů a královnou Lunou se můžete setkat jedině tehdy, když dostanete speciální pozvánku se zlatým razítkem. Měli jsme přece jet do Disney Worldu.“

„Princezno, jedeme tam na korunovaci našich nových králů,“ vysvětlil tatínek a v jeho hlase rezonovalo nezpochybnitelné vzrušení. Klekl si, popadl mě kolem pasu, zvedl mě do vzduchu a pak mě jemně postavil na nohy. Vzal mou malou ruku do své obrovské a vedl mě z pracovny ven na širokou, sluncem zalitou chodbu směrem k jídelně. „Na obřad je pozván každý Alfa z celého multivesmíru i se svou rodinou, společně s rodinou Bety.“

Nových králů? Zamrkala jsem a snažila se tuto informaci poskládat dohromady s těžkými, prachem zapadanými knihami, které jsem si ráda četla v knihovně naší smečky. Ani jsem nevěděla, že náš král hodlá odstoupit. Obvykle se o tom učitelé zmiňovali ve škole. Většinou jsme dostali celý den volno, abychom mohli sedět v aule a sledovat přenos z korunovace na velkém plátně. Palác rozesílal pozvánky měsíce předem, aby měli všichni co nejvíce času na cestu.

Z toho, co jsem se dočetla v základní knize o vlkodlačí historii, byli vlci nesmrtelní. To znamenalo, že jsme po určitém bodě nevrásčeli a nestárli tak, jak to dělají lidé. Nicméně, aby si vlkodlačí panovník udržel sílu a udržel říše v bezpečí, muselo k masivnímu předání moci dojít každých sto padesát až dvě stě let. Byla to obrovská událost. Okamžik, který se stane jen jednou za život.

Pak mi v hlavě něco secvaklo. Tatínek řekl, že je pozvána i rodina Bety.

„Tatínku, znamená to, že s námi pojede i Mason?“ zeptala jsem se a hlas mi náhlým vzrušením přeskočil do vyšších tónin. Zatahala jsem ho za ruku a poskakovala na patách po dřevěné podlaze.

„Ano, princezno,“ řekl tatínek a věnoval mi vřelý úsměv, při kterém se mu udělaly dolíčky. „Mason, jeho rodiče a bratři se k nám na tuhle cestu připojí taky.“

Bohyně, jupí!

Milovala jsem, když byl můj nejlepší kamarád nablízku. Dlouhá, nudná jízda autem najednou zněla jako dokonalé dobrodružství, pokud bude Mason sedět vedle mě.

„Pusť mě, tatínku! Musíme si jít sbalit,“ řekla jsem a vykroutila prsty z jeho pevného sevření. Otočila jsem se na podpatku, připravená rozběhnout se zpátky chodbou, abych našla Mase a vymyslela náš plán přežití na cestu.

„Princezno, a co oběd?“ zaslechla jsem za sebou tatínkovo volání.

„To je v pohodě, tatínku, najím se později!“ křikla jsem přes rameno a mé lakýrky pleskaly o podlahu, jak jsem utíkala tak rychle, co mi nohy stačily. „Spousta práce, tak málo času! Ahoj, tatínku!“

Nechtěla jsem, aby mě dohonil. Kdyby mě chytil, odtáhl by mě ke stolu a donutil by mě sníst jakoukoliv zdravou, zelenou noční můru, kterou dneska kuchaři smečky uvařili. Nechala jsem hlavu otočenou a kontrolovala, jestli mě sleduje, což byla moje první velká chyba.

„Páni, hej, zpomal, Callo. Kde hoří?“

Tvrdě jsem narazila do pevné svalnaté zdi a s drobným vyjeknutím odskočila zpátky. Promnula jsem si čelo a vzhlédla k tyčící se postavě, která mi blokovala únikovou cestu.

Ach jo. Měla jsem se dívat, kam šlapu. Teď mě ten můj otravný bratr zdrží a já nebudu mít dost času sbalit všechny nezbytné svačinky, které budeme s Masonem na cestu potřebovat. Bastian tam stál, mohutné paže měl překřížené na hrudi a díval se na mě s škádlivým, křivým úsměvem.

