**Ronan**

„Šéfe, máme tu další zásilku.“

Declan za sebou zabouchne těžké dubové dveře mé kanceláře. Na tváři má úsměv hraničící s úšklebkem, v očích mu tančí temné, nespoutané pobavení. V rukou nese elegantní, matně černou krabici. Uprostřed je omotaná silnou, krvavě rudou stuhou, uvázanou do dokonalé mašle. Zachází s ní jako s křehkým křišťálem a pokládá ji přesně doprostřed mého leštěného mahagonového stolu. Ustoupí, překříží ruce na hrudi a přešlapuje z nohy na nohu jako kluk, co čeká na ohňostroj. Tuhle zvrácenou hru miluje úplně stejně jako já. Tři dlouhé roky sledoval, jak se tahle dynamika vyvíjí, a bral to jako sedadlo v první řadě na přehlídku šílenství. Možná má pravdu.

„Další dárek?“ Přejedu prstem po ostré hraně stolu a nakloním se ve svém koženém křesle dopředu. Můj obvyklý železný klid praská a na povrch vyplouvá nepatrný, upřímný úsměv. „Tak brzy. To jsem se musel chovat opravdu vzorně.“

Poslední zásilka dorazila sotva před čtyřmi dny. Předtím to byl týden. Moje neviditelná ctitelka je čím dál odvážnější. Její tempo se zrychluje a ladí s nebezpečným rytmem mého vlastního života. Natáhnu ruku a zaháknu prst pod karmínové hedvábí. Jedno prudké trhnutí a stuha se rozmotá, načež splyne na tmavé dřevo jako rozlitá krev.

Zvednu víko. Dávám si načas, vychutnávám si to syrové očekávání a nechávám ticho protáhnout, než pohlédnu dolů do vnitřku vyloženého sametem.

Uvnitř leží dvě odseknuté ruce.

Maso je bledé, zbavené krve a v zápěstích brutálně přeseknuté. Řezy jsou zubaté, ale záměrné, což ukazuje na znepokojivou úroveň oddanosti. Jsou naaranžované vedle sebe, groteskní muzejní exponát určený jen pro mé oči. Všimnu si tří křiklavých, nadměrně velkých zlatých prstenů zaříznutých do tlustých, oteklých prstů pravé ruky.

Ty prsteny znám.

Patří jednomu překupníkovi se zbraněmi z Prahy. Tomu samému chamtivému parchantovi, který se rozhodl zpronevěřit dva miliony dolarů z mé poslední zásilky taktických pušek a pak se vypařil do neznáma. Včera ráno jsem na něj potichu vypsal kontrakt s vysokou prioritou. Očekával jsem, že ho můj tým vystopuje do konce měsíce. Nečekal jsem výsledky tak rychle.

„Vypadá to, že neutíkal dost rychle,“ pronesu. Můj hlas je klidný, jen na okrajích mírně drsný.

Declan se nakloní přes stůl a tiše, ohromeně hvízdne. „Další odstřižený konec. Nemusel jste ani hnout prstem, abyste autorizoval úderný tým.“

Zhluboka, tiše vydechnu, nesmírně pobaven tou naprostou opovážlivostí. „Efektivita. V naší branži vzácná vlastnost.“

Declan si odfrkne a zavrtí hlavou. „Až moc vzácná. Ta vaše záhadná žena strčí do kapsy naše nejlepší zabijáky. Stopuje cíle, které se my teprve snažíme lokalizovat v síti. Proniká do zabezpečených komplexů jen proto, aby uřezala kusy těl a poslala vám je poštou.“

Přiklopím zpět víko černé krabice. Dávám si pozor, abych nerozmazal tmavou, lepkavou krev, která pokrývá vnitřní lepenkovou hranu. „Odnes to dolů do mrazáku. Dej to k ostatním jejím darům.“

Declan pozvedne obočí a popadne krabici. „Jste si jistý, že to chcete dál hromadit, šéfe? Začíná to tam dole být trochu morbidní. Hotové Mlčení jehňátek.“

„Jsou to dárky,“ řeknu mu, opřu se a položím si ruce na břicho. „Dárek se nikdy nevyhazuje. Je to neúcta.“

Declan se zasměje. Otočí se k těžkým dubovým dveřím a zavrtí hlavou. „Jednoho dne si to nakráčí hlavní bránou a nebude mít na sobě nic jiného než červenou stuhu. Pak jí konečně budete moct poděkovat tváří v tvář.“

Těžké dveře s cvaknutím zaklapnou a nechají mě samotného v hrobovém tichu mé kanceláře.

