Když konečně zavěsím, přejedu si rukou po obličeji a podám Sloane zpátky její telefon. Už tam stojí, ruce zkřížené na hrudi a s úšklebkem, který jasně říká, že slyšela *každý zatracený slovo.*

„Takže…“ protáhne a podá mi kleště. „V jak velkým průšvihu jsi?“

Protočím panenky a obrátím klobásu, které se nějakým zázrakem podařilo přežít Declanovo vaření. „V dost velkým,“ zamumlám. „Máma ve mně vyvola