Zářící muž rozrážel temnou vodu s predátorskou ladností. Jeho silná paže vystřelila a pevně se ovinula kolem Corina pasu. Vytáhl ji nahoru, vyrval ji z těch dusivých hlubin. Připadala mu lehká jako pírko. Prorazil hladinu, nesl ji bez námahy skrz vířící jezero a usadil ji přímo na široká, kluzká záda jasně zelené krajty.

Cora dopadla na šupiny a okamžitě se schoulila, hltavě vykašlávajíc vodu. Hruď se jí prudce zvedala. Voda jí stékala po tváři a rozmazávala jí vidění. Když ten silný záchvat kašle ustal, zvedla zrak a její zorničky se rozšířily, jak zírala na scénu před sebou.

Napůl ponořený ve třpytivé modré vodě se vznášel muž, který ji právě vytáhl z čelistí smrti. Byl úchvatně pohledný. Jeho kůže měla jemný, plazí lesk a ve světle se leskla způsobem, díky němuž působil surreálně. Nevypadal jako normální člověk. Vypadal jako božstvo zrozené přímo z hlubin, nebo jako nějaký temný, lákavý mořský duch čekající, až ji navždy stáhne pod vlny.

Jeho oči měly jasnou, nápadnou barvu peridotu, rozdělenou ostrými, vertikálními zorničkami. Sledoval ji lhostejným, mrazivým pohledem.

„Samičí mládě,“ řekl a jeho hlas byl hluboké, zvučné dunění, které se neslo přes šplouchající vlny. „Jak ses dostala do Posvátného jezera?“

Cora ucítila, jak se jí v hrdle zasekl dech. Zapomněla kašlat. Dočasně zapomněla na tu nekonečnou, dusivou hrůzu z obřích hadů. Jeho otázku ani nezpracovala. Jen tam klečela na hadím hřbetě a zírala na něj v mokrém, roztřeseném omámení.

Zůstala naprosto beze slova, s pokleslou čelistí.

*Ty kráso,* pomyslela si a v mysli jí to zkratovalo. *Je vůbec možné, aby někdo vypadal takhle dobře? I ty nejnádhernější celebrity u nás doma by vedle něj bledly závistí. Je tak ohromující. Tak neskutečný. Vypadá jako nějaká nebeská bytost.*

Pod ní se smaragdově zelená krajta svíjela a napínala své masivní svaly.

Ten pohyb vytrhl Coru zpět do reality. Když si uvědomila, na čem to přesně sedí, vytratila se jí z tváře všechna krev. Kluzké, mokré šupiny krajty nenabízely vůbec žádnou oporu. Téměř sklouzla dozadu, málem se zřítila rovnou zpět do vířícího jezera. Z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik, ale byla natolik ochromená strachem, že ten zvuk zemřel, dřív než mohl uniknout. Vše, co jí vyšlo z úst, bylo žalostné, vysoké písknutí, jako od vyděšené myši zahnané kočkou do kouta.

Zarek Vane sledoval, jak sebou háže. Jeho ledový výraz roztál jen o zlomek. *Nech to plavat,* pomyslel si a ignoroval její paniku. *Je to jen mládě. Postarám se o ni později.*

Vyrazil z vody a bez námahy, s predátorskou ladností zhoupl své velké tělo na hřbet zelené krajty. Natáhl se, znovu popadl Coru za pas a vytáhl ji do vzpřímené polohy. Upravil její pozici tak, že seděla obkročmo na krajtě těsně za její masivní hlavou, nohy jí visely po obou stranách jejího tlustého krku. Pohazoval si s ní, jako by byla ze vzduchu, a zacházel se sto sedmdesát liber těžkou dívkou jako s hadrovou panenkou.

