**POV: Ronan**

Těžké dubové dveře s cvaknutím zapadnou, ten zvuk třeskne jako bič v dusivém tichu mé kanceláře.

„Vypadáš, jako bys nezamhouřil oko,“ říká Declan, když vchází do místnosti.

„Možná proto, že jsem kurva nezamhouřil.“ Opřu se do koženého křesla, vytočím napětí z krku a pak si hrubou rukou přejedu po tváři. Oči mě pálí, jako by mi do nich někdo nasypal písek. Čelist mě bolí z toho, jak jsem celou zatracenou noc skřípal zuby. Pokaždé, když mrknu, za víčky se mi mihne neonem nasáklý chaos Purgatory.

„Včera v noci jsem ji v klubu viděl,“ řeknu s klidným hlasem.

Declan se uprostřed kroku zastaví. Obočí mu vystřelí k linii vlasů. „Koho? Tvůj přízrak?“

„Jo.“

„A?“ Rozhodí rukama a začne přecházet po místnosti. Bokem narazí do hrany mého mahagonového stolu a pošle hromadu manifestů klouzat k zemi. „Nemůžeš jen tak shodit takovou bombu a přestat mluvit.“

„A nic.“ Nechám hlavu padnout dozadu na opěrku a zírám na zastíněný strop. „V jedné vteřině tam byla. V další zmizela. Zatrácenej duch.“

„Ježíši.“ Declan si projede rukou krátké vlasy a vyštěkne smích. „Potřebuješ koníčka, šéfe. Nebo ještě lépe, ženskou. Skutečnou živou, dýchající ženskou. Nepřivedl jsi žádnou holku už jak dlouho? Roky?“

„Jo.“ Opřu si lokty o kolena a předkloním se. Smrtelně vážně se s ním střetnu pohledem. „Protože těch pár, ke kterým jsem se za ty roky přiblížil, nějak záhadně zmizelo z povrchu zemského.“

Těžký, temný podtext těch slov dopadne mezi nás, hustý jako dehet.

Declan i tak vykouzlí zubatý úšklebek. „Možná je odkráglovává ten tvůj přízrak.“

Hlasitě se zasměje, zjevně pobavený vlastním černým humorem. Neusměju se. Ani nemrknu. Jen na něj zírám.

Smích mu zemře v hrdle. Jeho úšklebek zaváhá a změní se ve výraz upřímného neklidu. Zírá na mě, tentokrát se dívá pořádně. „Nemyslíš si vážně, že to dělá ona, že ne?“

Zvednu se z křesla a otočím se k oknu od podlahy ke stropu. Rozlehlé město se za sklem třpytí, ale dnes v noci působí příliš otevřeně. Příliš odhaleně. Natáhnu se a zaklapnu žaluzie. Kancelář se ponoří do temných stínů.

„Neříkám, že to určitě dělá ona,“ zamumlám. „Ale je všude, Declane. Na každém rohu. V každém slepém úhlu. Nikdo neudrží takovou úroveň důslednosti, aniž by měl neustále oči všude.“

Otočím se k němu čelem, krev se mi vaří ve zvrácené směsi paranoie a adrenalinu. „Přemýšlej o tom. Je to zatracený vzorec. Seznámím se s nějakou ženou, a dřív než to může trvat déle než jeden den, už je nikdy nevidím. Ona je likviduje.“

„Ztratil jsi zatracenej rozum.“

„Fakt?“ Ukážu prstem na stěnu bezpečnostních monitorů, které zobrazují živé přenosy z Purgatory, perimetru skladu a chodby před touhle samotnou místností. „Pokaždé, když se něco posere, ona je už o krok napřed. Pokaždé, když se dostanu dost blízko, abych ji chytil, vypaří se do vzduchu. Jako by mapovala budoucnost ještě dřív, než se vůbec stane.“ Zavrtím hlavou. „Včera v noci mi nechala ubrousek. Vzkaz napsaný červenou rtěnkou. Varování, že ztrácím ostražitost.“

Declanův pohled okamžitě sklouzne po místnosti. Zkoumá rohy, stropní kazety, svítidla. Jeho hlas klesne do drsného šepotu. „Myslíš, že sem dala štěnice?“

Neodpovím hned. Místo toho zahájím pomalou, metodickou prohlídku. Zkontroluji hřbety knih ve své poličce. Přejedu holými prsty po studených kovových lamelách větracích otvorů. Dřepnu si a prohlédnu spodní stranu svého stolu. Nenacházím nic. Nulu. Ale to mi nepřináší útěchu. Pokud v mém útočišti nastražila odposlech, je příliš chytrá na to, aby ho nechala tam, kde by ho odhalila amatérská prohlídka.

