Pohled Vivienne.

Cítila jsem se bez tíže, jako bych se vznášela mezi světy. Oční víčka, těžká, mi kmitala a bránila se otevřít. Na okamžik jsem si nebyla jistá, jestli nejsem pořád uvězněná v tom skladišti, přivázaná k židli, bezmocná a obklopená monstry bez tváře. Z té myšlenky se mi rozbušilo srdce, ale postupně začala převládat realita. Byla jsem v posteli. Prostěradla mě studila na kůži a opod