„Z jakého kmene jsi, malé mládě?“ zeptal se Zarek a jeho tón byl chladný, přímý a zbavený jakékoliv empatie. „A proč jsi tak buclatá?“

Ta neomalená otázka zasáhla Coru jako fyzická rána. Na okamžik zapomněla, že sedí na monstru. Tváře jí zalila horká vlna studu. *No dobře, jsem trochu při těle,* zamumlala v duchu a její hrdost dostala ránu. *Ale proč mi k čertu říká mládě? Je mi třiadvacet!*

Pak její mozek konečně dohnal její oči. *Počkat. Právě jsem ho doslova viděla přeměnit se z obří černé krajty v muže!*

Oči se jí za nakřivo posazenými brýlemi široce rozevřely. Škubla hlavou, riskla pohled přes rameno a zírala na něj. „J-jsi... m-m-monstrum nebo co?“

Ale otočit se byla chyba. Znovu ji zasáhla jeho naprostá, impozantní přítomnost.

Jeho dlouhé, tmavé vlasy byly nasáklé vodou a přiléhaly k elegantním liniím jeho krku a široké hrudi. Několik zbloudilých pramenů se mu táhlo dolů přes hluboce vyrýsované břišní svaly. Drobné kapičky vody sklouzávaly po jeho hladkém, mocném těle a zachycovaly světlo jako třpytící se diamanty. Byl tak dechberoucně nádherný, že pohled na něj byl fyzicky ohromující.

Přistihl ji, jak na něj zírá. Ty peridotové oči se svými mrazivými, vertikálními štěrbinami se setkaly s jejími. Jeho pohled byl nádherný, královský a mrazivě chladný. Predátorský klid v jeho výrazu jí vyslal mráz přímo po páteři.

Cora cítila, jak se jí svírají plíce. Přestala dýchat.

„Nejsem žádné monstrum,“ odvětil líně se táhnoucím hlasem. „Říkej mi Zarek.“

*To si dělá srandu?* pomyslela si Cora a mysl jí divoce vířila.

Srdce jí bušilo v hrudi, chycené v chaotické směsici úžasu a hrůzy. Měla pocit, jako by jí právě zkřížil cestu svůdný, smrtící duch. Spolkla těžký knedlík v krku a donutila své hlasivky pracovat. „M-Mohl byste mi prosím říct... byl jste... ta obří černá krajta předtím?“

Zarek si všiml, jak to samičí mládě koktá, třese se jako osika, a přitom ho stále dokáže oslovovat s tak zdvořilými způsoby. Tento rozpor mu přišel trochu úsměvný. Neřekl ani slovo. Jen pomalu, lhostejně přikývl.

Cora tam seděla, naprosto ohromená.

*Panebože, on je opravdu monstrum,* pomyslela si a ze žaludku jí začala vyvěrat čerstvá panika. *Znamená to, že všechny ty ostatní obří krajty ve vodě jsou také monstra? Mohou se všechny přeměnit v muže?*

Odtáhla pohled od Zareka a podívala se dolů, nervózně propátrávajíc temnou vodu.

Všude kolem nich kroužilo jezerem masivní hejno obřích krajt. Proplouvali hlubokou vodou v nekonečných, překrývajících se smyčkách, jejich šupinatá těla prorážela hladinu a nořila se zpět dolů. Už se neodvážili na ni vrhat jako předtím, zjevně váhali a báli se, že by se mohla zase začít topit ve vodě. Ale žádný z nich nechtěl ani odejít. Vytvořili živý, svíjející se perimetr.

Z pohledu na ta masivní, tlustá těla nořící se z vody a zase zpět naskakovala Coře husí kůže. Po pažích a nohách se jí rozlila husí kůže. Vždycky v sobě chovala hlubokou, paralyzující hrůzu z hadů. Tohle byla její nejhorší noční můra zhmotněná do reality. Měla pocit, jako by se jí duše snažila katapultovat z těla.

Jezero přehnal náhlý, mrazivý poryv větru a zasáhl její mokrou kůži. Prudce se otřásla a rty jí zmodraly do bledého, bezkrevného odstínu.

Zarek shlédl na jasně zelenou krajtu pod nimi. „Vezmi nás na břeh,“ přikázal.

Zelená krajta reagovala okamžitě. Vystřelila k vzdálenému břehu s oběma jezdci na hřbetě. To zrychlení s ní trhlo. Pohybovala se rychleji než motorový člun, ale nebyly tu žádné řvoucí motory a žádné divoké gejzíry vody. Obří had jen proklouzával jezerem jako tichý, děsivý duch.

