Když se Cora druhého dne ráno probudila, zjistila, že Zarek sedí na kraji postele oblečený ve svém černém rouchu. Byl k ní natočený a tiše ji pozoroval.

Z trhliny v klenbě proudilo zlatavé světlo a halilo ho do své záře. Kolem něj jiskřil a tančil prach, v němž se třpytily jeho dlouhé řasy.

Seděl tam jako socha zapomenutá časem.

Cora, stále ještě ztracená v mlze svých snů, si skoro myslela, že ješ