Pohled Maeve

Sterilní, dusivý pach nemocničního pokoje odrážel chmurnou realitu, která se na mě stahovala. Ležela jsem bezmocně na tvrdé nemocniční posteli a ostrá zářivková světla nade mnou působila jako pronikavé pohledy vyšetřovatelů. Tiše jsem poslouchala, jak Lennox Mercer, vážený lékař naší smečky, sděluje zdrcující diagnózu.

"Tkáň se neregeneruje, Maeve," konstatoval Lennox. "Tvá vnitřní vlčice, Nyx, visí jen na vlásku."

Sevřela jsem tenkou bavlněnou přikrývku. Hluboká rána na břiše, kterou jsem utrpěla před měsícem, byla neustálým, palčivým utrpením. Šlo o brutální zranění utržené během surového útoku tuláků, který zdecimoval Smečku Mrazivého měsíce mého otce. Vlkodlačí fyziologie diktovala, že i hluboké rány by se měly zacelit během několika dnů. Ta má se však odmítala hojit.

Lennoxova tvář byla poznamenána vážnými obavami, když poklepával perem o moji lékařskou kartu. Vysvětlil chmurný mechanismus mého utrpení. "Ta čepel byla pravděpodobně otrávená omějem. Pronikl ti do krevního oběhu a útočí na Nyx. Potřebuji tě okamžitě formálně přijmout na jednotku intenzivní péče. Musíme ty toxiny vyplavit."

"Nemohu tu zůstat," odpověděla jsem, zatímco drtivá tíha mých povinností mě kotvila k realitě.

"Maeve, to je smrtelné, pokud se to nebude léčit."

"Můj otec je uvězněn v přetrvávajícím kómatu z toho samého útoku!" vyhrkla jsem a bojovala s třesem v hlase. "Smečka Mrazivého měsíce se bez něj sotva drží. Nemohu si teď dovolit luxus zmizet na nemocničním lůžku. V okamžiku, kdy si uvědomí, že jejich Luna je upoutána na lůžko, vypukne panika."

Lennox se zamračil, zjevně rozpolcený mezi svou lékařskou povinností a pochopením smečkové politiky.

Naklonila jsem se dopředu a ignorovala ostré píchnutí v břiše. "Prosím, Lennoxi. Udržuj můj zhoršující se stav v přísné tajnosti. Děsím se toho, že by tato zpráva způsobila, že by moje už tak křehká rodina zpanikařila."

Těžce vydechl a neochotně souhlasil. "Budu mlčet jako hrob. Důrazně ti však radím, abys zůstala nablízku svému druhovi. Aura druha podporuje hojení. Můžeš z něj čerpat sílu ke svému zotavení."

Při jeho návrhu mi na rtech zaškubal prázdný, hořký úsměv.

"Pokusím se," zamumlala jsem, ačkoli jsme oba věděli, že je to prázdný slib.

Můj druh, Alfa Gideon Vane, začal být chladný a odtažitý od té doby, co se na naše území vplížila tulačka jménem Sadie Winslowová. Byl to už mučivý měsíc, co se na mě naposledy obtěžoval podívat, natož aby mi nabídl prvotní útěchu našeho pouta.

Když jsem se vypotácela ze dveří nemocnice, mé tělo mě okamžitě zradilo. Přechod z klimatizované haly do dusivého odpoledního vzduchu vyvolal v mé hrudi katastrofální reakci.

Mou hrudní kost sevřela náhlá, trýznivá bolest. Cítila jsem, jako by neviditelná bestie zabořila své drápy do mého hrudního koše a zevnitř mi ohlodávala srdce. Klopýtla jsem, neschopná se zachytit. Zhroutila jsem se na studený beton vedle květinového záhonu, rukama jsem svírala svou košili a lapala po dechu.

Kolemjdoucí zdravotní sestra upustila své desky a přispěchala ke mně. Klekla si na chodník, její ruce se vznášely nad mými třesoucími se rameny. "Paní! Mluvte se mnou. Kde vás to bolí?"

"Na hrudi," vypravila jsem ze sebe, můj hlas zněl jako syrové sípání. Přerývaně jsem popsala drásavý pocit, který vyzařoval ze srdce až do konečků prstů. "Trhá se to na kusy."

