**Ronan**

Zírám na prázdnou židli naproti přes mramorový pult. Ticho roztříští tiché, nepravidelné bouchání. Ztuhnu. Sklenice s vínem se vznáší pár centimetrů od mých úst. Kuchyně zůstává tichá, obtěžkaná vůní pečeného česneku a horkého rozmarýnu. Položím křišťálovou sklenici na pult. Ten zvuk se ozve znovu. Slabé, zběsilé klepání kloubů o silné dřevo. Rozléhá se to z prostorné spíže.

Přejdu obrovskou kuchyň. Dojdu ke dveřím spíže a chytím za kliku. Odmítá se otočit. Trhnu s ní. Je pevně zaseknutá. Hrdlem se mi prodere drsný, tichý smích. To je její typický tah. Vždy o krok napřed, vždy po sobě zanechá stopu. Ustoupím a prohlédnu si zárubeň. Dole u podlahy je hluboko do dřeva vklíněna neznámá dýka z tmavého kovu, která dveře blokuje. Dřepnu si, chytím jilec a čepel vytrhnu. Dřevo zavrže. Těžké dveře rozrazím dokořán.

Světla ve spíži jsou zhasnutá. Na police s konzervami a ročníkovým vínem padají stíny. Na studené betonové podlaze leží ve tmě natažené tělo. Kael. Jeden z mých obvodových strážných. Jeho dech je mělký a trhaný. Těžké modřiny už barví jeho čelist a lícní kost do černa a fialova. Uniformu má pokrytou špínou. Klesnu vedle něj do dřepu. Víčka se mu třepotají, oči má skelné a nesoustředěné. „Co se stalo, Kaeli?“ zeptám se ostře. Zakašle – vlhký, chroptivý zvuk – a natáhne do plic kyslík. „Šéfe,“ zachroptí a třesoucí se rukou se natáhne, aby se opřel o spodní polici. „Něco jsem slyšel. Myslel jsem, že vetřelce chytím, než uteče z panství.“

Zírám na svého zmláceného strážce. „Nechytil jsi ji,“ řeknu na rovinu. „Jen ses jí připletl do cesty. Máš štěstí, že tu práci nedokončila.“ Popadnu ho za popruhy jeho taktické vesty a vytáhnu ho na nohy. Ostrým zasyčením dá najevo bolest a chytne se za žebra. Vyvedu ho z přítmí spíže do světlé, teplé kuchyně. Nasměruju ho k mohutnému mramorovému ostrůvku a strčím ho na jednu z těžkých dřevěných stoliček. Dojdu k masivní ocelové lednici, vytáhnu láhev studené vody a hodím ji na pult před něj. Zápasí s víčkem, otevře ho a na tři obrovské loky stáhne polovinu láhve.

„Podej mi plné hlášení,“ vyžaduji. Opřu se o hranu pultu a překřížím ruce. Kael sundá plastovou láhev od úst. Hřbetem ruky si otře krvácející ústa. „Mířil jsem k zadním dveřím,“ říká Kael, dech má nepravidelný. „Prošel jsem rámem. Žádné varování. Žádný zvuk. Zasáhla mě brutálním pravým hákem přesně vteřinu poté, co jsem překročil práh.“ Silně zamrká, jako by mu ten náraz pořád zvonil v lebce. „Bylo to rychlé. Příliš rychlé. Šel jsem tvrdě k zemi.“

„Jak vypadala?“ ptám se. Můj stisk na předloktích zesílí. Kael polkne. „Měla černou kapuci, pevně staženou přes hlavu. Na nose a ústech měla tmavou masku. Ale její oči...“ Otřese se. „Záhlédl jsem záblesk pronikavě zelených očí. Vypadaly, jako by dokázaly muže rozříznout vejpůl.“ Zelené oči. Zamknu si ten detail do mozku. „Co dál?“ naléhám. „Její vlasy,“ řekne Kael. „Část se jí vysypala zpod kapuce. Nebyly blonďaté. Byly nápadně stříbrné. Téměř bílé. Zazářily v bezpečnostních světlech.“

Stříbrné vlasy. Pronikavé zelené oči. Smrtící pravý hák. Přízrak, který se mi formuje v mysli, konečně získal barvu. „Řekla něco?“ zeptám se. Kael zavrtí hlavou. „Ani jediné slovo. Jen nade mnou zlomek vteřiny stála. Vrhla na mě těma zelenýma očima to chladné, tiché varování, ať zůstanu ležet. Pak se rozplynula ve stínech.“ Odvrátím se od něj se zatnutou čelistí. Zná každý centimetr mého panství. Zná mrtvé úhly, trasy hlídek i přesné načasování mých strážných. Pohybuje se jako duch.