Declanova slova se rozléhají v tiché místnosti a malují mi v mysli živý, nebezpečný obraz. Stín zahalený v hedvábí. Žena, která mě sleduje z temných koutů světa a bez váhání zabíjí mé nepřátele. Zanechává za sebou vůni spáleného střelného prachu a cukrové vaty. Je to děsivá, opojná směs. Můj duch. Moje pronásledovatelka. Můj přízrak. Zajímalo by mě, jak vypadají její oči, když mě sleduje při spánku. Zajímalo by mě, jak chutnají její ústa. Jednoho dne z těch stínů vystoupí. Musím jen počkat.

Týden se vleče. Sedm mučivých, tichých dní.

Ani jediný šepot o ní. Žádná slabá stopa sladkého parfému ulpívající na mých povlacích. Žádné krví nasáklé krabice čekající na mém stole. Žádné přeskládané knihy na mých policích a žádné rozmazané otisky prstů na skle mého zrcadla v koupelně.

Nic.

Hledám její znamení. Čekám a sleduji každý stín na svém panství. Vím, že se vrátí. Vždycky to udělá. Je na téhle hře závislá stejně jako já. Nenávidím to, jak moc toužím po chaosu, který mi vnáší do života. Vybudoval jsem si závislost na tom elektrickém napětí, na drásavém vzrušení z neznáma. Když je pryč, to ticho je ohlušující.

Dnes večer je ticho přerušeno vyčerpávajícím obchodem. Uzavírám dlouhou, napjatou schůzku s italským syndikátem. Dělíme se tady v New Yorku o území. Celé roky naše rodiny udržovaly pevné příměří. Udržovali jsme naše přepravní linky čisté, naše bankovní účty plné a ulice města relativně bez mrtvol. Fungovalo to bezchybně. Poslední dobou ale testují hranice.

Chtějí více zboží. Požadují širší území. Tlačí na naprostou kontrolu nad doky.

Drobné rýpance se změnily v nehoráznou neúctu. Znával jsem tyhle muže už od doby, kdy jsem jako teenager krvácel na tréninkových žíněnkách. Představují starou gardu, strukturu, která udržovala tohle město v rovnováze. Ale jestli překročí mez, zlikviduju je. Nejsem jediný, kdo sleduje jejich kroky. Pokud se můj přízrak rozhodne, že pro mě představují hrozbu, možná ani nedostanu šanci vyřešit věci diplomaticky. Probudím se, vyjdu před dům a najdu další úhlednou krabičku obsahující italskou hlavu omotanou růžencem.

Při té představě se mi žaludek sevře chmurným, zvráceným očekáváním.

Vyprovázím bosse syndikátu přes velké foyer. Křišťálové lustry vrhají dlouhé stíny na studené mramorové podlahy. Potřeseme si rukama. Nasadí falešné úsměvy a bafají z drahých doutníků, natolik arogantní, že věří, že tomuhle městu stále vládnou.

Sleduji, jak jejich černá SUV sjíždějí po dlouhé příjezdové cestě. Těžké dvoukřídlé dveře zabouchnu. Závora zapadne na své místo s těžkým, kovovým cvaknutím.

Protáhnu si ramena a zhluboka se nadechnu v tiché hale.

Zastavím se.

Vzduch v mém domě je jiný.

Znovu se nadechnu. Česnek. Rozpuštěné máslo. Drcený rozmarýn.