Většina masivního objemu krajty zůstala skrytá pod hladinou, jen malá část byla vystavena vzduchu. Coriny holé nohy se houpaly přímo do křišťálově čisté vody. Jezero se jí míhalo po kůži, působilo jako chladné, tekuté hedvábí. Když nabírali rychlost, studený vítr jí bičoval mokré vlasy.

Jízda na obřím hadovi přes tajemné jezero byla současně děsivá i podivně vzrušující. Coriny oči zůstaly široce otevřené a vnímaly to burácení vody. Nic nepřipadalo reálné. Měla pocit, jako by zakopla a spadla přímo do surreálního, zvráceného horečnatého snu.

Zelené šupiny krajty byly neuvěřitelně kluzké. Když zvíře zrychlilo, Cora začala pouhou hybností klouzat dozadu. Než mohla spadnout, Zarekova velká, mozolnatá dlaň pevně plácla na její zátylek. Zatlačil dolů a zafixoval ji na místě.

Neovinul jí paže kolem pasu, aby ji zajistil. Nenabídl žádnou útěchu. Jen použil tu jedinou masivní ruku a držel ji za krk. Čirá síla v jeho prstech jí vyslala další mráz po páteři. Díky tomu se cítila naprosto bezmocná, jako bezbranný králík přišpendlený do hlíny nelítostným lovcem.

Než stačila tuto zvláštní dynamiku zpracovat, krajta dorazila na mělčinu. Dosáhli břehu.

Cořiny paže a nohy byly jako neužitečné želé. Ve chvíli, kdy krajta zpomalila, slezla z jejího hřbetu. Dopadla na zem a prakticky spadla na ruce a kolena. Neobtěžovala se vstávat. Jen se zběsile plazila nahoru po břehu, nehty se zaryla do hlíny, zoufale toužící vytvořit co největší možnou vzdálenost mezi svým křehkým tělem a tou monstry zamořenou vodou.

Konečně se svalila na bok a ztěžka oddechovala.

Břeh kolem ní byl nepopiratelně nádherný. Do všech stran se rozprostírala bujná, zářivě zelená tráva. Podél břehu se dařilo cizokrajným rostlinám a tyčícím se stromům. Země pod jejími dlaněmi byla neuvěřitelně měkká, na dotek jemnější než hustý koberec. Bylo to jako chodit po obláčku.

Ale Cora nebyla ve stavu, kdy by dokázala ocenit tu scenérii. Její růžová noční košilka dostala od vířivé povodně a rozbouřeného jezera pořádně zabrat. Byla teď špinavá, celá od bláta a naprosto promočená. Jak se doplazila na břeh, mokrá, těžká látka se jí tvrdošíjně lepila na kůži a obkreslovala každou měkkou křivku jejího těla.

Cora patřila k těm menším, měřila zhruba pět stop a tři palce. Ačkoliv se sama považovala za baculatou, měla velmi výraznou postavu. Nesla si s sebou skutečnou váhu, ale ta se soustředila do specifických partií, což jí dodávalo figuru s plným hrudníkem a širokými boky, které vůči její drobné postavě působily téměř komicky přehnaně.

Zarek stál na mělčině a přejel její promočenou, třesoucí se postavu rychlým, kalkulujícím pohledem. Poté plynule odvrátil svůj pronikavý peridotový pohled a předstíral, že vůbec nic neviděl.

*Tohle mládě je na svůj věk opravdu plně vyvinuté,* poznamenal v duchu.

Venku na jezeře zvedl zbytek hadího hejna své masivní, šupinaté hlavy nad zčeřenou hladinu. Jejich vertikální zorničky se upřely na Corinu postavu, zcela hypnotizovány pohledem na to, jak se třese na trávě. Úplně poprvé v životě si tyto bestie uvědomily, že měkká, křivolaká samice může být vlastně úchvatná na pohled.

