Kolem Cořina obličeje se hnal vítr a kradl jí dech přímo z plic. Zarek se neobtěžoval hledáním mírné cesty nahoru na horu. Šplhal po svislé, kolmé stěně útesu s děsivou, surovou silou. Jeho boty nacházely nemožné opěrné body na zubatých skálách. Jeho masivní stehna se napružila a odrazila, čímž je s každým skokem vynesla šest metrů do vzduchu. Země pod nimi se vytrácela v závratné, nevolnost vyvolávající šmouze. Cora pevně zavřela oči, srdce jí v žebrech tlouklo zběsilým rytmem. Z toho strmého srázu dolů se jí svíral žaludek.

Svou zdravou ruku ještě více stiskla kolem uzlíku své špinavé noční košile a silou ji tiskla k hrudi. Neustále si naplno uvědomovala to vlhké spodní prádlo ukryté hluboko v záhybech. Kdyby své sevření povolila byť jen o zlomíček, ty vodou nasáklé kalhotky by vypadly a snesly by se dolů na kamenné podloží před zraky celého kmene. Ta potupa by ji snad na místě zabila.

Než vůbec Cora stačila nabrat dech, Zarek překonal poslední římsu. S těžkým, pevným žuchnutím přistál na hladkém kameni. Dorazili k jeskyni.

Cora rozevřela oči. Prostor uvnitř byl neuvěřitelně světlý a obrovský. Širokým vchodem dovnitř proudilo sluneční světlo a osvětlovalo řady širokých kamenných stolů. Každá plocha byla těsně zaplněná keramickými nádobami, vydlabanými tykvemi a pletenými košíky. Ostrá, zemitá vůně rozmačkaných bylin a sušených kořínků těžce visela ve vzduchu a po podlaze byla rozprostřená v úhledných hromadách.

V zadní části jeskyně stál Orik Munn. Tento starý léčitel se pyšnil divokou hřívou čistě bílých vlasů a hustým, huňatým vousem, ale jeho ruce se pohybovaly se stálou precizností. Jeho bystré, živé oči přelétly po jeho sbírce léčebných nástrojů.

Zarek jemně položil Coru na volný kousek kamene. V okamžiku, kdy se její bosé nohy dotkly země, okamžitě si noční košili přechytila. Zoufale pečlivě naklonila látku tak, aby zajistila, že otvor zůstane stisknutý a její spodní prádlo se tak nedostane na dohled.

Všimla si, jak Zarek její neobratné pohyby sleduje. Do tváří se jí nahrnula horkost. Rychle spěchala, aby své podivné chování vysvětlila. „Ty šaty jsou špinavé. Nechci, aby sis o ně umazal ruce.“

Zarekův tvrdý pohled změkl. Shlédl na drobnou, křehkou samici, která před ním stála. *Tohle mládě je tak ohleduplné,* pomyslel si a v hrudi se mu usadil zvláštní pocit tepla. Byla zraněná, uvězněná v cizí jeskyni, a přesto se obávala, že by ho trochu ušpinila od bláta. Odvrátil zrak, odkašlal si a přesunul pozornost na starého muže.

„Oriku,“ zvolal Zarek, a jeho hluboký hlas se odrazil od stěn jeskyně. „Tohle samičí mládě má zlomenou ruku.“

Orik přerušil práci a zvedl hlavu. Otřel si ruce do hadru a přešel k nim. Ve chvíli, kdy jeho ostré oči padly na Coru, cuklo mu v obočí. Zhodnotil její proporce, jemný tvar jejích boků, stavbu kostí v její tváři a nezpochybnitelnou dospělost v jejích očích. Tohle nebylo mládě. Byla to plně dospělá samice, jen v porovnání s obrovskými zvířecími muži jejich druhu byla neuvěřitelně drobná a křehká.

Orik udržel jazyk za zuby. Když ji Zarek chce nazývat mládětem, budiž. Starý léčitel měl k řešení naléhavější záležitosti. Přistoupil k Coře a natáhl se po její visící, oteklé paži.

Cora zasyčela a tvář se jí zkřivila do grimasy, když jí do ramene vystřelila ostrá, žhavá bolest.