„Pusť mě, Bastiane,“ nařídila jsem mu, dala si ruce v bok a snažila se znít stejně autoritativně jako tatínek. „Musím si jít balit. Jinak bych mohla zapomenout na něco, co budeme s Masonem po cestě potřebovat. Důležité věci.“

Zkusila jsem ho obejít a protáhnout se mezerou mezi ním a stěnou, ale byl příliš rychlý. Jediným plynulým pohybem mě Bastian zvedl ze země. Vykřikla jsem, když mě otočil hlavou dolů a přehodil si mě přes své široké rameno jako pytel brambor.

„Polož mě!“ křičela jsem a bušila ho svými malými pěstmi do zad. Věděli, že nesnáším, když se mnou zacházejí jako s hračkou.

„To nepůjde, Callo,“ zasmál se Bastian a jeho hlas mu vibroval hrudí až do mého boku. Rozešel se přesně opačným směrem, než kam jsem chtěla jít já. „Táta chce, aby ses šla najíst, než vyrazíme. Rozkaz Alfy.“

To si dělá srandu!

Snažila jsem se z jeho železného sevření vykroutit, kopala nohama a kroutila se v pase, ale můj obří bratr se ani nehnul. Jen dál kráčel dlouhými, nenucenými kroky.

Hloupí vlčí samci a jejich super obrovská těla. Tohle byla rozhodně jedna z těch chvil, kdy jsem nenáviděla, že jsem tak malá. Bez ohledu na to, jak jsem byla chytrá, dospělého Alfu jsem přeprat nedokázala.

Bastian mě odnesl přímo do velké jídelny. Místnost bzučela omegami, které odklízely talíře a balily cestovní nádoby. Prošel kolem nižších stolů a zamířil rovnou k vyvýšenému stolu pro Alfy na vzdálenějším konci místnosti. Bez okolků mě posadil na těžkou dřevěnou židli vedle tatínka a mého druhého hloupého bratra, Luciana.

„Nemám tě ráda,“ odfoukla jsem si směrem k Bastianovi, překřížila si paže a vrhla na něj svůj nejsmrtelnější pohled, když se posadil na židli naproti mně.

Slyšela jsem, jak se všichni u stolu uchechtli. Maminka si zakryla ústa, aby skryla úsměv, a Lucian do mě strčil ramenem.

Hmf.

„Nemrač se, princezno,“ řekl tatínek a naklonil se, aby mě políbil na mou nafouknutou tvář. „Něco sněz. Cestou nebude čas zastavovat. Navíc, neměla jsi dneska dvouhodinovku fyzické průpravy? Musíš umírat hlady.“

Umírala jsem hlady. Ale taky jsem byla dcera Alfy, princezna naší smečky. Věděla jsem, že se ode mě očekává, že budu vzorem a navenek se budu chovat slušně a vychovaně, ale nikdo nikdy neřekl, že doma nemůžu použít pár triků, abych dosáhla svého.

Potřebovala jsem sbalit čokoládové mléko. Potřebovala jsem vzít gumové žížaly, tlusté čokoládové tyčinky a čokoládové mini brownies. Když tu budu sedět a obědvat, kdo je sbalí? Mason neměl přístup k mým tajným zásobám schovaným hluboko v zadní části mé šatny.

Podívala jsem se na talíř, který přede mě omega právě položila. Žaludek se mi obrátil. Byl to obří kus kuřete zalitý lepkavou omáčkou, obklopený horou tmavě zeleného chřestu a slizkých hnědých hub.

Fuj. Nesnášela jsem zeleninu. Teda, milovala jsem hranolky, které se technicky vzato dělaly z brambor, ale zbytek? Ble. Hnus.

Zkrabatila jsem nos a zvedla svou stříbrnou vidličku. Dloubla jsem do chřestu a válela ho po talíři, jako by to byl jedovatý had. Snažila jsem se psychicky připravit na to, že sním tu hmyzem nakaženou věc, které říkali jídlo. Kdo ví, kolik brouků žilo uvnitř těch hub, než je kuchaři nakrájeli a naservírovali mi je?

Možná, že když to sním opravdu, opravdu rychle, neucítím ty slizké zelené kousky. Nabrala jsem si velké sousto té směsi hub a chřestu, strčila si ho do pusy a pokusila se ho spolknout vcelku. Zemitá, hořká chuť mi obalila jazyk. Okamžitě mě chytil záchvat kašle, začala jsem se dávit a upustila vidličku na porcelánový talíř s hlasitým cinknutím.

„Zpomal, zlato,“ řekla maminka jemně a natáhla se, aby mi podala sklenici ledové vody. Bastian se naklonil přes stůl a plácal mě po zádech svýma těžkýma, dunivýma rukama, zatímco jsem hltala vodu, abych tu příšernou chuť spláchla.

