**Sloane**

Den ubíhá v podivných, tichých střípcích. Žádná střelba. Žádný křik. Jen zvuk kladiv někde vzadu a proud konverzace, který po tom všem působí až moc klidně. Ronan strávil většinu odpoledne na telefonu s tátou, přecházel po verandě, zatímco já jsem seděla na schodech a poslouchala tiché irské dunění z reproduktoru. Řekl mu všechno – o Dmitrim, o komplexu, o rekrutech, o dětech – a táta,