Zarek naklonil hlavu a upřel tmavé oči na chvějící se samici, která se vysoko nad ním tiskla ke kůře stromu. Ticho džungle se mezi nimi protahovalo, husté a těžké. Když konečně promluvil, jeho hlas měl lhostejný, mrazivý nádech, který proťal vlhký vzduch.

„Mluv,“ přikázal. „Jak ses sem dostala? K Posvátnému jezeru je přísný zákaz vstupu. Máš vůbec tušení, co se stane s vetřelci?“

Nahoře ve větvích Cora ucítila, jak z jejího těla vyprchává poslední zbytek tepla. Strach ji zasáhl jako fyzická rána. Těžce polkla, v krku měla i přes okolní vlhkost bolestivě sucho. Bledé prsty se zaryly do hrubého kmene stromu, až jí klouby úplně zbělely. Mysl se jí okamžitě zaplavila hrůznými představami. Představovala si brutální, barbarské tresty. Upálení zaživa na hranici. Vhození do jámy plné těch obřích hadů, aby ji spolkli vcelku. Hruď se jí stáhla prudkou panikou.

„Já... já ani nevím, jak jsem se sem dostala!“ vykoktala Cora a hlas se jí pod náporem napětí zlomil. Přitiskla se ke dřevu ještě pevněji. „Chytil mě vodní vír. Stáhl mě pod hladinu, a když jsem se konečně vynořila, prostě jsem skončila tady. V tomhle jezeře. Přísahám, že nelžu!“

Zarek nemrkl. Jeho výraz zůstal naprosto nečitelný.

Cora ze zoufalství, aby dokázala svou nevinu, mluvila dál, slova z ní tryskala ve frenetickém chvatu. „Byla se mnou zebra! Tu to vtáhlo taky. Je to zvláštní druh zvířete z mého světa, pokrytý černými a bílými pruhy. Tady asi nic takového nemáte. Přísahám, že byla hned vedle mě!“

Zarek se odmlčel. V mysli mu bleskla matná vzpomínka. Vybavil si, že před malou chvílí zahlédl podivného, černobíle pruhovaného koně, jak bojuje ve vodě. Odvrátil zrak a přejel ostrýma očima po zrcadlové hladině jezera. Na břehu ani na mělčině nebylo po zebře ani památky.

Uplynula těžká chvíle. Pak se voda u břehu zčeřila. Žlutozelená krajta plaše vystrčila zpod hladiny svou mohutnou hlavu. Pod Zarekovým pronikavým, ostražitým pohledem se obří had pomalu plazil na blátivý břeh. Zarek si okamžitě všiml podivné, neforemné boule, která napínala hadovo tlusté břicho.

Čelisti se mu stáhly. Udělal krok vpřed a uštědřil krajtě rychlý, chladný kopanec přímo do temene hlavy.

„Vyplivni to,“ vyštěkl Zarek.

Kopnutí vypadalo klamně jemně, jako pouhé švihnutí nohou, ale náraz vyslal lebkou krajty prudkou bolest. Obří had okamžitě ucukl a svěsil hlavu do bláta. Široce rozevřel mohutné čelisti, svaly v krku se mu stáhly v těžké vlně a vyplivl zebru na trávu.

Tvor se jakýmsi zázrakem stále držel při životě. Kdyby to byla obyčejná krajta ze Země, had stěží tak tlustý jako lidská noha, kosti zebry by se během škrcení okamžitě roztříštily na kousky. Neměla by jedinou šanci takové utrpení přežít. Ale v tomto divokém světě byly krajty neporovnatelně tlustší a větší než kořist, kterou polykaly.

Zebra se svalila na břeh. Vyvázla se zlomenou nohou, vytočenou v nepřirozeném úhlu. Velké plochy její černobílé srsti už rozežrala vysoce žíravá žaludeční kyselina krajty, čímž se odhalila živá růžová kůže pod ní. Vypadala neuvěřitelně zuboženě, těžce oddechovala na mokré trávě, ale zázrakem stále dýchala. Zraněná zebra sebou házela a kopala svýma třema zdravýma nohama v zoufalé snaze postavit se. Se zlomenou přední nohou se ale prostě nedokázala zvednout a s frustrovaným odfrknutím se zhroutila zpět do bláta.

Zarek si dřepl a prohlížel si toho divného malého koně. Opravdu nikdy předtím nic podobného neviděl. Natáhl ruku a dlouhými prsty vytrhl pár chlupů z jeho hřívy. Promnul je mezi konečky prstů a okamžitě si uvědomil, že ty výrazné pruhy jsou naprosto přirozené. Nebyly nabarvené ani namalované.

