Pomalu jsme vyjeli na vrchol kopce, Ruairímu cukaly uši ve větru. Po chvíli naklonila hlavu tak, abych přes vítr slyšel její hlas.

„Jaké to bylo?“ zeptala se tiše. „Vyrůstat tady.“

Nemohl jsem si pomoct, úsměv mi zacloumal rty. „Copak? Chceš mi říct, že o mně nevíš *úplně všechno*, malý přízraku? Myslel jsem, že ty jsi ta ženská se všemi těmi spisy a tajemstvími.“

Ztuhla přesně tolik, abych ucítil