Nechám Kaela u ostrůvku a rychlým krokem jdu chodbou rovnou do bezpečnostního velínu. Rozrazím dveře. Stěna monitorů bzučí a vrhá na temnou místnost bledou, nepřirozenou záři. Zapadnu do koženého velitelského křesla a přitáhnu si k sobě klávesnici. Prsty mi létají po klávesách. Vytáhnu záznamy z kamer za posledních deset hodin. Projíždím venkovní kamery, záběry z chodeb, úhly v kuchyni. Sleduju rychle ubíhající časové kódy. Nic. Přetočím to. Pustím si to na poloviční rychlost. Pořád nic. Ve videosouborech zanechala čisté střihy. Hladce poskládala záběry dohromady, aby obešla tenhle sofistikovaný systém. Není tu jediné zachvění obrazu, nenechala za sebou jedinou digitální stopu. Frustrace mě pálí v hrudi a těžkne. Projde rovnou skrz mé opevněné zdi, uvaří mi večeři, zmlátí mého strážce na kaši a cestou ven za sebou zamete stopy. Nabourala se do bezpečnostní sítě za miliony dolarů, aniž by se u toho zapotila.

Sluchátko v mém uchu s praskáním ožije a přeruší ticho velínu. Ozve se Declanův hlas, napjatý a naléhavý. „Šéfe. Máme tu vážnou situaci.“ Narovnám se, ducha ve své kuchyni odsunu stranou. „Hlášení.“ „Očistec,“ říká Declan. „Jeden z našich chlapů se střetl s místní partou. Zvrhlo se to v obrovskou, špinavou vzpouru. Na hlavním parketu probíhá brutální rvačka. Létají flašky. Zbraně jsou venku. Klub je narvaný k prasknutí.“ Vstanu a okamžitě si poplácám kapsy, abych našel klíčky od auta. „Je situace pod kontrolou?“ ptám se a vycházím z velínu. „Negativní,“ odpovídá Declan. „Po venkovním perimetru se hemží policajti. Uvnitř uvízl policajt v utajení. Dante je nedostupný. Tanečnice panikaří a snaží se evakuovat zadním vchodem.“ Procházím dlouhou chodbou k hlavnímu foyer. „Udržujte všechny naživu, dokud nedorazím. Jsem na cestě.“

Přeruším spojení. Ze šatní skříně v hale popadnu svůj dlouhý tmavý kabát. Vklouznu pažemi do rukávů. Vytáhnu zpoza opasku Glock, zkontroluji komoru a z čisté svalové paměti ho zasunu do pouzdra. Upevním si u boku bojový nůž. Moje tělo se připravuje na brutální válku gangů v mém klubu, ale moje mysl zůstává ukotvená v kuchyni. Talíře s chladnoucími těstovinami. Dvě křišťálové sklenky vína. Pronásledující představa stříbrných vlasů a uhrančivých zelených očí. Je čím dál odvážnější. Přibližuje se ke světlu. Zoufale potřebuji, aby udělala jedinou chybu, abych kolem ní mohl konečně ovinout ruce. Protlačím se těžkými vchodovými dveřmi a vyjdu do mrazivé noci. Můj řidič má auto už připravené, motor běží. Vklouznu na zadní sedadlo a zabouchnu dveře. Jak se usazuju do kůže, z límce košile se ke mně vznese doznívající vůně rozmarýnu. Zastavím se. Naplánovala tuhle sekvenci? Načasovala si to jídlo, útok na Kaela i ten bezchybný hack jen proto, aby mě udržela ve věčném stavu jejího pronásledování? Podívám se tónovaným sklem do tmavých stromů lemujících příjezdovou cestu. Doufám, že je tam venku a sleduje mě z neviditelných stínů. Doufám, že vidí ten upřímný úsměv, co mi cuká v koutku úst. Miluju dobrou štvanici.