„Netušil jsem, že jsi začala milovat zeleninu, sestřičko,“ uchechtl se z boku Kieran a se samolibým úsměvem se opřel o opěradlo židle.

Prudce jsem k němu otočila hlavu a zpražila ho pohledem, při kterém jsem oči vykulila tak široce, jak to jen lidsky šlo, přesně jako to dělaly postavičky v kreslených pohádkách, na které jsem se dívala. Když vyvalím oči dostatečně, lekne se a nechá mě být, ne?

Bohužel ani nemrkl. Jen zaklonil hlavu a naplno se rozesmál.

„Callo, jsi k sežrání! Nedělej to. Mohly by ti vypadnout oči!“ škádlil mě Kieran a ukázal prstem na můj obličej.

Mohly by mi vypadnout oči? Můj devítiletý mozek zamrzl. Copak by mohly? Nikdy jsem nečetla nic o tom, že by vlkodlakům vypadávaly oči, když se moc urputně mračí, ale co když by fakt mohly? Jak bych pak četla své knihy? Jak bych hrála videohry s Masonem?

Počkat. V mysli mi bleskl geniální nápad.

Rychle jsem zamrkala a nechala svůj spodní ret se roztřást. Přinutila jsem se myslet na to, jak mi spadl můj nejoblíbenější kopeček zmrzliny do hlíny. V očích se mi okamžitě nahromadila vlhkost. Po tváři mi stekla obrovská, dramatická slza, následovaná další. Vydala jsem ze sebe tiché, žalostné popotáhnutí.

Kieranův smích okamžitě utichl. Jeho samolibý úsměv zmizel a nahradila ho čirá panika.

„Hej, Callo, počkej. Já si dělal srandu. Neplač, hlupáčku,“ vykoktal Kieran a odstrčil svou židli. Obešel stůl, padl na kolena vedle mé židle a ovinul kolem mě své mohutné paže v pevném, omluvném objetí. „Oči ti nevypadnou, slibuju. Omlouvám se.“

„Zlato, on si jen dělal legraci,“ povzdechla si maminka a věnovala Kieranovi ostrý, nesouhlasný pohled. Pak se podívala zpátky na mě a její oči zjemněly. „Tak dobře, běž si sbalit věci. Myslím, že jsi pro dnešek měla škádlení už dost. Řeknu omegám, aby ti na cestu zabalily čerstvé sendviče.“

Znovu jsem popotáhla, otřela si oči hřbetem ruky a ještě vteřinu to představení udržovala. „I pro Masona, viď, maminko?“ zeptala jsem se, hlas se mi dokonale třásl.

Maminka se uchechtla, očividně mě naprosto prokoukla, ale stejně přikývla. „Ano, i pro Masona. Rychle se běž připravit.“

To mi nemusela říkat dvakrát. Sklouzla jsem ze židle, nechala Kierana klečet na podlaze a vyběhla z jídelny. Vylétla jsem po velkém schodišti a nohy se mi míhaly po plyšovém koberci, dokud jsem nedorazila do svého pokoje. Zabouchla jsem za sebou těžké dveře, s hlasitým cvaknutím zamkla závoru a běžela zatáhnout těžké závěsy.

Stála jsem uprostřed přítmí pokoje a zapumpovala pěstmi do vzduchu. Mise byla úspěšná.

Byla jsem génius. I když jsem nenáviděla lhaní před svou rodinou a předstírání smutku, dnešek byl naprostá nouzovka. Kdybych ty slzy nezahrála, nemohla bych sbalit ty svačiny. Byla bych nucená sníst ty ohavné zelené věci, kterým říkali zelenina, a Mason a já bychom na dlouhé cestě do Vlčího království umřeli hlady.

Jednou se nic nestane, ne?

*Promiň, Měsíční bohyně,* pomyslela jsem si a podívala se na strop. *Slibuju, že už to neudělám. Teda, ne úplně. Ale slibuju, že to budu hrát, jen když to bude absolutně nezbytné.*

Poté, co jsem nahoru k bohyni vyslala svou tichou omluvu, jsem se ještě jednou rozhlédla po pokoji, abych se ujistila, že mě nikdo nemůže vidět. Vešla jsem do své obrovské šatny a prodrala se řadou tlustých zimních kabátů, dokud jsem se nedostala k uvolněnému podlahovému prknu v zadním rohu. Vypáčila jsem ho a odhalila své úžasné, tajné zásoby.