Orikovy prsty zkoumaly zranění s nacvičeným, jemným tlakem. Jeho výraz zvážněl. „Ta kost je čistě zlomená,“ oznámil, jeho hlas byl drsný, ale klidný. „Kolem zlomeniny plave několik malých úlomků. Budu muset proříznout kůži a sval, abych je dostal ven.“

Ukázal na stojan s ostrými kostěnými nástroji na nedalekém stole. „Naříznu ti kůži kostěným nožem, zatlačím zlomené kousky zpět na jejich správné místo, nanesu pastu a pak tě zašiju. Je to jediný způsob, jak tohle přežiješ, aniž bys přišla o ruku kvůli hnilobě.“

Zarekovi se stáhla čelist. Rysy mu zkřivil těžký úšklebek. *Rozříznout jí kůži?* Zíral na Cořinu bledou tvář. Mohl za to on. Sevřel ji příliš silně a teď si musela projít touhle barbarskou procedurou. *Je tak křehká,* uvažoval Zarek a vina mu hlodala v útrobách. *Zhroutí se v slzách. Neexistuje žádný způsob, jak by s takovouhle agónií souhlasila.*

Coře ovšem diagnóza strach nenahnala. Zaplavila ji masivní vlna úlevy. *Díky bohu,* pomyslela si a ramena jí mírně klesla. *Tenhle chlápek opravdu ví, co dělá.* Byla k smrti vyděšená z toho, že léčitel ze zvířecího světa nad ní mávne nějakýma svítícíma rukama, odříká kouzlo a prohlásí ji za vyléčenou. Kdyby při fixaci roztříštěné kosti spoléhal na nějaké magické nesmysly, srostla by jí paže křivě, nebo by dokonce zemřela na vnitřní krvácení. Ten brutální, realistický operační plán jí dal naději.

Otočila se k Orikovi, výraz měla naprosto klidný, v očích žádné slzy, ze rtů jí neunikaly žádné zběsilé protesty. „Pane, můžete mě před tím, než začnete, uspat?“ zeptala se. „Jinak si nemyslím, že se dokážu udržet, abych sebou neškubala, zatímco se mi budete šťourat v ruce.“

Orik ze sebe vydal burácivý, jasný smích, až to zachrastilo sklenicemi na stolech. Otočil se na podpatku a odešel do temné vnitřní komnaty jeskyně. O chvíli později se vynořil a nesl těžkou, uzavřenou kamennou nádobu.

Odklopil víko. Štíhlý, jasně zelený had vylezl přes okraj. Plynule se omotal kolem Orikova letitého, vrásčitého zápěstí.

Orik se zazubil, kráčejíc zpět ke Coře. „Uklidni se. Bolest z rovnání zlomené kosti je tak intenzivní, že ani ti nejsilnější samci si nemohou pomoci a ošívají se a řvou. Samozřejmě, že nenechám křehkou samici trpět takovou agónií. Tohle je znecitlivující had. Jakmile tě kousne, neucítíš vůbec žádnou bolest.“

Cora si drobnou ještěrku měřila a její pohled se upnul k její charakteristické, trojúhelníkové hlavě. V mysli se jí rozezněly poplašné zvony. *Počkat chvíli,* uvažovala a udělala malinký krok vzad. *To vypadá úplně jako jedovatý had. To na mě opravdu chtějí použít jedovatého hada?*

Orik se uchechtl, všímaje si jejích obav. „Tohle je specifický znecitlivující had našeho kmene. Jeho tesáky byly ošetřovány směsí speciálních bylin už od chvíle, kdy se vylíhl z vajíčka. Kdekoli tě kousne, to místo ti znecitliví.“

Cora tuto informaci vstřebávala. Hadí jed pravděpodobně působil jako lokální neurotoxin, který paralyzoval receptory bolesti bez toho, aniž by jí zastavil srdce. Byl to biologický lék proti bolesti.

„Dobře,“ pronesla Cora, hlas se jí jen o zlomek třásl. Kývla. Zatnula čelist, natáhla se svou zdravou rukou, stáhla zpět okraj kožešinové přikrývky, kterou měla omotanou kolem ramen, a ukázala svou oteklou, fialovou paži.

