Svět nebyl nic víc než lano, nebe a Sloanin smích, když do mě strčila znovu, silněji, rychleji, dokud houpačka neopsala tak vysoký oblouk, že se mi žaludek snažil vylézt krkem.

„Ty parchante!“ křikl jsem přes vítr, napůl s protestem, napůl se smíchem. Pak se ozvalo prasknutí, jako když vystřelí z pistole. Lano zazpívalo, pneumatika sebou škubla a celá ta zpropadená větev nad námi se se ztrouchnivě