Vytáhla jsem svůj růžový batůžek s princeznou Elisou a začala ho plnit. Sbalila jsem pět velkých mléčných čokolád, čerstvý sáček s mini brownies, Masonovy oblíbené kyselé gumové žížaly a obří balení bonbonů Starburst. Přihodila jsem pár tlustých knih, které jsem začala číst o vlkodlačích panovnících, pro případ, že bych se na dlouhé dálnici začala nudit, a do přední kapsy jsem zastrčila svůj iPad na hraní her.

Když jsem batoh zapnula, podívala jsem se na oblečení, které mi maminka připravila na postel. Vybrala mi světle modré zkrácené kalhoty a bílé tričko s tříčtvrtečním rukávem a s velkým, jasným obrázkem Krásky a zvířete na hrudi. Svlékla jsem si školní uniformu, oblékla si to měkké oblečení a uhladila si látku.

Na dveře se ozvalo tiché zaklepání.

„Calisto? Tady teta Brie.“

Odemkla jsem dveře a pustila omegu Bridget dovnitř. Nebyla to pro mě jen omega; byla jako moje druhá maminka. Byla to moje chůva, ta, která se o mě starala, kdykoli maminka nebo tatínek byli pryč kvůli záležitostem smečky. Říkala jsem jí teta Brie. Byla naprosto nejlepší, hlavně proto, že mi pomáhala kupovat další sladkosti do mých tajných zásob, aniž by o tom mamince s tatínkem cekla jediné slovo. Zkrátka a dobře, měla jsem tu nejlepší chůvu na celém světě.

„Teto Brie, mohla bys mi, prosím, udělat dva francouzské copy?“ zeptala jsem se, přeběhla k toaletnímu stolku a vyskočila na polstrovanou stoličku.

„Samozřejmě, Calisto,“ usmála se teta Brie, vzala stříbrný kartáč a stoupla si za mě. Jemně projížděla štětinami mými dlouhými vlasy. „Těšíš se na cestu do Vlčího království? Slyšela jsem, že královský palác je obrovský a kouzelný.“

Obrovský? Kouzelný?

Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a zkrabatila nos. Silně jsem pochybovala o tom, že by byl nějaký vlkodlačí palác působivější než Popelčin hrad, nebo než zářící ledová pevnost princezny Elsy.

„Těším se, ale teto, pochybuju, že by mohl být lepší než Popelčin hrad,“ namítla jsem a sledovala, jak její hbité prsty stáčejí první pramen mých vlasů. „Pamatuješ, když jsme na to spolu koukaly na té velké televizi? Její hrad byl tak velký. Měl dvojitá schodiště, která se stáčela kolem celé místnosti, obrovská okna, která byla velká jako celé sídlo naší smečky, a byly tam tisíce lidí, kteří tam pomáhali. A co teprve ledový hrad princezny Elsy? Byl celý z magického ledu. Byl obrovský, svítil ve tmě a přímo uprostřed měl zavěšený masivní ledový lustr.“

Slyšela jsem, jak se teta Brie za mnou tiše uchechtla. Dokončila můj levý cop, plynule přešla na pravou stranu, spletla prameny dohromady a dole je svázala malou gumičkou.

„Samozřejmě, že si to pamatuju, Callo,“ řekla vřelým a pobaveným hlasem. „Ale to jsou hrady pohádkových princezen. Ten, který uvidíš dneska, je skutečný. Možná je dokonce ještě lepší než ty z pohádek. Je tak velkolepý, že se možná stane tvým absolutně nejoblíbenějším.“

Hmf. Ani náhodou.

Když teta Brie viděla v zrcadle můj nakrabacený nosík a silně našpulené rty, sklonila se, hravě mě štípla do nosu a vlepila mi hlasitou pusu na tvář. Přešla k posteli, zvedla můj těžký batoh s princeznou Elisou a pomohla mi protáhnout ruce popruhy.

Šly jsme spolu dolů a zamířily do velké vstupní haly, kde byly hlavní dveře dokořán. Příjezdová cesta byla plná hluku motorů a pobíhajících členů smečky. Všichni čekali. Dala jsem tetě Brie ještě jedno poslední, pevné objetí, seběhla po kamenných schodech a pádila rovnou k Masonovi, který stál u konvoje černých SUV.

