POHLED SORENA

Těžké plastové sluchátko mi vyklouzne z třesoucích se prstů. Narazí do zdi s dutým bouchnutím a houpá se jako kyvadlo na stočené šňůře. Neobtěžuji se ho zvednout. Jen se otočím, mé boty ztěžknou na stroze bílém linoleu, a kráčím zpět do noční můry.

Anya leží na bezchybně čisté nemocniční posteli. Její kůže je zbavená tepla, vyčerpaná od živé barvy, která se obvykle shodovala s tou mou. Sdíleli jsme tvář. Sdíleli jsme život. Nyní je to jen chladná, bezvládná schránka odpočívající pod sterilními, bzučícími zářivkami.

Shlédnu na své ruce. Jsou obarvené do hluboké, zrezivělé karmínové barvy. Její krev zasychá v záhybech mých dlaní a plazí se mi za nehty. Je to děsivá, lepkavá připomínka mého zničujícího selhání. Přišli jsme na tento svět společně, bok po boku. Byl jsem její bratr-dvojče, její stín, její důvěrník. Mou prvořadou povinností bylo chránit ji, stát mezi ní a tou brutální, nelítostnou realitou syndikátu naší rodiny. Selhal jsem. Měli jsme tímto temným světem proplouvat společně, ale teď jsem tu zůstal stát sám, trvale poznamenaný její krví.

Hlasy doktorů se mi rozléhají v duté lebce. *Udělali jsme všechno, co bylo v našich silách.* Prázdná slova. Zbytečná slova. Zdravotnický personál s ní spěchal na nosítkách, rukama jí tlačili na hruď, vykřikovali lékařský žargon, který splynul v bílý šum. Ale má mysl křičí jiný příběh. Měl jsem ji z toho klubu vytáhnout dřív. Měl jsem tu hrozbu vidět dřív, než padl první výstřel. Drtivá tíha její ztráty mě dusí, znásobená hlodavou, jedovatou vinou, která mě trhá zevnitř.

Tiché cvaknutí otevírajících se dveří nemocničního pokoje roztříští mé kroužící myšlenky.

Můj otec vejde dovnitř.

Má na sobě tmavý, na míru šitý oblek a vypadá přesně jako nedotknutelný mafiánský boss, kterého hraje před podsvětím. Jeho obvykle nečitelná, kamenně chladná tvář je viditelně stažená zármutkem. Cukající sval v jeho čelisti prozrazuje zlomek jeho vnitřního zmatku, ale ta neproniknutelná, vypočítavá zeď, kterou si vždy udržuje, zůstává urputně neporušená. Nehroutí se. Nepláče. V našem světě je projevování emocí fatální slabostí a můj otec přežil tak dlouho jen díky tomu, že je stvořený ze železa a ledu.

Obrním se. Vím, že to obvinění, které z něj vyzařuje, mě rozdrtí. Právě ztratil svou milovanou dceru. Co je důležitější, právě ztratil svůj hlavní vyjednávací žeton.

Přiblíží se k posteli. Jeho temné oči přejedou Anyinu bledou postavu. Dívá se na ni dlouhou, trýznivou minutu a zpracovává její smrt nejen jako tragickou ztrátu života, ale jako vážný logistický problém pro naše zločinecké impérium.

Konečně promluví. Jeho hlas je chraptivý, a přece bez špetky tepla. „Zařídím, co je potřeba.“

Zůstávám zmrazený stát na opačné straně postele.

„Tvoje matka se nedokázala vzchopit,“ pokračuje, jeho tón je plochý a chladný. „Nechal jsem ji naříkat doma.“

Otupěle přikývnu. Sterilní prostředí mě vydlabává. Není co dodat. Omluvy jsou v našem světě k ničemu. Krev je jedinou měnou, na které záleží, a dnes v noci jsme zaplatili vysokou cenu.

Otec se odvrátí od postele. Zastaví doktory na chodbě a mluví s nimi tlumeným, autoritativním tónem. Peníze změní majitele. Otázky zmizí. Nemocnice zapomene, že tu Anya vůbec kdy byla.

Vytáhne telefon z vnitřní kapsy saka a rychle, bez emocí telefonuje. Poslouchám, jak si diktuje šokující, okamžitý časový plán. Zařizuje rychlý pohřeb na zítřek. Rychlá operace, aby se tahle katastrofa zametla pod koberec dřív, než naši nepřátelé zavětří naši náhlou zranitelnost.

Když skončí, vstoupí zpět do pokoje a upře na mě pohled. Je ostrý, odmítavý a naprosto chladný.

„Měl bys jít domů,“ poručí stroze.

Zaváhám. Nohy mám přibité na místě blízko mé sestry. Jak ji tu můžu jen tak nechat? Jak se můžu vrátit do toho obrovského, prázdného domu?

Všimne si mého váhání. Oči se mu zúží a nemilosrdně mě probodávají. „Nic víc už tu udělat nemůžeš.“

Nevyslovená vina na mě tlačí ramena dolů, těžké, dusivé břemeno. Nechce se na mě dívat. Dívat se na mě znamená dívat se na člověka, který ji nechal zemřít.