„Do toho. Ať mě kousne.“

Snažila se ze všech sil znít drsně, ale její tělesné znaky ji prozradily. Její bledé rty se stiskly do tenké čárky. Dýchala mělce. Byla vyděšená.

Orik přiblížil zápěstí. Znecitlivující had se zplazil ze starcovy kůže a přesunul se na Cořinu paži. Jeho šupiny jí na horečnatém těle připadaly ledové a hladké. Cořina kůže se otřásla. Pevně zavřela oči, malá ramena se jí pod kožešinovou přikrývkou třásla a celé její tělo bylo napjaté jako tětiva luku.

A přesto, navzdory pradávnému strachu, který z ní sálal ve vlnách, neucukla. Ruku neodtáhla. Zůstala přikovaná k zemi a nabízela se tesákům.

Orik na ni zíral a srdce mu obměkla upřímným teplem. *Není divu, že si ji Zarek plete s mládětem,* pomyslel si starý muž v duchu a na rtech mu pohrával láskyplný úsměv. *Když takhle stáhne bradu a schoulí se ze strachu, vypadá opravdu jako malá. Je tak poslušná a roztomilá. Každý by ji chtěl chránit.*

Zarek stál opodál a byl zaskočen. Pohled na ni, jak pevně svírá oči a bojuje s vlastním děsem jen proto, aby se mohla nechat vyléčit, v něm hluboko uvnitř udeřil na citlivou strunu.

*Očividně se bála,* Zarek ji ve své mysli chválil a hruď se mu svírala. *Ale aniž by potřebovala kohokoli na utěšení, aniž by tropila hysterické záchvaty, natáhla ruku.* Zíral na její pohmožděnou kůži a pocity viny se zdesetinásobily. *Ona má doopravdy tak skvělou povahu. Dokonce i poté, co jsem jí zlomil ruku, se na mě nikdy nenaštvala. Nikdy nezvýšila hlas. Dokonce se cítila špatně z toho, že jsem před chvílí musel sahat na její špinavé oblečení. Není divu, že si ji její kmen tak dobře krmí. Je příliš roztomilá. Nikdo jí prostě nemůže odolat a musí jí dávat jíst víc.*

Zarek přistoupil blíž. Jeho oči, obvykle chladné a neústupné, změkly do něčeho nebezpečně něžného. Natáhl svou obrovskou, ztvrdlou ruku a jemně Coru poplácal po zádech, zatímco tíha jeho dlaně jí poskytovala tichou, ukotvující oporu.

Malý zelený had se odplazil až těsně nad místo toho nejhoršího otoku. Otevřel tlamu a lehce ji štípl přímo u zlomeniny.

Cora se připravila na ostré, pálivé bodnutí. Místo toho necítila téměř nic. Bylo to jemnější než rutinní vpich jehly v ordinaci lékaře.

Pak zapůsobila divoká magie zvířecího světa. Pulzující, doběla rozpálená agónie v její paži zmizela. Nevybledla; zkrátka se vypařila. Tento efekt byl na hony vzdálený moderní anestezii. Novokain nebo lidokain obvykle zapříčinily, že se celá končetina zdála těžká, nafouklá a mrtvá. Ale s jedným znecitlivujícím hadem jed pouze zablokoval signály bolesti. Když jí Zarek palcem zavadil o rameno, stále cítila teplo jeho kůže. Jenom ta bolest prostě odešla.

Orik zahnal hada zpět do kamenné nádoby a těsně uzavřel víko. Otočil se zpět ke stolu a vzal do ruky dlouhý, zlověstně vypadající kostěný nůž. Věnoval Coře laskavý, uklidňující úsměv. „Dále ti budu muset rozříznout kůži a svaly, takže se ujisti, že se nebudeš hýbat, ano?“

Cora zahlédla, jak se na slunci zaleskla ostří břitva. Z její tváře se vytratila veškerá barva a zůstala bílá jako stěna.

Nikdy předtím neprošla skutečnou operací. Nejblíže se k tomu dostala u zubaře, a i tehdy tyto schůzky odkládala měsíce a dny předem si dodávala kuráž, než se konečně dovlekla do ordinace.