Zdravotní sestra strnula. Její lékařský výcvik ustoupil hlubšímu, prapůvodnímu pochopení. Její oči se zalily soucitnou lítostí, když se na mě podívala dolů. Zamumlala nepopiratelnou pravdu. "Vlkodlaci netrpí infarkty. Tato mučivá bolest srdce znamená, že tvůj druh právě teď láme naše posvátné pouto druhů."

To uvědomění mě zasáhlo jako fyzická rána. Ta agónie nebyla jen příznakem mého podlomeného zdraví; byl to niterný důsledek naprosté zrady. Gideon měl sex se Sadie. Fyzicky si přivlastňoval jinou ženu a nutil tak naše duchovní pouto prasknout.

"Nehýbej se. Jdu pro invalidní vozík," naléhala sestra a hlas se jí svíral obavami.

Hluchá k jejím protestům, přinutila jsem své slabé, třesoucí se tělo zvednout se ze země. Odtlačila jsem její ruce, hnána temnou potřebou situaci uzavřít. Dovolila jsem trýznivému tahu trhajícího se spojení druhů, aby vedlo mé těžké kroky. Každý pohyb vysílal mými žilami nové vlny muk, ale dovlekla jsem se až k hranici Smečky Železného tesáku.

Těžce jsem se opřela o drsnou kůru prastarého dubu, abych se nezhroutila na lesní půdu. Přes mýtinu jsem se stala svědkem výjevu, který roztříštil to, co zbývalo z mého znecitlivělého, krvácejícího srdce.

Gideon a Sadie důvěrně seděli na svěží zelené trávě. Odpolední slunce je rámovalo do teplé, zlatavé záře. Její hlava pohodlně a majetnicky spočívala na jeho širokém rameni a její prsty líně přejížděly po jeho paži. O pár metrů dál vesele dováděl mladý chlapec a honil v plevelu hmyz.

Byla to nechutná rodinná iluze.

Poté, co jsem tragicky ztratila naše dítě kvůli jeho zanedbání. Poté, co jsem málem vykrvácela, když jsem bojovala o život, abych ochránila svou pokrevní linii. Můj druh si radostně hrál na rodinu s tulačkou a jejím dítětem.

Shromáždila jsem každou špetku své zbývající důstojnosti a odtlačila se od stromu. Zklidnila jsem svůj přerývaný dech, vystoupila ze stínů a nechala svůj ledový hlas roztříštit jejich poklidnou, ohavnou iluzi.

"Alfo Gideone, rozveďme se."

Sadie vyjekla. Stáhla se k němu a svírala jeho košili, jako bych byla padouch narušující jejich útočiště. Gideonův postoj ztuhl. Pomalu, rozvážně se zvedl do své impozantní výšky a vrhl na trávu dlouhý stín. Upřel na mě svůj chladný, dravý pohled, jeho oči postrádaly jakoukoli vřelost.

Ušklíbl se, kruté zakřivení jeho rtů zpochybňovalo mou autoritu. "Žádný rozvod nebude, dokud se já sám nerozhodnu tě odmítnout. Odkdy tady poroučíš ty?"

Zoufale toužící po jakýchkoli prostředcích na záchranu otcovy upadající smečky jsem pohřbila drtivou agónii ve své hrudi. Svou fyzickou vyčerpanost jsem maskovala bezchybnou fasádou naprosté lhostejnosti.

"Přistoupím na tvé podmínky," odpověděla jsem chladně a čelila přímo jeho nepřátelskému pohledu. "Za předpokladu, že mě uspokojí finanční vyrovnání."

Gideonův ret se zkroutil ve znechuceném úšklebku. Udělal hrozivý krok vpřed, sval na čelisti mu tepal vztekem. "Už chápu, proč chceš odejít. Záleží ti jen na penězích."

Odmítla jsem mu nabídnout byť i jen ždibec vysvětlení pro své zoufalství. Neospravedlňovala bych svou potřebu zachránit otce, ani bych ho neprosila o pochopení.

Prostě jsem odsekla: "Ať už budu požadovat cokoli, bude to příliš mírný trest pro Alfu, který tak bezcitně zradil svou osudovou družku."

Překonávaje vzdálenost mezi námi se smrtící grácií, Gideon se tyčil nad mou křehkou postavou. Samotná jeho velikost hrozila, že mě udusí, jeho aura byla těžká dominancí a nekontrolovaným hněvem. Jeho hlas klesl do mrazivého šepotu, když zasadil svůj konečný úder.

"Zradil?" prohlásil. "Maeve, ty si vůbec nezasloužíš být mou Lunou."