Polknu ten ostrý knedlík v krku. Pomalu se otočím ke dveřím, hruď se mi svírá trýznivým žalem.

Ale než stihnu překročit práh, napjaté ticho prolomí ostré, invazivní bzučení.

Otcův mobil mu vibruje v ruce. Pohlédne na jméno volajícího a okamžitě ztuhne. Zvedne to a přitiskne si telefon pevně k uchu.

„Kde?“ vyštěkne agresivním, kousavým tónem.

Místností se protáhne odmlka. Vzduch houstne, je těžký náhlým, nepředvídatelným napětím.

„Hned teď?“ odsekne otec a sval na tváři mu zběsile cuká.

Zastavím se blízko zárubně. Udělám krok blíž, tep se mi zrychlí při náhlé změně atmosféry v pokoji. Ten tón znám. Je to tón, který používá, když jde velký obchod do kytek, když konkurenční syndikát překročí mez a ohrozí naše území.

Sklopí telefon. Poprvé za dnešní večer do jeho obvykle kontrolovaného hlasu nepatrně prosákne panika.

„Bastian už skončil s přípravou svatby,“ říká a zírá na prázdnou obrazovku ve své ruce. „Neřekl jsem mu o smrti tvé sestry.“

Má mysl se točí mimo kontrolu. Zjištění mě zasáhne jako fyzická rána do břicha.

Manželská smlouva.

Bastian. Nelítostný, děsivý boss konkurenční rodiny. Muž, jehož pouhé jméno vzbuzuje na ulicích strach, známý svými nemilosrdnými popravami a naprostým nedostatkem odpuštění. Muž, kterého si zítra měla Anya vzít, aby zajistila křehkou mírovou dohodu mezi našimi válčícími syndikáty. Nepředat nevěstu muži, jako je Bastian, by neznamenalo jen porušení smlouvy; znamenalo by to naprostou válku.

„Neřekl?“ zašeptám chraptivě. Jazyk mi pokrývá nevíra, chutná hořce a odporně. „Proč?“

Otec neodpoví hned. Jeho ticho je toxické. Živí rostoucí paniku, která se mi sápe do hrudi a pevně se ovíjí kolem mých plic. Dívá se skrze mě, jeho tmavé oči počítají stovku různých brutálních rovnic. Probírá proměnné, vyhodnocuje rizika, váží smrtící cenu zničeného spojenectví proti hněvu muže, jako je Bastian.

„Co máte v plánu udělat?“ ptám se, teď se mi už hlas třese. „Je mrtvá. Nevěsta je mrtvá.“

Zaváhá, to je vzácný a děsivý pohled. Pak se jeho pohled střelhbitě vrátí ke mně. „Na tohle nemáme čas, Sorene. Smlouva platí.“

Ztuhnu. Krev mi stydne v žilách. Pohlédnu z něj na Anyino bezvládné tělo a pak zpátky na něj.

„Ne,“ vydechnu a zavrtím hlavou. „To není možné. Anya je pryč. Její tělo leží přímo tam. Nemůže být žádné spojenectví.“

„Dohoda byla uzavřena mezi rodinami, ne mezi jednotlivci,“ prořízne otec mé protesty s chladnou, chirurgickou přesností. „Nikdy nešlo jen o Anyu. Šlo o zajištění naší budoucnosti.“

Udělám vrávoravý krok vzad v naprosté hrůze. Strohé stěny nemocničního pokoje se na mě najednou zdají svírat. Vidím ty zvrácené převody, které se mu točí v hlavě. Vidím, jak se mi kolem kotníků zaklapne past a zamkne mě do noční můry, o kterou jsem nikdy nežádal. Můj otec byl ochotný obětovat své jediné zbývající dítě, aby uchlácholil monstrum.

„Nemůžete po mně chtít, abych...“ začnu, slova se mi dusí v hrdle.

„Očekávám, že uděláš, co je nutné,“ vyštěkne a jeho hlas práskne tichou místností jako bič. „Ty si jako náhradník vezmeš Bastiana.“

Dech se mi prudce zasekne v hrdle. Moje tělo se zablokuje, paralyzováno pouhou velikostí jeho požadavku. Mám pocit, jako by mě jeho odporná slova fyzicky udeřila do tváře a zanechala po sobě pálivou, trýznivou ránu.

Já? Muž?

Vzít si muže? Vzít si nemilosrdného, krvelačného mafiánského bosse, který očekává, že uličkou půjde krásná, poslušná nevěsta?

„Cože?“ Můj hlas je sotva víc než chraplavý šepot. Je hutný čistou, surovou nevírou.

Neucukne. Ani nemrkne. Zírá na mě s neochvějnou autoritou muže, který vlastní můj život a mou budoucnost, a odmítá vyslyšet jakýkoli argument nebo prosbu o milost.

„Slyšel jsi mě,“ říká a jeho tón je konečný a neústupný. „Svatba se bude konat zítra večer hned po pohřbu tvé sestry.“