Ale tohle bylo jiné. Její ruka byla na maděru. Nebylo to čisté, jednoduché prasknutí. V jejím mase plavaly malé úlomky kostí. Pokud by ty střepy zůstaly uvnitř, roztrhaly by jí svaly zevnitř ven, způsobily by nekonečné komplikace a vedly k hrůzostrašné infekci. Invazivní chirurgický zákrok byl naprosto nezbytný.

Přesto na ni při pohledu na toto primitivní vybavení dopadla vlna úzkosti. „Ta mast na srůstání kostí,“ zeptala se Cora, hlas se jí zúžil. „Je bezpečná?“

Jelikož byla v ohrožení její vlastní ruka, potřebovala fakta.

Orik ji ujistil vlídným, trpělivým úsměvem. Vysvětlil jí, jak tutéž pastu použil u nespočtu členů kmene s roztříštěnými končetinami. Všichni se dokonale zotavili, s nulovými vedlejšími účinky. Byla dostatečně šetrná na to, aby ji zvládly bez problémů i ty nejkřehčí samice a malé děti.

Když to Cora uslyšela, přikývla a polkla knedlík v krku. Nechat se teď rozříznout bylo lepší než příští týden zemřít na otravu krve. Ale její moderní instinkty se do toho vložily naposledy.

„Můžete ten nůž nejprve ponořit do vařící vody?“ zeptala se. „Ať vychladne, než mě s ním říznete. Sterilizuje to čepel.“

Orik na tuto podivnou prosbu nadzvedl obočí, ale souhlasil bez zaváhání. Přešel k malému ohništi hořícímu v rohu jeskyně, ponořil kostěný nůž do bublajícího hrnce s vodou a čekal.

O několik minut později byla sterilizovaná čepel zchlazená a připravená. Orik došel zpět, se zbraní pevně sevřenou v pěsti, připraven začít s operací.

Cora seděla na kraji kamenného stolu jako přikovaná. Tělo jí s každou vteřinou tvrdlo víc a víc. Její nezraněná levá ruka se na jejím stehně zaťala v pěst, až jí zbělely klouby. V zablácených botách se jí prsty křečovitě stáhly.

Nemohla zastavit stoupající vlnu čiré paniky. Byla to skutečná invazivní chirurgie. Ten starý léčitel se chystal ji rozříznout, odklopit kůži a odhalit její holé kosti čerstvému vzduchu. Pouhé sezení ve sterilním zubařském křesle ji dříve dokázalo změnit na hromádku nervů. Tohle byla naprostá noční můra.

Čím více byla vyděšená, tím těžší pro ni bylo odvrátit zrak. Její široké, nemrkající oči zůstaly přilepeny k Orikovi. Když starý muž vstoupil do jejího osobního prostoru, její panikou ovlivněný mozek s ní začal hrát hru. Orik se přeměnil na zasmušilého řezníka, tyčícího se nad ní, připraveného ji naporcovat jako flákotu masa na špalku. Cora znovu a znovu vtahovala hluboké, trhané nádechy a sváděla prohranou bitvu ve snaze uklidnit si zběsile bušící srdce.

Zarek stál pár centimetrů od ní a sledoval, jak se rozpadá. Pohled na ni, jak se z ní stal uzlíček nervů a přitom se ze všech sil snaží zůstat v klidu a chovat se odvážně, ho zasáhl hluboko v hrudi. Nemohl si pomoct a cítil, jak se mu při pohledu na ten její vynucený stoicismus tají srdce.

Právě když už Cora měla pocit, že snad vážně začne křičet, prohnal se jí po boku závan teplého vzduchu. Zarek k ní přistoupil těsně zezadu. Přitiskl se k ní tak blízko, až se jeho masivní hruď, ze které sálalo teplo, přitiskla na její chvějící se záda. Přitáhl si ji pevně k sobě, čímž jí poskytl pevnou svalnatou stěnu, o kterou se mohla opřít. Pak obtočil ruce kolem ní a jemně a pevně jí oběma svýma velkýma, teplýma rukama zakryl oči a ponořil ji do tmy.

Sklonil se a rty se otřel o boltec jejího ucha. „Uklidni se,“ zašeptal a jeho hluboký, dunivý hlas ní rozechvěle procházel. „Když se nebudeš dívat, nebudeš se bát.“