Nahoře na stromě Cora vykoukla dolů a uviděla zebru. Zaplavila ji vlna úlevy, která jí dodala špetku odvahy.

„Vidíš? Říkala jsem ti to!“ křikla dolů Cora, její hlas se chvěl o něco méně. „A měla jsem s sebou taky kufr! Velký růžový. Ten kufr je z mého světa taky něco výjimečného. Způsob, jakým je vyrobený, ten materiál – je to naprostý unikát. Vsadím se, že tu nemáte ani nic, co by se mu jen blížilo.“

Zarek se znovu postavil. Vrhl na zčeřené jezero ležérní, vyčkávavý pohled, ve tváři se mu nezračil ani kousek emocí.

Téměř jako na povel se z tmavé vody vyplazila další mohutná krajta. Vyvlnila své kolosální tělo na břeh s nadmutým krkem. S těžkým dávením vyplivla její velký růžový kufr. Had pak zavazadlo postrčil zpátky do mělké vody a v jezeře ho rychle, překvapivě jemně opláchl, aby z něj smyl žaludeční sliz, než ho svým tlustým čenichem postrčil zpět na suchý břeh.

Cora zírala dolů v naprostém neuvěření. Spadla jí čelist. Pomyslela si: ‚Tys opravdu sežral můj kufr? Myslel sis, že je to jídlo? To tu na tomhle šíleném místě vážně dokážete trávit pevný plast?‘

Zarek přistoupil blíž a kufr si prohlédl. Zářivě růžová barva byla poutavá a pro jeho oči naprosto jedinečná. Přejel rukou po hladké, tvrdé skořepině. Ten materiál bylo vskutku něco, s čím se ještě nikdy nesetkal. Vůbec to nepřipomínalo kůži, dřevo ani kámen. I přes všechny své zkušenosti neměl sebemenší tušení, z čeho je tento podivný předmět vyroben.

Postavil se a překřížil paže na hrudi. Byl téměř naprosto přesvědčen o příběhu, který mu Cora právě vyprávěla.

Ve skutečnosti odpočíval nahoře na stromě přímo u břehu, oči zavřené v hluboké meditaci. Za celou tu dobu neslyšel z břehu jediný zvuk. Žádné šustění listí, žádné praskání větviček, žádné kroky. S jeho bystrými smysly a elitními schopnostmi prostě neexistovalo, že by mu unikla neohrabaná samička, plížící se k němu hustou džunglí. Navíc, když předtím konečně otevřel oči, skutečně viděl podivný, silný vodní vír, který stále kroužil uprostřed hladiny jezera.

Zarek si to dal dohromady. Odhadl, že je vysoce pravděpodobné, že ji to vsálo nějakou skrytou trhlinou nebo portálem na samém dně jezera. Musela mít neuvěřitelné štěstí nebo u sebe něco výjimečného, co ji pod tím tlakem udrželo naživu, jinak by se určitě utopila dávno předtím, než by vůbec prorazila hladinu.

Šelmy z okolních kmenů vždycky mluvily o Posvátném jezeře jako o nějakém legendárním, magickém místě. Někteří dokonce zacházeli tak daleko a tvrdili, že mužští zvířecí lidé mohou posílit své schopnosti jen tím, že se naloží do jeho vod. Ale po všem tom čase, který Zarek strávil tím, že tu žil a odpočíval, si upřímně nemyslel, že je na něm něco nijak zvlášť výjimečného nebo magického. Pro něj to bylo jen klidné, tiché místo, kam ho nikdy nepřijde nikdo otravovat.

Vůbec by nikomu k ničemu nebylo, aby se sem vplížil schválně. A co je důležitější, žádný kmen by při zdravém rozumu nikdy nenechal cennou, křehkou samičku podstoupit tak obrovské riziko.

Zarek se znovu podíval nahoru na buclatou samičku, která se držela větví. Snadno viděl v jejích doširoka rozevřených očích zářit syrový, nespoutaný strach. Byla jasně k smrti vyděšená. Jen při pohledu na její postoj mohl také poznat, že je zraněná.

Cořina bledá kůže byla posetá desítkami malých řezných ran a zanícených červených škrábanců. Když ji smetly dravé povodňové vody, zlomené větve a skryté kameny ji ošklivě poškrábaly. Teď měla rány oteklé, bledé a svraštělé od toho, jak byla příliš dlouho namočená ve studené vodě. A pak, ve své slepé panice při šplhání po drsné kůře stromu, si své měkké nohy a ruce odřela ještě víc. Teď, pevně schoulená u neúprosného kmene, třesoucí se v chladném větru, vypadala naprosto zuboženě.

