**Sloane**

Dveře bytu se s prásknutím zabouchnou. Kovové cvaknutí západky se rozlehne spoře osvětleným obývacím pokojem a znamená konec další noci poháněné adrenalinem. Shodím z nohou těžké boty a stáhnu si přes hlavu krví nasáklou mikinu. Dopadne na podlahová prkna s mokrým, těžkým žuchnutím. Nechám ji tam. Chladný, lepkavý kovový zápach mi ulpívá na kůži, ale ignoruji ho. Mrazivá ulička před klubem je v mé mysli stále živá. Honička. Těsný únik. Chci jen chvíli klidu.

Roxanne je už stočená na ošoupané kožené pohovce. Televize bliká a vrhá jí na tvář modré světlo, jak přepíná kanály. Noční vysílání neznamená nic. Ronan je pořád uvězněný v mé hlavě. Jeho intenzivní, pronikavý pohled od klubového východu se mi znovu přehrává před očima a můj puls zase buší. Svalím se na polštáře vedle Roxanne a nakloním se na bok, takže mi hlava spočine v jejím klíně.

„No, taky tě zdravím,“ zamumlá Roxanne. Na rtech se jí mihne malý úsměv, když posune nohy, aby mi udělala místo. Její prsty vklouznou do mých tmavých vlasů a probírají se zaschlou krví a zamotanými uzly, přesně tak, jak to dělá vždycky. „Jak se dneska má ten tvůj chlapeček?“

Vydám dlouhý, těžký povzdech a ponořím se do toho dočasného pohodlí. „Je dokonalý,“ zamumlám. „Dnes večer se na mě podíval. Opravdu se na mě podíval.“

Její prsty se zastaví. „Podíval se na tebe, nebo se na tebe *podíval*?“

Zvednu se jen tak, abych se setkala s jejím klidným pohledem. „Naše pohledy se setkaly. Byla jsem schovaná ve stínech blízko bočního východu. V klubu byl zmatek a já měla nasazenou kápi. Ale já vím. Cítila jsem to.“ Ztěžka polknu, ta vzpomínka mi rve vzduch přímo z plic. „Nechala jsem mu vzkaz na ubrousku, ale než jsem vyklouzla, propojili jsme se. Znovu jsem cítila tu jiskru.“

Roxanne zvedne obočí. Neposmívá se mi. „Ten pocit jako poprvé?“

„Ano.“ Přejedu si oběma rukama po tváři a snažím se z kůže setřít to přetrvávající horko. „Ta hloupá, duši drásající přitažlivost. Ta, kvůli které jsem mu propadla ještě dřív, než jsem vůbec znala jeho jméno.“

Roxanne si odfrkne a znovu začne rytmicky projíždět mými vlasy. „Posedlá. Jsi stalkerka, Sloane.“

V jejím tónu není žádná zlomyslnost. Viděla už příliš mnoho krve a smrti na to, aby mě soudila. Její obvinění nepopírám. Jsem posedlá. Ale může mi to někdo zazlívat?

„On je prostě... správný,“ řeknu tiše. „Vejde do místnosti a celý svět zmlkne. Vzbuzuje naprostý respekt, a přesto se v něm skrývá skrytý soucit. Když se na mě dnes večer podíval, i když se u baru tísnili jeho muži, cítila jsem, že mě vidí.“ Můj hlas klesne do dutého šepotu. „Necítila jsem, že mě někdo vidí, od té doby, co...“

Zastavím se. Nemusím tu větu dokončovat. Dmitri. To slovo visí v tichu mezi námi, těžké a dusivé. Roxanne se pode mnou pohne a zatne čelist. Sdílíme stejného nelítostného šéfa, stejnou železnou klec, stejné ošklivé jizvy vyřezané do našich zad. Dmitri vlastní naše stíny, ale nevlastní mou mysl.

„Ronan mi zachránil život,“ řeknu a nepřítomně zírám na popraskaný strop nad námi. „On to ani neví. Prostě před rokem vešel do toho skladiště, prohnal kulku lebkou toho správného muže a rozrazil můj temný svět dokořán. Nedokážu si tu vteřinu přestat přehrávat. Nedokážu ho přestat sledovat. Nedokážu přestat snít o tom, že vystoupím ze tmy a stanu po jeho boku.“

Roxanniny prsty se znovu zastaví. „A to si jeho srdce plánuješ získat tím, že se mu vloupáš do domu, nabouráš se mu do bezpečnostního systému a budeš mu v dárkových krabicích nechávat odříznuté části těl?“

Věnuji jí prázdný pohled. „Jsou to smysluplné dárky. Odstraňuji hrozby.“

Povzdychne si a zavrtí hlavou. „Jasně. Velmi typická romantika ve stylu Sloane.“

„Jednoho dne,“ zašeptám a znovu si uložím hlavu do jejího klína. „Až bude z Dmitriho hnijící mrtvola. Až budou konkurenční gangy vyhlazeny. Až budou ulice bezpečné... budu ho mít. Tak, jak chci.“ Zavřu oči a představím si jeho tvář. „Do té doby ho budu chránit ze stínů. Zatím nepotřebuje znát pravdu. Já to břemeno ponesu.“

Roxanne zůstává dlouhou chvíli zticha. Její prsty se znovu pohnou, pomalu a rozvážně. „Ty ho zničíš,“ řekne tiše.

Na rtech se mi objeví malý, temný úsměv. „Jen když mi to dovolí.“

Když se Roxanne konečně stáhne do své ložnice, dveře s cvaknutím zapadnou. Do obývacího pokoje se vkrade náhlé ticho, které hrozí, že mě dožene k šílenství. Mysl mi pádí. Potřebuji kotvu. Zvednu se z pohovky a přejdu k černé sportovní tašce odhozené poblíž vchodu. Rozepnu hlavní kapsu a vytáhnu úhlednou černou krabičku na jídlo.

