Zarek mlaskl jazykem, ostrý zvuk netrpělivosti prořízl napjatý vzduch mezi nimi. Opřel si hlavu zpět o drsnou kůru stromu a obdařil Jace zatvrzelým pohledem. „Kolikrát to musím zopakovat, aby ti to došlo? Už nejsem Myřin strážce. Je mi jedno, jestli se Torin stane jejím hlavním partnerem. Nezajímá mě to.“

Jace si ho měřil, hledaje v jeho lhostejné fasádě nějakou prasklinu. Když nenašel nic než chladný nezájem, dychtivě změnil strategii, v domnění, že Zarek je konečně otevřený se pohnout dál. „Když ti na Myře opravdu nezáleží, proč nezkusit Kairu? Už celou věčnost mě otravuje a prosí mě, abych vás seznámil. Zoufale chce, abys byl jejím hlavním partnerem. Proč jí nedat šanci? Je to alfa samice, Zareku. V našem kmeni moc alfa samic není. Takže možná bys do toho prostě měl jít s ní, co?“

Zarek líně zavřel oči, odříznut od pohledu na svého přítele. Zůstal zticha, nechávaje chladný vítr šustit listím nad nimi.

Jace udělal krok blíž a odmítal to nechat plavat. „Proč do toho s ní prostě nejít?“

Zarekův hlas zněl jako plochá, mrazivá čepel. „Ztrať se.“

Jace, nevyvedený z míry oním nepřátelstvím, si mnul spánky a za očima mu začínala tepat bolest hlavy. Uvědomil si, že Kaira nemá šanci. Ale základní problém zůstával masivní hrozbou. Poplácal Zareka po jeho širokém rameni a opustil nenucené popichování pro vážnější tón.

„Bratře, poslouchej mě. Tvůj řád je vyšší než u kohokoli jiného tady. Protože jsi samec na vysoké úrovni 5. řádu, zpětný ráz tvé zvířecí energie tě zasáhne mnohem hůř než mě. Ta energie ti neustále způsobuje potíže. Bez ohledu na to, jak moc se tím nechceš zabývat, zoufale si potřebuješ brzy najít samici, aby se tvá energie stabilizovala. Nemůžeme to natahovat roky. Ten zpětný ráz tě zničí.“

Jace sledoval Zarekův stoický profil, přesvědčený, že jeho přítel to všechno jen hraje. Předpokládal, že Zarek v sobě stále chová hlubokou touhu po Myře, ale z čisté hrdosti to odmítá přiznat.

„Upřímně, kdybys vážně chtěl, mohl bys Torina oddělat,“ naléhal Jace upřímně. „Nemyslím si, že Myra by vlastně jako hlavního partnera chtěla někoho jiného. Ale nebudu lhát, předtím jsi na ni byl dost chladný. Podívej se na jakéhokoli jiného strážce v kmeni. Ti udělají všechno, co jejich samice chce. Jako u Vessy – dneska ztropila takovou ohromnou scénu, ale její strážci s tím prostě šli. Předvedli ten stupidní tanec námluv a bylo jim fuk, jak směšně u toho vypadali, jen aby ji potěšili.“

Jace zavrtěl hlavou a povzdechl si do chladného vzduchu. „Ale ty? Ty se kolem Myry nikdy ani neukážeš. Není divu, že se na tebe vzteká. Upřímně, ty se ani jako strážce nechováš.“

Ze Zarekových rtů uniklo tiché uchechtnutí. Zatímco měl stále zavřené oči, zamumlal: „Taky že jsem jím nikdy nebyl.“

Jace zamrkal a naklonil se blíž. „Cože?“ Ta zamumlaná slova sotva postřehl.

Uvnitř potemnělého vnitřku nedaleké chatrče se Theron otočil svou tyčící se postavou směrem ke Coře. Podíval se dolů na její drobnou postavu a řekl: „Už můžeš odejít.“

„Děkuji vám, pane,“ pronesla Cora, její hlas byl jen tichým zamumláním v malém prostoru.

V hlavě se jí všechno spojilo dohromady. Uvědomila si, že Theron si ji schválně nechal uvnitř, aby ji uchránil a ušetřil ji trapasu vklopýtat do toho chaotického zmatku. Ten tanec námluv, který se odehrál venku, byl k smrti trapný. Cora byla nesmírně ráda, že nevyšla ven, aby toho byla svědkem zblízka.

Zaslechla matoucí útržky konverzace těch dvou samců venku. Ten zelenovlasý chlap a Zarek se hádali o strážcích, partnerech a někom jménem Myra. Podrobnosti šly naprosto mimo ni. Očividně Zarek býval nějakým strážcem té Myry, a teď měl být hlavním partnerem někdo jiný. Nepobrala ani polovinu slov, kterými kolem sebe házeli.

Vděčná za jeho tichou ochranu sáhla Cora do kapsy. Když se Theron podíval stranou, tiše a jako poděkování vklouzla hladký, modrý zvířecí krystal do jeho velké dlaně. Ještě než ten stoický samec mohl na dárek jakkoli zareagovat, vyběhla ven na chladný vzduch.

Zarek, který seděl pod stromem se zavřenýma očima, je při slabém zvuku kroků prudce otevřel.

Jace otočil hlavu. Jeho jemné smaragdové oči se v čistém šoku široce rozevřely.

Předtím z chatrče zaslechl tiché zvuky, ale předpokládal, že je to jen další zoufalá samice, poblázněná Zarekem a slídící kolem. Nikdy by nečekal, že uvidí, jak k nim kráčí cizí samičí mládě.