„Možná,“ řeknu a narovnám se. „Je opatrná. Být na jejím místě, poslouchal bych to tu.“

Declan zůstává strnulý, jeho oči těkají ke každé prasklině v omítce.

„Uklidni se.“ Popadnu z opěradla židle svou koženou bundu a navléknu se do ní. „Kompletní prohlídku uděláme později. Právě teď máme kritický problém v docích.“

Těžce polkne, ohryzek se mu zhoupne. „Jestli poslouchá, tak už ví, že jedeme.“

Moje ruka se sevře kolem studené mosazi kliky dveří. Pohlédnu zpět do prázdných rohů místnosti a mluvím přímo ke stínům. „Tak doufám, že má dnes večer náladu na krev,“ řeknu. „Protože já teda sakra mám.“

Motor Roveru si hluboce, agresivně vrčí, zatímco projíždíme sítí města. Ulice jsou na čtvrteční noc nepřirozeně a tísnivě tiché. Žlutá pouliční světla se míhají po čelním skle a osvětlují prázdné chodníky. Je tu nulový provoz. V dohledu není jediné policejní auto. Levou ruku svírám pevně na volantu, prsty pravé ruky bubnuji neklidný rytmus do stehna.

Declan sedí strnule na sedadle spolujezdce. Jeho oči sledují zatemněné výlohy, úzké uličky, prázdné střechy.

„Cítíš to?“ ptám se.

„Jo.“ Přesune váhu a sjede rukou blíž k pouzdru u pasu. „Žádní poldové. Žádný hluk. Je to město duchů.“

„Volal Enzo předem?“

„Před hodinou,“ hlásí Declan a stále skenuje očima tmu. „Tvrdil, že se zásilka zpozdila, ale říkal, že teď ty bedny vykládají.“ Znechuceně si odfrkne. „Tenhle hloupej parchant neví, že jsem ty manifesty křížově kontroloval už dneska ráno.“

„Takže z toho ukrajuje.“ Sevřu volant pevněji, klouby mi zbělají.

„Ledaže by za nitky tahal někdo větší.“ Declan tvrdě vyfoukne vzduch nosem. „Ale jo. Bere si podíly, přebaluje zboží a zapisuje falešné objednávky, aby zakryl stopy.“

„Dneska večer s Enzem skoncujeme,“ prohlašuji.

Declan přikývne, pak po mně střelí kradmým pohledem. „Jsi si jistý, že tenhle agresivní tah není jen proto, že si vyléváš vztek kvůli tomu přízraku?“

Odfrknu si a odmítám tu myšlenku. „Ne. Nezasahovala by mi do zásilek jen proto, aby si se mnou hrála. Tohle je byznys.“

Strhnu volant a sjíždím z hlavní silnice. Průmyslové doky se vynořují z husté, mrazivé mlhy jako kostlivé kovové bestie. Pouliční lampy nad námi blikají; polovina z nich je mrtvá. Z černé vody se valí hustá mlha, pohlcuje nákladní kontejnery a skrývá zem. Pustím nohu z plynu a nechám Rover se plazit vpřed.

„Něco je špatně,“ zamumlám, chloupky na zátylku se mi zježí.

„Chceš se stáhnout?“ ptá se Declan, zbraň už má vytaženou a opřenou o stehno.

„Ne.“

Na slepém konci popraskaného asfaltu se tyčí Skladiště sedm. Zařadím v Roveru parkování a vypnu motor. Vystoupíme do mrazivého vlhkého vzduchu. Ticho na nás těžce doléhá ze všech stran, je dusivé a hutné. Na fungující dok je tam až příliš velké ticho.