Zarek vyšel z vody, bosé nohy se mu nořily do bujné trávy. Jeho hlas se rozezněl, panovačný a autoritativní. „Z jakého kmene jsi, samičí mládě? Jak ses dostala do Posvátného jezera našeho kmene? Máš vůbec tušení, jaký trest přináší to, že jsi sem vstoupila?“

S výškou hodně přes šest stop a tři palce se Zarek tyčil nad její schoulenou postavou. Vrhal na ni dlouhý, impozantní stín a nutil ji zaklonit krk dozadu, jen aby se mohla setkat s jeho chladným pohledem.

*Kmen? Samičí mládě? Posvátné jezero?*

Coře šla hlava kolem. Ta slova jí poskakovala v lebce. Snažila se přimět mozek, aby začal fungovat, aby zanalyzoval situaci, ale její mysl naprosto odmítala spolupracovat. Fungovala jen na čirý adrenalin a paniku. Její myšlenky zůstávaly jen statickým, rozmazaným prázdnem.

Ve snaze najít nějakou kotvu zaklonila hlavu ještě víc dozadu, podívala se přes Zarekova široká ramena vzhůru na oblohu.

A tam byly. Vysoko na obloze visela dvě slunce. Jedno bylo obrovské, zářilo jasně a žhavě, zatímco to druhé, menší a o něco méně jasné, sedělo vedle něj.

Cora ztuhla. Krev jí v žilách zmrzla na led. Celé tělo se jí napjalo.

*Není divu, že mi všechno připadalo tak divné,* pomyslela si a dopadlo na ni to děsivé poznání. *Byla jsem přenesena do jiného světa? To se stalo? To vysvětluje, proč se ta kalná povodňová voda proměnila v křišťálově čistou vteřinu poté, co mě ten obří vír nasál.*

„Do háje,“ zamumlala Cora nahlas chvějícím se hlasem. „Jsem vyřízená. Jsem naprosto vyřízená.“

Její mysl naprosto zkratovala. Oběma rukama se chytila za hlavu a zabořila si prsty do mokrých vlasů v projevu naprostého zoufalství.

*To ne,* opakovala si v duchu. *To ne. Opravdu jsem byla přenesena do jiného světa. Tohle není Země.*

Zarek na ni shlížel a nad její bizarní, zběsilou reakcí povytáhl obočí. Vrhl na ni hluboce zmatený pohled. Proč se chytala za hlavu, jako by měla bolesti?

Krajty v jezeře si všimly jejího rozrušení. Upřely své pohledy s vertikálními zorničkami k její schoulené postavě a v plazích očích se jim zaleskl jasný záblesk zvědavosti. Několik odvážnějších hadů se začalo plazit vpřed. Jejich obrovská, tlustá, mokrá těla se táhla z vody a vinula se nahoru po blátivém břehu až na měkký travnatý břeh.

Cora koutkem oka ten pohyb zachytila. Málem vyletěla z kůže.

*Panebože,* zaječela v duchu a její panika dosáhla nového vrcholu. *Tyhle obří krajty jsou ještě děsivější, když jsou na souši!*

Převzal kontrolu slepý děs. Než si vůbec stačila uvědomit, co dělá, Cora se vyškrábala z hlíny a vyrazila k nejbližšímu tyčícímu se stromu. Prostě se jen potřebovala dostat ze země.

Ale Zarek reagoval rychleji. Natáhl se rychlostí blesku, jeho velká ruka se pevně sevřela kolem jejího štíhlého zápěstí a zastavila ji přímo na místě.

„Pusť mě!“ zaječela Cora praskajícím hlasem, roztřesená divokou panikou.

Bránila se. Bojovala proti jeho železnému sevření s každou uncí síly, která jí v jejím vyčerpaném těle zbyla. Tvář se jí zbarvila do syté, rozzlobené červeně z toho nesmírného úsilí vytrhnout paži, ale jeho sevření bylo jako ocelový svěrák.

Zarek sledoval, jak sebou háže. Když viděl ten nefalšovaný, syrový děs zářící v jejích širokých očích, polevil. Konečně uvolnil prsty a nechal ji jít.