Srdce se mi v hrudi zastaví. Je tady.

To uvědomění zasáhne můj krevní oběh jako dávka čistého adrenalinu. Pohnu se. Upustím od tichých, kalkulovaných kroků bosse a rozběhnu se dlouhou mramorovou chodbou. Moje boty duní o kámen. Každé nervové zakončení je napjaté, extrémně soustředěné. Tentokrát ji chytím. Konečně ji vytáhnu ze tmy.

Blížím se k oblouku do kuchyně. Prostorem se rozlehne ostré cvaknutí – zavírání dveří.

Zaberu ještě víc a bez zpomalení zahnu za roh. „Rozptylte se!“ štěknu do mikrofonu na klopě a jedním plynulým pohybem vytáhnu zpoza opasku Glock. „Uzavřete perimetr. Zkontrolujte pozemky. Je v domě.“

Proženu se obrovskou kuchyní. Těžké zadní dveře jsou odemčené. Prudce je rozrazím a vtrhnu do studeného nočního vzduchu. Vítr mi bičuje tvář. Zvednu zbraň a prozkoumávám temnou linii stromů, pěstěné živé ploty a stíny lnoucí k vysokým kamenným zdem.

Nic.

Moje ochranka se rojí na zadním trávníku a taktické svítilny prořezávají tmu. Stojím na terase, svírám zbraň a hruď se mi zvedá námahou.

Zmizela. Zase. Jako kouř proklouzávající otevřeným oknem. Pokaždé, když se dostanu na vzdálenost dechu, promění se v ducha.

Stojím v chladu hodně dlouho. Vítr šustí dubovým listím. Skloním zbraň. Koutky úst mi zacukají v temném, neochotném úšklebku.

Zase mě porazila.

Otočím se a vrátím se dovnitř. Těžké dveře zapadnou a odříznou zimní vzduch venku. Schovám zbraň do pouzdra, čelist pevně sevřenou. Jdu zpátky do středu své kuchyně a nechávám své smysly, aby se přizpůsobily teplu.

Vůně pečeného česneku a bohatých bylinek je tu ohromující. Její načasování je bezchybné. Věděla přesně, kdy moje schůzka s Italy skončí. Věděla na minutu přesně, kdy budu v této části rozlehlého sídla sám.

Podívám se na masivní mramorový ostrůvek.

Čeká tu na mě jídlo.

Dva talíře dýmajících, čerstvě uvařených těstovin leží naproti sobě. Uprostřed odpočívá košík teplého chleba, úhledně zabalený v tmavém lněném plátně. Vedle jídla je už odzátkovaná láhev drahého červeného vína. Tiše dýchá vedle dvou křišťálově čistých sklenic.

Pomalu přistoupím k pultu. Zírám na druhý talíř. Na ten prázdný prostor.

Vypadá to jako rande. Tichá, romantická večeře pro dva. Bylo by to domácké a sladké, kdybyste ignorovali fakt, že prolomila bezpečnostní síť miliardáře, infiltrovala se do mafiánské pevnosti, uvařila gurmánské jídlo a utekla zadními dveřmi jen proto, aby mi zanechala vzkaz.

Hrdlem se mi prodere tichý, drsný smích. Vyplní prázdnou kuchyň a odráží se od nerezových spotřebičů.

Je vyšinutá. Je smrtící.

A je nepopiratelně moje.

Odtáhnu těžkou dřevěnou stoličku a posadím se k pultu. Teplo vyzařující z jídla voní jako nebe, což je v ostrém kontrastu k uříznutým, zkrvaveným rukám, které mi doručila minulý týden. Popadnu těžkou skleněnou láhev a naliju si do křišťálové sklenice štědrou dávku tmavě červeného vína.

Uchopím sklenici za tenkou stopku. Pozvednu ji a namířím směrem k prázdné židli naproti přes mramorový pult.

„Na přízrak v mých zdech,“ zamumlám a po tváři se mi rozlije křivý, temný úsměv. „Díky za večeři, zlato.“