Zarekův přísný výraz znatelně zjemněl. Chladný nádech v jeho očích roztál.

„Dobrá,“ řekl Zarek a jeho hlas klesl do klidnějšího, uklidňujícího tónu. „Věřím ti. Pojď dolů.“

Cora se nehnula ani o píď. Ruce měla dál pevně obtočené kolem stromu, to dřevo prakticky objímala. Nehodlala v dohledné době slézat dolů. Mozek měla naprosto usmažený vším, co se kolem ní dělo, přetížený obřími hady, cizími muži a šokem z toho, že se málem utopila. Ale její základní instinkty přežití stále silně úřadovaly.

Třesavě se nadechla, sebrala zbytky odvahy a křikla dolů: „Ty mi věříš, ale já tobě ještě ne!“

Zarek se na ni za ten vzdor nenaštval. Po jeho nápadně pohledné tváři kmitl slabý, upřímný úsměv. Otočil se, posadil se zpět zády k úpatí mohutného kmene stromu, zaklonil hlavu a podíval se nahoru na ni se zřetelným náznakem pobavení ve svých tmavých očích.

Seděl tam naprosto uvolněně. Na sobě měl jen jednoduchou sukni z černé krajtí kůže, volně omotanou kolem pasu. Jeho hladká, hluboce opálená a silně svalnatá horní polovina těla byla zcela vystavena čerstvému vzduchu. Kapky vody mu stékaly po hrudi a po vyrýsovaných břišních svalech. Jeho dlouhé, silné nohy se líně natahovaly po trávě pod stromem. Vypadal divoce, nebezpečně a nezpochybnitelně úchvatně. Byl na něj naprosto fascinující pohled.

Nahoře ve větvích Cořina bledá tvář najednou jasně zčervenala. I přes chladný vzduch se jí do tváří nahrnulo horko. Kradmo po něm házela rychlé, nervózní pohledy a ze všech sil se snažila, aby neztratila úchop ani zdravý rozum.

Pomyslela si: ‚Tenhle netvor může teď působit v pohodě, jak si tam jen tak sedí a vypadá jako nějaký divošský model, ale když ho naštvu, mohl by se nejspíš proměnit zpátky do své pravé zvířecí podoby a sežrat mě na jedno kousnutí. Jo, radši s ním nebudu pokoušet štěstí.‘

Mezi nimi se protáhla dlouhá, napjatá odmlka. Vítr zašustil v listí nad nimi.

Nakonec to ticho prolomila Cora. Vykřikla dolů ze svého bidýlka prosebným hlasem: „Můžeš mi alespoň říct, co je tohle za místo? Přísahám, že jsem sem nechtěla vniknout. Skončila jsem tu úplnou náhodou. Prosím, neměj mi to za zlé. Jestli jsi naštvaný, je mi to opravdu, ale opravdu líto. Nevím nic o tobě ani o tomhle místě. Jsem vážně k smrti vyděšená.“

Dole Zarek mírně naklonil hlavu. Zbloudilá kapka vody stekla po ostré, čisté linii jeho vyrýsované čelisti.

Odpověděl jí chladným, vyrovnaným tónem: „Tohle je Hadí lid.“

Pak jeho hlas klesl ještě níž. Zněl neuvěřitelně jemně a vrněl vzduchem jako hluboký basový tón, který téměř cítila v hrudi. „Neboj se. Nikomu neřeknu, že jsi vyšla z Posvátného jezera.“

Když Cora uslyšela jeho přímočarou odpověď, ohromilo ji to. Cítila, že se ocitla v naprosto neznámých vodách. Slovo ‚Hadí lid‘ potvrdilo její nejhorší obavy – byla v zemi hadích lidí. Neměla sebemenší tušení, kde na mapě skončila, nebo jestli je vůbec ještě na Zemi.

Okamžitě se rozhodla, že si nedovolí zeptat se na nic dalšího. Hluboce se bála, že by se prořekla, řekla něco špatně a zničila si jakékoliv krytí, které jí ještě zbylo. Neměla ponětí, jak by s ní obyvatelé tohoto divokého světa zacházeli, kdyby otevřeně tvrdila, že pochází z jiné dimenze. Prozatím bylo nejrozumnějším krokem sázet na jistotu. Zklopí hlavu a bude jen sledovat, jak se věci vyvinou. Kdyby to vypadalo dobře a lidé by se zdáli milí, možná by pravdu vyklopila později. Ale kdyby to začalo zavánět průšvihem, udrží to tajemství pěkně hluboko pod pokličkou.