Těstoviny uvnitř jsou ještě trochu teplé. Měla jsem v plánu je sníst schovaná v křoví před jeho domem a sledovat ho oknem, jak on jí svou porci. Ale v klubu se noc zvrtla. Honička mě donutila plány změnit. Odnesu krabičku do malé kuchyňky a bez cirátů ji ohřeju v mikrovlnce. Nízké hučení spotřebiče naplní místnost, zatímco si na poškrábaném dřevěném jídelním stole zřizuji své velitelské centrum.

Otevřu notebook. Během několika vteřin se rozsvítí čtyři samostatné obrazovky. Jeho svět se mi otevírá. Vlastním každou kameru, každý skrytý mikrofon, každý tichý nádech, o kterém si myslí, že ho dělá v soukromí. Nasadím si bezdrátová sluchátka a synchronizuji zvuk ze štěnic, které jsem do jeho domu nastražila před několika týdny. Moje prsty tančí po klávesnici z čisté svalové paměti.

Z reproduktorů proniká jeho hlas, hluboký a drsný, mírně se rozléhající v jeho prostorné kuchyni. Nové, vylepšené bezpečnostní kamery, které včera nainstaloval, mě vůbec nezpomalují. Zmapovala jsem jejich slepá místa a napíchla se na jejich přenos v okamžiku, kdy byly spuštěny.

Sleduji ho, jak vchází do záběru. Těžce dosedne ke svému jídelnímu stolu. Rukávy má vyhrnuté k předloktím. Jeho tmavé vlasy jsou rozcuchané, místy mu trčí, jako by si jimi z frustrace projel rukama snad tucetkrát. V jeho širokých ramenech sídlí napětí, těžké, ale pevně ovládané. Vypadá vyčerpaně. Oči mu pálí nedostatkem spánku. Ale je v bezpečí. Zatím.

Přímo před ním leží večeře, kterou jsem mu udělala a doručila dříve toho večera.

„Hodný kluk,“ zašeptám k obrazovce.

Vezme vidličku a vezme si sousto. Pomalu žvýká, pak si utře ústa lněným ubrouskem, u kterého si neuvědomuje, že jsem ho pro jeho kuchyni osobně vybrala. V hrudi mi rozkvete hřejivý příval uspokojení. Líbí se mi vědomí, že se o něj dokážu postarat. Pracuje tak tvrdě na řízení svého impéria, a ve dnech, kdy mu nedonesu jídlo, se stravuje příšerně.

Napíchnu kousek těstovin ze své vlastní krabičky. Vezmu si sousto přesně v okamžiku, kdy si on vezme své další. Žvýkám, když žvýká on. Polykám, když polyká on. Nejím proto, že si to žádá můj žaludek. Jím proto, že jí on. Chci se mu vyrovnat. Chci s ním držet krok. Chci být tichým stínem, který se pohybuje v dokonalé synchronizaci s tlukotem jeho srdce.

Přesunu pozornost na třetí obrazovku. Digitální mapa města září červenými a zelenými značkami. Spustím rutinní kontrolu perimetru obklopujícího jeho území. Poblíž doků, jen tři bloky od strohého Ronanovyho hlavního skladu, zabliká nový červený bod.

Oči se mi zúží. Vyvolám záznam z pouliční kamery.

Jeden z Dmitriho mužů parkuje v černém sedanu, kouří jednu cigaretu za druhou a sleduje Ronanovu bránu. Je lajdácký. Neopatrný. Žhnoucí špička jeho cigarety se jasně odráží v objektivu kamery.

Položím vidličku. Moje prsty létají po klávesách. Označím poznávací značku sedanu a vystopuji jednorázový telefon ležící na palubní desce. Izoluji jeho signál a sepíšu textovou zprávu, kterou nasměruji přes šifrovaný proxy server. Zprávu upravím tak, aby vypadala jako vysoce placená, okamžitá nabídka práce od konkurenčního syndikátu na druhém konci města.

Stisknu odeslat.

Na obrazovce muž kontroluje svůj telefon. Odmlčí se a vyhodí cigaretu z okna. O chvíli později se zapnou světlomety sedanu, on odjede od obrubníku a míří přímo k návnadě. Zítra ráno půjde po té falešné stopě, a až dorazí na ten opuštěný pozemek, budu čekat ve stínech. Uklidím ten nepořádek potichu.

Jen já mám dovoleno sledovat Ronana. Jsem jediný predátor, který má přístup na jeho oběžnou dráhu. Nepotřebuje se špinit Dmitriho krví. To je můj účel. Proto existuji – abych ho udržela v bezpečí, nasyceného a nedotknutelného.

Pohlédnu zpět na hlavní obrazovku. Ronan se opírá o opěradlo židle a tře si bolavou čelist.

„Jdi brzo spát,“ zamumlám a prstem obkreslím obrys jeho tváře na zářícím monitoru. „Zítra ráno musíš navštívit doky. Ale neboj se, miláčku. Vyčistila jsem ti cestu.“

Zhluboka se nadechne a zírá z okna do tmy.

Uplynou hodiny. Když odbije půlnoc, konečně notebook zavřu. Obrazovky zčernají. Dojdu ke dřezu, umyji vidličku a zasunu ji zpět do určené zásuvky, dokonale ji srovnám s ostatními. Zastavím se u kuchyňského okna. Rozlehlá světla města na mě mrkají přes studené sklo.

Ještě to neví, ale už je můj. A až krev konečně přestane téct, až bude zkažená minulost pohřbena hluboko pod mrtvolami mužů, kteří se nás snažili rozdělit, vstoupím do světla.

Dovolím mu, aby mi lásku oplatil.