Uši mi zachytí ostré, nezaměnitelné kovové cvaknutí.

„K ZEMI!“ zařvu.

Popadnu Declana za rameno a tvrdě ho strčím směrem ke stohu těžkých dřevěných beden. O zlomek vteřiny později kulka velkého kalibru roztrhá dřevo přesně v místech, kde ještě před chvílí byla Declanovo hlava, a do mlhy vylétnou smrtící třísky.

Ze zahalující tmy vystoupí tři maskované postavy. Mají na sobě taktickou výstroj, zvedají útočné pušky a mačkají spouště. Propukne střelba a roztrhá ticho.

Vytasím zbraň a opětuji palbu v krátkých, kontrolovaných dávkách, mířím na střed těla. Kulky křesají jiskry o kovové přepravní kontejnery kolem nás.

„Čekali na nás!“ křičí Declan přes ohlušující řev a krčí se blíž k zemi.

Někdo mluvil. Někdo nás prozradil. Nakráčeli jsme přímo do zatraceného mlýnku na maso.

Právě když přestřelka vrcholí, ostrý, pronikavý hvizd čistě protne ten chaotický hluk.

Hlavní střelec náhle ztuhne. Jeho hlava trhne dozadu, když mu vysokorychlostní střela promění lebku ve spršku karmínové a šedé hmoty. Padne mrtev do hlíny a krvácí do mlhy.

„Odstřelovač!“ křičí Declan a tiskne se zády k bednám.

Hruď se mi stáhne okamžitým, nepopiratelným poznáním. Adrenalin mi zaplaví žíly. „Ne,“ řeknu, hlas mám i přes ten chaos klidný. „Tohle není žádnej odstřelovač.“

Shora zazní další dokonalý, utlumený výstřel. Druhý maskovaný muž se složí napůl, hruď má roztrženou dokořán ještě předtím, než se mu vůbec stihne cuknout prst na spoušti. Zhroutí se do hromady spletených končetin a kaluže krve.

Ignoruji nebezpečí a zvednu se z úkrytu jen natolik, abych pohlédl přes mlžný, krví nasáklý dvůr.

Vysoko nad tím krveprolitím, usazená v kostlivých ocelových nosnících napůl postaveného přepravního jeřábu, čeká. Můj přízrak. Je klidná jako kámen, tmavou kápi má staženou tak, aby jí zakrývala obličej. Měsíc se odrazí od skla jejího puškohledu a krátce zableskne na noční obloze.

Třetí, přeživší nájemný vrah se zhroutí. Zmocní se ho panika, otočí se a sprintuje směrem ke stínům.

Zazní její další vypočítaný výstřel. Nemíří mu na hlavu. Kulka mu projede čéškou a ustřelí mu nohu v kloubu. Kost se roztříští. Muž dopadne na beton a křičí v čiré agónii, svírajíc si zničenou nohu. Úmyslně ho nechala naživu, abychom ho mohli vyslechnout.

Declan v naprostém úžasu zírá na krvavou scénu. Skloní zbraň a oddechuje. „Co to kurva...“

„To je moje holka,“ zamumlám, do tónu mi prosakuje syrový úžas a divoké majetnictví.

Věděla o té léčce ještě předtím, než jsme tam vůbec přijeli. Čekala tam nahoře v zimě a kryla mi záda.

Podívám se zpět nahoru na tyčící se jeřáb, dychtivý zachytit další záblesk její siluety. Ale ocelové nosníky jsou už prázdné. Zmizela zpět v mlze, fantom vracející se do tmy.

Declan ztěžka oddychuje a snaží se zpracovat ta jatka. „Ona nás zachránila.“

Srdce mi do žeber buší neúprosný rytmus. Moje prsty vklouznou hluboko do kapsy koženého kabátu a zavadí o měkký, složený papír ubrousku ušpiněného od rtěnky. Přejedu po textuře jejího varování.

Tak pojď, zlato, vyzvu ji v duchu, na rtech se mi roztáhne divoký úsměv. Nedráždi mě jen takhle. Přestaň mě nechávat viset ve tmě. Pojď ven a hraj si.