Jace zíral, zaskočený. *Panečku, ta je ale baculatá. Jak se tu mohlo vzít takovéhle kulaté samičí mládě?*

Cora už tak byla vcelku oplácaná, měřila asi metr šedesát a vážila zhruba sedmdesát sedm kilo. Teď, zabalená do hustého, světlého, načechraného kožešinového kabátu, vypadala ještě kulatěji. Její kůže měla nápadně světlý odstín a díky nadýchané bílé kožešině připomínala napucovanou pěnovou sladkost poskakující po hlíně.

Cora zrychlila krok a výraz měla napjatý. Poté, co byla nucena sledovat konec oné podivné scény námluv, musela bojovat, aby si zachovala vážnou tvář. Zoufale se snažila odvést pozornost od té rozpačité podívané, jíž byla svědkem, a tak se obrátila na Jace a zdvořile zvedla hlavu k onomu vysokému zvířecímu muži.

„Ahoj,“ nabídla mu sladký pozdrav.

To jediné slovo zasáhlo Jace jako fyzická síla. Její hlas byl neuvěřitelně jemný a nesl se v líbezné, melodické kadenci, ze které mu cukly zašpičatělé uši. Působilo to uklidňujícím dojmem, jako by mu chlupatý ocas přejel po srdci, nebo jako čerstvý med ohřátý sluncem, zahalený ve sladkosti a teple. Její hlas byl tak příjemný, že zpátky v jejím světě se ji kdysi někdo snažil zrekrutovat jako dabérku.

Cora svírala v jedné ruce špinavou, zablácenou noční košili, zatímco čisté kožešinové šaty měla pod druhou paží. Když Jace zdravila, musela pořádně natáhnout krk nahoru. Jace byl vysoký, silně stavěný chlapík, měřil metr devadesát a měl dlouhé nohy. Pocházejíc z moderního světa, kde trávila hodiny hleděním dolů na telefon, protáhnutí vzhůru konečně ulevilo námaze Cořina krku.

Když se Jace probral z prvotního omámení, zeptal se jemným tónem: „Ahoj! Z jakého kmene jsi k nám zavítala na návštěvu?“

Než Cora stihla zformulovat odpověď, Zarek mezi ně zčistajasna vstoupil. Bez náznaku zaváhání jí z rukou vytrhl jak svazek špinavé noční košile, tak čisté kožešinové šaty. Pak se naklonil, bez námahy si ji vzal do svých masivních paží a zvedl ji ze země.

Coře vylezly oči z důlků a v hrudi jí vzplanula horká panika.

*Počkat, mám vevnitř spodní prádlo!*

Její kalhotky zmáčené povodní byly zastrčené hluboko v záhybech špinavé noční košile. Nositelnost mokrého spodního prádla byla k nesnesení a měla hrozný strach, že by jí ty kalhotky nacucané špinavou vodou z povodně přivodily nějakou divnou infekci. Proto si je uvnitř chatrče po dlouhém váhání sundala.

Byla příliš v rozpacích, než aby je nesla venku jen tak na očích, tak si je bezpečně zabalila do noční košile. Mohly každou vteřinu vypadnout. Nikdy ji nenapadlo, že jí Zarek to oblečení prostě vytrhne z rukou.

A teď ji nesl. V tu chvíli neměla na sobě spodní prádlo. Jistě, světlé kožešinové šaty, co měla na sobě, byly dlouhé, ale takhle, když se vznášela ve vzduchu v náručí obřího zvířecího muže, si připadala nebezpečně odhalená průvanu.

„Nemusíš mě nosit. Můžu jít s tebou pěšky,“ vyhrkla rychle, obličej zrudlý horkostí.

Zarek její protesty ignoroval. Pohlédl stranou a spatřil další samici v doprovodu družiny svých strážců, jak se rychle blíží k místu. Zarekova tvář okamžitě ztvrdla do chladné masky.

„Kdo ví, jak dlouho by ta chůze trvala?“ namítl Zarek, jeho hlas zněl jako tiché, drsné dunění. „To vážně chceš, aby nás tu obklopili čumilové?“

Otočil svůj ostrý pohled na Jace, který tam stál a tvářil se vyjeveně. Zarek dlouhým prstem ukázal k okraji mýtiny.

„Viděls tamhle toho poníka?“

Jace zamrkal, zavrtěl hlavou a sledoval Zarekovo gesto. Konečně si všiml umírajícího černobílého poníka ležícího u linie stromů, sotva se držícího naživu a přísně hlídaného obrovskou krajtou stočenou ochranitelsky opodál.

Zarek prohlásil: „Ten poník patří tomuhle mláděti. Nechávám ho tu vysloveně na starost tobě. Pomož mu se zotavit, jasné?“

Jace zvedl ruku a vyhrkl: „Počkej...“

Ale Zarek na jedinou odpověď svého přítele nečekal. Otočil se na podpatku a rázně odcházel s Corou přitisknutou na hrudi, jak jeho dlouhé nohy ukrajovaly vzdálenost.

Jace stál jako přikovaný v hlíně, lapen ve stavu čirého šoku.

Zíral na Zarekova vzdalující se záda. Tohle bylo vůbec poprvé, co Jace viděl Zareka dobrovolně nést samici. Dokonce i u své bývalé údajné partnerky Myry si Zarek udržoval přísný odstup. V kmeni se drbalo, že se ti dva za celou dobu svého vztahu ani nechytili za ruce. Nikdy vůči nikomu neprojevoval žádnou fyzickou intimitu.

Uvědomění na Jace tvrdě dolehlo. Zarek nesl tohle baculaté, neznámé samičí mládě za bílého dne.

Kdyby se to nespočetné množství svobodných samic v kmeni, které trávily své dny toužením po Zarekovi, někdy dozvědělo o tomto nevídaném projevu náklonnosti, vzbouřily by se. Zaručeně by ztropily obrovskou scénu a tou žárlivostí by osadu roztrhaly na kusy.