Pohled Donovana.

„Vivienne…“ Declanův hlas se zlomil, když vyslovil její jméno, a dalo mi sakra práci, abych nezatnul pěsti.

„Declane,“ zavolala Vivienne. Hlas měla slabý, ale plný něčeho, co jsem nedokázal přesně zařadit. Úleva? Vděčnost? „Jsem ráda, že jsi tady.“

Nepodívala se na mě. Oči měla zavěšené na něm, jako by byl tím jediným, na kom záleželo. Jako bych celou tu dobu nestál po jejím boku