V tuhle chvíli si myslela, že bude nejlepší držet jazyk za zuby a neříct ani o slovo víc, než je nutné.

Zarek, opřený o strom, vypadal tak neuvěřitelně klidně a vyrovnaně. Ten vyrovnaný, uvolněný způsob, jakým ji pozoroval, v ní vyvolával zvláštní pocit jistoty. Navzdory vší logice začala až podivně věřit, že on ani ti hadi jí neublíží.

Coře byla realita celé situace do očí bijící. Teď byla jako bezmocný beránek čekající na porážku. Neměla v rukávu jediný vyjednávací trumf, žádné zbraně, žádnou sílu. Neměli absolutně žádný důvod, proč by jí lhali nebo se ji snažili oklamat. Ty obří krajty v jezeře byly jako vystřižené přímo z nějakého hororu. Kdyby ji opravdu chtěly sežrat, mohly by se prostě vymrštit z vody a celou ji spolknout dřív, než by stihla vůbec vykřiknout. I kdyby ji chtěli stáhnout zaživa z kůže, rozdrtit jí kosti na prach a upéct ji na ohni, nedokázala by udělat jedinou věc, aby jim v tom zabránila.

Nemyslela si, že by tak mocný tvor ztrácel čas tím, že by se snažil oklamat slaboučkou kořist. Už jen to, že si to takhle rozumově odůvodnila, způsobilo, že se její napjaté svaly trochu uvolnily.

Jenže se na ní začalo podepisovat počasí. Byla promočená skrz naskrz, až na spodní prádlo. Studený vítr vanoucí přes jezero v ní vyvolával nepřetržitý třes. Zuby jí začaly prudce jektat. Začínala rychle ztrácet tělesné teplo a varovné příznaky podchlazení bylo stále těžší ignorovat. Prsty jí dřevěněly.

Teď už se zoufale chtěla dostat dolů ze stromu, aby našla teplo.

Ale pokaždé, když se pokusila pohnout zmrzlýma nohama na vlhkém kmeni, připadalo jí to příliš nebezpečné. Kůra klouzala. Věděla, že po jednom špatném kroku by spadla přímo na zem. Podívala se dolů na ten prudký sráz a pocítila vlnu závratě. Nedokázala si ani vzpomenout, jak se jí vůbec podařilo vyškrábat se až sem nahoru. Musela to být čistá, slepá panika a masivní příval adrenalinu.

„Já... já nemůžu slézt dolů,“ zavolala Cora a hlas se jí zimou hrozně chvěl.

Pohlédla dolů na Zareka s doširoka rozevřenýma a naprosto bezmocnýma očima a tiše doufala, že udělá něco, čím by jí z téhle šlamastyky pomohl.

Dole ve vodě byly krajty skrývající se těsně pod hladinou úplně unešené. ‚Jéé, ta je tak roztomilá,‘ pomyslely si svorně. Cořin zubožený, třesoucí se vzhled je všechny znervózňoval. Jejich mohutné smyčky se pod vodou pohnuly. Prakticky se třásly nedočkavostí, aby vyrazily z jezera, vplazily se po kmeni nahoru a tu ubohou, vyděšenou samičku samy něžně snesly dolů.

Zarek vycítil, jak se voda zavlnila. Okamžitě střelil ostrým, varovným pohledem směrem k jezeru. Oči se mu zúžily a vyslaly jasný, nevyřčený vzkaz: ‚Tohle mládě se vás k smrti děsí. Všichni zůstaňte, kde jste.‘

Voda se okamžitě uklidnila.

Zarek upřel pozornost zpátky na strom. Na krátký okamžik zaváhal, propočítával vzdálenost a její zjevný nedostatek koordinace. Zvedl se od kořenů kmene a vyšel na otevřenou mýtinu přímo pod ni.

Vzhlédl nahoru a řekl Coře: „Skoč dolů. Chytím tě.“

Cora na něj zírala a v bledé tváři se jí zračila panika. Země se zdála tak neuvěřitelně daleko. „Jsi si jistý?“ vykřikla a zlomil se jí hlas. „Jsem docela těžká! Vážím 170 liber! Tvoje ruka určitě praskne, jestli na tebe spadnu z takové výšky!“

Když Zarek uslyšel to její směšné varování, neubránil se smíchu. Jeho pohledná tvář se roztáhla do širokého, dechberoucího úsměvu, tmavé oči se mu zaleskly jasnou rošťárnou.