Uvolněna z jeho sevření, neztrácela Cora ani vteřinu. Vyškrábala se po silné, hrubé kůře stromu rychlostí blesku a přitom si odřela kolena a dlaně. Vytáhla se na nižší větev, celé tělo se jí třáslo jako list zachycený v hurikánu.

Dole na travnatém břehu začaly být masivní krajty neklidné. Jejich tlustá těla se svíjela a rozvíjela. Některé z nich se doplazily blíž ke kmeni a naklonily své obrovské hlavy vzhůru, přičemž vypadaly přesně tak, jako by se snad mohly pokusit vylézt na ten strom rovnou za ní.

Cora vyjekla. Ten zvuk byl pronikavý, zlomený a plný naprosté paniky. „NEPŘIBLIŽUJTE SE KE MNĚ!“

Zarek stál poblíž kmene, ruce mu spočívaly podél boků. Snadno poznal, že tato zvláštní samice byla k smrti vyděšená z hadů. Dokonce i jen koutkem oka zahlédnout jejich šupiny ji dostalo do slepé, hyperventilující paniky.

Temné obočí se mu zvedlo klidným, vypočítavým způsobem. Otočil hlavu a promluvil k masivním krajtám shromážděným u břehu.

„Vraťte se do jezera,“ nařídil tónem, který neponechával žádný prostor k debatě.

Krajty se přestaly hýbat. Zaváhaly, jejich masivní těla se na trávě nepohodlně přesouvala. Pomalu, neochotně se začaly plazit pozpátku, pryč od stromu. Při ústupu každá z nich vrhla zdlouhavý, tesklivý pohled nahoru na to buclaté, roztomilé samičí mládě nejistě balancující ve větvích, než konečně sklouzla zpět pod vodní hladinu.

Nikdy předtím neviděli tak buclaté a jemné samičí mládě. Rozhodně nikdy neviděli žádné tak plaché a snadno vystrašitelné. Každá maličkost, kterou ve své nevyzpytatelnosti udělala, byla zvláštně roztomilá a tak trochu k popukání. A právě teď, pokrytá blátem, se všemi těmi čerstvými škrábanci a modřinami na nohách, vypadala vyloženě uboze.

Žádná z krajt nevěděla, jak se tomuhle podivnému malému stvoření podařilo zabloudit do jejich Posvátného jezera, ale když se nořily do hluboké vody, všechny tajně doufaly, že ji vůdce kmene nezasáhne tvrdým trestem.

Posvátné jezero nebylo jen tak obyčejnou vodní plochou. Bylo to přesně to místo, kde se před tisíci lety poprvé objevila legendární Vládkyně. Od tohoto pradávného dne bylo toto území přísně zakázáno. Pouze ti absolutně nejsilnější samci kmene bez družky a hrstka elitních obřích měňavců měli kdy povoleno se k vodě byť jen přiblížit. Dokonce ani ty nejrespektovanější, vysoce postavené samice z kmene se nemohly přiblížit, aniž by nečelily vážným následkům.

Jakákoli samice, která se kdy v minulosti pokusila proklouznout do Posvátného jezera, byla odvlečena, vhozena do černočerné jeskyně a tvrdě potrestána. Než jim trest vypršel a ony se konečně vyplazily ze tmy, byly obvykle kost a kůže, téměř umírající hlady.

Pro šelmy z kmene byla Cora jen nevědomou samicí z nějakého jiného kočovného kmene, která se nedopatřením ocitla na špatném místě. Nikdo nevěděl, jaký brutální trest na ni čeká teď.

Poslední z obřích krajt se rozplynula zpět do temně modré vody a její masivní ocas zmizel, aniž by způsobil jediné šplouchnutí či zvuk.

Cora ve větvích zůstávala ztuhlá. Pevně se držela silného kmene stromu, hruď se jí prudce zvedala a byla naprosto vyvedená z míry. Z jejích nakřivo posazených brýlí stále kapala jezerní voda a sklouzávaly jí po kořeni nosu. Pokrytá blátem a prudce se třesoucí vypadala přesně jako bezmocná, uvízlá koala, která se ze všech sil drží kůry.