Pohled Gideona

Ohlušující mlasknutí, s jakým Nora vlepila facku na Maeveinu bledou tvář přímo před mýma očima, zažehlo v mém nitru výbušný ryk nezkrocené zuřivosti mého vlka, Vance. Posledních pár měsíců jsem si namlouval, že jsem se přes Maeve přenesl. Opravdu jsem věřil, že jedinou emocí, která mi pro ni v hrudi ještě plála, byla chladná, kalkulující nenávist. Ale pohled na ten zlověstně rudý otisk ruky, který se rozléval po její jemné tváři, způsobil, že mě samotného nevysvětlitelně silně zabolelo u srdce.

Když měla Nora tu drzost zvednout ruku vysoko do vzduchu k druhému surovému úderu, mé reflexy převzaly kontrolu dřív, než můj mozek vůbec stihl tu akci zpracovat. Vyrazil jsem vpřed. Má ruka se sevřela kolem jejího zápěstí železným, drtivým stiskem a na místě ji zastavila.

„Alfo Gideone?“ vydechla Nora a doširoka rozevřela oči šokem.

Potlačil jsem Vanceův krvežíznivý vztek, který se dožadoval, abych tu ženu roztrhal na kusy, a klidným, smrtícím tónem jsem Noře důrazně připomněl: „Maeve je stále oficiální Lunou smečky Železného tesáku. Jak se opovažujete ji napadnout přímo před jejím Alfou?“

Sadie vycítila nebezpečnou změnu v atmosféře místnosti, natáhla ruku a chytila mě za napjatou paži. Pokusila se na mě uplatnit svůj obvyklý šarm, hlas jí přetékal falešnou smířlivostí. „Ale no tak, Gideone. Neber to tak vážně. Nora ji jen trestala za to, že mě nerespektovala. Navíc ji beztak brzy oficiálně odmítneš, takže na jejím titulu by už nemělo záležet.“

Přesunul jsem svůj těžký pohled dolů na Sadie a setřásl ze sebe její dotek. Můj hlas postrádal jakoukoli vřelost, když jsem suše pronesl: „Dokud nebude dokončen formální obřad odmítnutí, Maeve zůstává mou Lunou.“

Záměrně jsem použil to samé slovo, které jí před chvílí vmetla do tváře Maeve. „Jelikož jsi jen špinavá tulačka, pochopitelně nedokážeš obsáhnout obrovskou váhu tohoto smečkového postavení. Dovol mi, abych ti objasnil brutální pravdu našeho světa. Otevřeně urazit nebo udeřit vládnoucí Lunu se rovná vyhlášení otevřené, krvavé války celé smečce.“

Sadie zalila temná, ošklivá červeň, a zahanbená tím, že jsem ji před její budoucí nevlastní matkou záměrně označil za tulačku, zoufale vybuchla. Rozkázala Noře: „Okamžitě se Alfovi Gideonovi omluvte!“

V mé mysli Vance zuřil. *Ta ubohá děvka dluží omluvu naší pravé družce, ne nám!* zavrčel.

Přesto, navzdory mé agresivní obraně její cti, stála Maeve nehybně. Sledovala rozvíjející se chaotickou scénu s kamenným, bezživotným výrazem v tváři, nevnímajíc, nebo jí bylo jedno, že ji bráním před její vlastní matkou.

Těžký vzduch ve vestibulu náhle roztříštil ostrý pláč dítěte. Naše hádka ho vzbudila. Pronikavý zvuk se odrážel od vysokých stropů a přitáhl pozornost všech.

Maeveina hlava se trhnutím otočila za tím zvukem. Přispěchala k drahému kočárku zaparkovanému ve stínu chodby, a když pohlédla dovnitř, její tělo ztuhlo v absolutním šoku. Pomalu trhla hlavou zpátky nahoru. Její oči se střetly s mýma s výrazem tak hluboké, bolestné nedůvěry, že jsem to pocítil, jako by se mi v břiše otočila stříbrná čepel. Věděla to.

Bez jediného slova se otočila na podpatku a slepě utekla chodbou, přičemž za sebou zabouchla těžké dřevěné dveře koupelny pro hosty. Zámek cvakl.

V mé hlavě začal Vance klít. Zatímco přecházel sem a tam, jeho mysl drásala panika. *Necítím ji! Gideone, už nedokážu vycítit přítomnost její vlčice! Nyx nebezpečně zeslábla!*

Když Maeve o několik minut později konečně vyšla z koupelny, vypadala šokujícím způsobem pohuble. Z tváře se jí vytratila veškerá zbylá barva a připomínala chodícího ducha bloudícího chodbou.

Nedokázal jsem se ovládnout a ta otázka mi prostě vyklouzla ze rtů. „Jsi v pořádku?“ zeptal jsem se, zpoza mé pečlivě vybudované fasády prosakovala skutečná starost.

„Do toho ti nic není,“ odsekla a její hlas klesl na teplotu, která si nezadala s absolutní nulou.

Mihla se kolem mě malátnými, roztřesenými kroky a prudce se zastavila u vchodových dveří. Otočila se ke mně s výrazem upřímného vyčerpání.

„Chci mít ten obřad odmítnutí za sebou co nejdřív,“ pronesla jasně, s až děsivě klidným hlasem. „Sejdeme se u Rady starších, jakmile si konečně uděláš čas. Svatba s tebou byla ta největší a nejkatastrofálnější chyba, jakou jsem kdy v životě udělala. Každý den strávený jako tvá družka je pro mě prokletím. Teď to chci prostě navždycky ukončit, dokud to ještě jde.“

S touhle poslední zničující ranou vyšla do noci. Její oči byly tak ledové, jako by se dívala na naprostého cizince, a ne na muže, kterého kdysi milovala.

V hrudi mě sevřela dusivá panika a stiskla mi plíce. Byla to má osudem určená družka. Jak, k čertu, mě mohla přestat milovat dřív, než jsme se stihli vůbec formálně odmítnout?

Všechny instinkty na mě křičely, abych za ní vyrazil, chytil ji a donutil ji vzít to zpátky. Ale před očima mi najednou vytanula nezvaná vzpomínka na tragické, bezvládné tělo Sieny. Její voskově bledá tvář mi krutě připomněla minulost a znovu ve mně zažehla hluboce zakořeněnou nenávist k Maeveině otci, Arthurovi. Ta hořká zášť přikovala mé boty těžce k mramorové podlaze. Zatáhl jsem pěsti, až mi klouby úplně zbělely, a zoufale se snažil donutit, aby mi bylo jedno, že odchází.

Ale Vance mě nepřestával nabádat a v mé mysli vyl, ať naši družku přivedu zpátky.

Drtivé obavy a primární instinkt nakonec překonaly tu hořkou nenávist. Ignoroval jsem ohromené pohledy Sadie a Nory, prudce trhl vchodovými dveřmi, rozběhl se do chladného nočního vzduchu a sledoval Maeve.

K mému překvapení nedošla moc daleko. Její křehké tělo se zhroutilo na hromádku na okraji chodníku.

Zrovna když jsem se k ní chtěl rozběhnout a zvednout ji, z nedaleké křižovatky přiklusal vysoký, širokoramenný muž a jemně jí pomohl zvednout se z dlažby.

V ostrém světle pouliční lampy jsem ho okamžitě poznal. Mužův mírný, něžný pohled upřený na Maeve byl naprosto zřejmý. V tu jedinou vteřinu pohltila můj zdravý rozum temná, násilná a vše stravující žárlivost.