Venku v jezeře skryté krajty úplně ztrácely hlavu nad tím, jak je roztomilá. Těžkými ocasy tloukly do blátivého dna, až to pod hladinou stříkalo prakticky na všechny strany. Pomyslely si: ‚Tohle malé mládě je zkrátka až moc rozkošné. Ona si fakt myslí, že její maličké, měkké tělo je dost těžké na to, aby Zarekovi zlomilo ruku.‘

Zarek byl prvotřídní válečník. Kdysi naprosto holýma rukama skolil mohutnou šelmu 5. řádu, a nespoléhal přitom na nic jiného než na svou lidskou podobu a čistou, zničující sílu. Kdyby ta děsivá šelma 5. řádu mohla nějak slyšet, co tahle křehká malá samička právě pronesla, nejspíš by se před další smrtí potrhala smíchy.

Zarek se zasmál a ten sytý, hluboký zvuk se vznesl až k větvím. „Prosím tě, podceňuješ mě. Musela bys být o pár set liber těžší, abych tu váhu vůbec zaregistroval.“

Jeho úsměv byl tak oslnivý a sebevědomý, že se z toho Coře doslova zatočila hlava. Ten naprostý magnetismus jeho přítomnosti byl ohromující, ale stále nedokázala donutit své zmrzlé svaly, aby se dřeva pustily. Prostě se nedokázala přimět ke skoku.

V její mysli bylo seskočení dolů mnohem riskantnější, než kdyby jen čekala, až ji někdo sundá. Ten samotný dopad gravitace bude brutální. Živě si vzpomínala, jak na Zemi viděla virální zprávy o lidech, kteří v dobrém úmyslu zkoušeli chytat malé psy padající z oken bytů ve druhém patře, ale skončilo to tak, že jim ta síla drasticky zlámala všechny kosti v rukách. A ti psi byli v porovnání s její poctivou lidskou vahou malinkatí.

Ale ten vysoký svalnatý chlap, co stál tam dole, k ní jen dál vzhlížel. Nevypadal naštvaně. Nevypadal napjatě. Na jeho uvolněném, naprostém sebevědomí bylo prostě něco, díky čemuž působil zcela důvěryhodně.

„Věř mi,“ řekl Zarek tiše a natáhl k ní své silné paže.

Cora ztěžka polkla. Zatnula zuby a ze všech sil se snažila obrnit své nervy.

Právě tehdy si koutkem oka všimla, že pár těch obřích krajt už zase vystrkuje z jezera své šupinaté hlavy. Zíraly na ni, jejich rozeklané jazyky kmitaly ve vzduchu a ony prakticky přešlapovaly nedočkavostí, aby tam vtrhly a zachránily ji samy. Při pohledu na ty obrovské plazí hlavy jí srdce z čisté hrůzy vynechalo úder.

To byl rozhodující faktor. V každém případě by dala přednost tomu pohlednému muži před obřími hady.

Cora se zhluboka, třesavě nadechla a pevně sevřela víčka. Jednou rukou se pustila kmene, zběsile popadla mokrý lem své sukně, aby jí nevyletěla nahoru a neodhalila ji, přitiskla paže pevně k tělu a odrazila se od drsné kůry.

Skočila přímo dolů do prázdna.

Vítr jí kolem uší prosvištěl s děsivým řevem. ‚To je fuk,‘ pomyslela si Cora divoce, zatímco padala k zemi. ‚Tihle zvířecí chlápci musí mít beztak těla stavěná na takovéhle šílenosti.‘

Zarek udělal perfektní krok do správné pozice, zrak zavěšený na její padající postavu. Ani se nezpevnil, aby se připravil. Když se ocitla v jeho dosahu, plynule ovinul své tvrdé svalnaté paže kolem jejího pasu a zad a zachytil ji plnou vahou přímo na svou pevnou hruď. Samotné chycení bylo bezchybné, jeho postoj naprosto jistý.

Ale v okamžiku, kdy se její tělo srazilo s jeho neústupnými, jako kámen tvrdými pažemi, tichou mýtinou se rozlehl hlasitý, ostrý praskot.

Ten zvuk byl neomylně zlomení kosti. Tlakem se však rozhodně nezlomila Zarekova silná ruka. Byla to ta Cořina. Její pozoruhodně slabá, křehká paže skutečně při dopadu praskla, zlomila se jen od té obrovské síly, jak ji zachytil.