„Mám zásoby, takže se neboj, jestli se ti ze tvých nepodařilo nic vzít,“ zašeptala jsem Masonovi přímo do ucha a rukou si zakryla pusu.

Neřekl ani slovo. Jen se na mě podíval a dvakrát na mě mrkl pravým okem. To byl náš tajný kód. Znamenalo to, že svou vlastní pašeráckou misi úspěšně zvládl, aniž by ho rodiče chytili.

Dvojitá dávka svačin! Neudržela jsem hlasité vypísknutí, které mi uniklo ze rtů. Obmotala jsem mu paže kolem krku a pevně ho objala. Pár dospělých válečníků, kteří se otáčeli, aby naložili věci do kufrů, se nad námi se smíchem kroutilo.

Odtáhla jsem se a podívala se na Masona vážnýma očima. „Víš, teta Brie mi říkala, že ten hrad ve Vlčím království je prý tak obrovský, že je větší než Popelčin a krásnější než Elsin ledový hrad. Věříš tomu?“

„Možná, Callo,“ pokrčil Mason rameny a upravil si bundu. „Cole mi říkal, že král Alfů je strašně, strašně bohatý. Všichni vlkodlaci ve vlčím i lidském multivesmíru spadají pod něj. Cole říkal, že král má padesát sporťáků a padesát motorek. Ne jako moje šlapací kolo, ale pořádné, superrychlé motorky pro dospělé. Dokážeš si to představit? Doufám, že mě vezmou do garáže.“

Doslova jste mohli vidět, jak mu při pomyšlení na motory a pneumatiky jiskří oči vzrušením.

Těžce jsem si povzdechla. Tady jsem se hluboce obávala, že odkaz magických hradů Popelky a Elsy se chystá být sesazen nějakou vlkodlačí stavbou, a jediné, na čem Maseovi záleželo, byly hlučné motorky a auta.

Kluci jsou tak hloupí.

„Tak dobře, jedeme,“ prořízl hluk na příjezdové cestě tatínkův dunivý hlas. „Princezno, ty a Mason můžete jet ve třetím autě s omegou Brie. Vy ostatní, pohněte sebou. Čeká nás dlouhá cesta.“

Teta Brie jede s námi? Proč mi to neřekla nahoře? Rychle jsem se otočila a uviděla ji stát u dveří auta, jak na mě mrká. Přiběhla jsem a skočila jí rovnou do připravené náruče.

„Doufám, že se ti moje překvapení líbilo, Callo,“ zasmála se teta Brie a s lehkostí mě chytila.

„Miluju to, teto Brie,“ zazubila jsem se. „Můžeme ten hrad prozkoumat spolu. Mason bude stejně úplně mimo z těch motorek a aut.“

„Hej! Ne, to nebudu,“ odfrkl si Mason a naštvaně přešel k autu s překříženýma rukama.

„Ale budeš,“ odsekla jsem mu a vyplázla na něj jazyk.

„Tak dobře, dobře, vy moje malá strašidla, uklidníme se,“ řekla teta Brie a otevřela těžké dveře auta. „Nasedat. Alfa nás chce mít v autě a na cestě.“

Tatínek přišel blíž a opřel si ruku o otevřené dveře. „Bridget, dohlédni na to, ať tam vzadu nevyvádějí. Opatruj se, zlatíčko. Kdybyste něco potřebovali, řekni omeze Bridget a ona nám zavolá vysílačkou. Pojedeme hned před vámi v prvním autě s Masonovými rodiči.“

Přikývla jsem a vyšplhala se do masivního černého sedmimístného SUV. I když jsem četla spoustu knih a věděla hodně z historie, nikdy jsem si nedokázala zapamatovat konkrétní názvy aut a náklaďáků. Bylo to moc klučičí. Já se raději držela svých princezen, princů a magických hradů.

Řidič mi pomohl se připoutat na zadním sedadle vedle tety Brie, zatímco Mason se vyškrábal na sedadlo spolujezdce vpředu vedle řidiče.

Když se konvoj dal do pohybu, sjížděl po dlouhé štěrkové příjezdové cestě a zamířil za hranice smečky, v autě zavládlo těžké ticho. Mason civěl přes čelní sklo upřeně před sebe. Pořád byl na mě naštvaný za to, že jsem si utahovala z jeho posedlosti královo auty, a ta jeho tichá domácnost už začínala být pořádně otravná.

Nikdy mě neignoroval. Bylo to tak neslušné.

Rozepnula jsem si batoh a hrabala se ve svých zásobách, dokud mi prsty nezavadily o šustivé plastové obaly. Vytáhla jsem Starburst a gumové žížaly. Trošičku jsem si uvolnila pás, posunula se dopředu a naklonila se přes středový panel směrem k sedadlu spolujezdce.

„No tak, Mase, já si dělala jen srandu,“ zašeptala jsem a natahovala k němu barevné bonbony. „Prosím, nebuď naštvaný.“

Natáhl ruku dozadu a vzal si bonbony z mé ruky, ale hlavu pořád neotočil. Neřekl jediné slovo.

Hruď se mi stáhla. Už už jsem se chtěla posunout zpátky na sedadlo a obejmout tetu Brie, protože můj nejlepší kamarád byl na mě doopravdy naštvaný, ale najednou Masonova ruka vystřelila a chytila mě za paži.

Vzhlédla jsem. Otočil hlavu a na tváři se mu roztáhl obrovský, uličnický úsměv.

Ach, bohyně. Opravdu to na mě ten hloupý kluk právě sehrál? Myslela jsem si, že já jsem jediná, kdo smí předstírat divadýlko, aby získal svačinu! Vytrhla jsem mu paži ze sevření, svalila se zpátky na sedadlo a vrhla na něj ten nejtemnější, nejnaštvanější pohled, jaký jsem dokázala vykouzlit.

Jak jsem už říkala. Kluci jsou hloupí.

„Promiň, Callo!“ zasmál se Mason a otočil se na sedadle, aby na mě viděl. „Jen jsem si z tebe utahoval. Když se mnou budeš zbytek cesty mluvit, slibuju, že už to neudělám.“

Sklopil bradu, rozšířil oči a nepatrně vystrčil spodní ret. Díval se na mě úplně stejnýma nevinnýma psíma očima, jakými se díval Flynn Rychlík na Lociku ve filmu Na vlásku.

Věděl, že to je moje největší slabina. Hloupí, hloupí kluci.

„Ach jo, fajn. Jen to už přestaň dělat,“ zabručela jsem, překřížila ruce na hrudi a snažila se udržet vážný, naštvaný výraz. Ale navzdory mému nejlepšímu úsilí můj zamračený výraz prolomil nepatrný úsměv.

Mason se vítězoslavně zazubil a otočil se zpátky, aby si na svém iPadu načetl závodní hru.

Opřela jsem se zpátky o kožené sedadlo. Znovu jsem sáhla do tašky a vytáhla tři tabulky čokolády. Poklepala jsem řidiči na rameno a podala mu jednu, druhou jsem podala tetě Brie a třetí si nechala pro sebe. Rozbalila jsem staniol, velkoryse si kousla do syté čokolády a vytáhla svou knihu o vlkodlačích panovnících.

Když jsem nalistovala první kapitolu, bleskla mi hlavou náhlá, vzrušující myšlenka. Narovnala jsem se a podívala se na svou chůvu.

„Teto Brie,“ zeptala jsem se a můj hlas znovu zabublal vzrušením. „Budou ve Vlčím království nějaké princezny?“

I když jsme nejeli do Walt Disney Worldu, abychom potkali lidské princezny tam, možná bych se mohla seznámit s opravdovou vlkodlačí princeznou. Mohla bych se představit, ukázat jí své knihy a možná by se z nás staly i nejlepší kamarádky. Mohla bych jí dát trochu ze svých tajných zásob Starburst, aby mě měla raději. Mohly bychom společně běhat po velkých sálech hradu.

Teta Brie se na mě podívala a věnovala mi jemný, omluvný úsměv. „Bohužel ne, Callo. Král Alfů a královna nemají žádné dcery. Mají tři syny.“

„Tři syny?“ zopakovala jsem a mé nadšení v mžiku splasklo.

„Ano. Tři prince,“ vysvětlila teta Brie jemně. „Prince dvojčata, kteří budou zítra korunováni na krále – prince Danta a prince Damiana. A mají ještě mladšího bratra, který je asi o kousek starší než ty, prince Lea.“

Hmf.

Svezla jsem se zpátky na sedadlo a prázdně zírala na stránku ve své knize. Co si mám jako počít se třemi princi? Jasně, princové byli fajn a tak, ale uměli jenom máchat mečem a jezdit na koni.

Opravdová pohádka se stala jedině tehdy, když princové přijeli do magického hradu zachránit princeznu. Hrad plný kluků zněl neuvěřitelně nudně.