Pronikavé zvonění pevné linky prořízlo mrtvé ticho chodby, dost nahlas, aby sebou Nora cukla. Zírala na plastový telefon připevněný na stěně v kuchyni a srdce jí bušilo o žebra.

V její mysli existovaly pouze tři možnosti. První—a vzhledem k pozdní hodině ta nejpravděpodobnější—byl strážník Gray, který volá, aby si ověřil Calebovu večerku. Druhá byli lichváři. Muži, se kterými se její bratr v minulosti zapletl a kteří volají, aby inkasovali krvavé peníze. Třetí možnost jí v žaludku seděla jako kámen, myšlenka tak paralyzující, že si ji odmítala nechat plně zformovat: Caleba unesli.

Telefon zazvonil podruhé. Pak potřetí.

Ať už na druhém konci čekalo cokoliv, vyhýbání se realitu nezmění. Nora přinutila své nohy k pohybu. Přešla linoleovou podlahu, ruka se jí jen nepatrně zachvěla, než sluchátko z vidlice vytrhla.

"HAYESOVÁ, řekl jsem vám, abyste to zvedli na první zazvonění!" z reproduktoru zaduněl Grayův hlas, drsný a panovačný.

"Strážníku Grayi. Tady Nora Hayesová," odpověděla a bojovala, aby udržela chvění ze svého hlasu.

"Slečna Hayesová?" Gray se odmlčel, zjevně zaskočený. Po lince se ozval těžký oddech. "Slečno, předejte mi k telefonu svého bratra."

Noře běžely myšlenky na plné obrátky. Kdyby mu řekla, že Caleb zmizel, nahlásil by to jako porušení večerky. Caleb by šel rovnou do cely ve chvíli, kdy by ho našli. Potřebovala čas.

"Omlouvám se, že jsme to nezvedli hned," řekla Nora a donutila se k ospalému tónu. "Měli jsme dlouhý den. Usnuli jsme na gauči."

"Rozumím. A teď zavolejte svého bratra k telefonu."

Nora si štípla kořen nosu a pevně zavřela oči. "Strážníku Grayi, je vyčerpaný. Já jsem vyčerpaná. Mohl byste, prosím, prostě zavolat znovu ráno? Oba budeme vzhůru." Předstírala zívnutí a opřela si čelo o chladnou zeď.

"Slečno Hayesová, dejte mi svého bratra k telefonu vteřinu, nebo do vašeho bydliště posílám hlídkový vůz." Grayova hrozba visela těžce ve vzduchu.

Nora pohlédla temnou, prázdnou chodbou k Calebově opuštěné ložnici. "Strážníku, zrovna jsem vám to řekla, on spí. Je naprosto tuhej. Není nutné sem posílat hlídku kvůli jednomu zmeškanému zvonění."

"Naposledy, slečno. Buď mi teď hned dejte svého bratra k telefonu, nebo pošlu hlídku. Rozumíte mi?"

Nora sevřela plastové sluchátko pevněji. Znala policii v téhle čtvrti. Nesnášeli, když museli jezdit do Brownsville po půlnoci. Neudělali by obchůzku dřív než na ranní směně. To jí dávalo pár hodin.

"Tak tu hlídku pošlete, strážníku," řekla Nora.

Práskla sluchátkem zpátky do vidlice a utnula jeho odpověď.

Ticho se nahrnulo zpět, ohlušující. Věděla, že položit to probačnímu úředníkovi bylo bezohledné. Zkomplikovalo to už tak nebezpečnou situaci. Ale neměla na výběr. Otočila se na podpatku, popadla klíče od auta z pultu a vyběhla z předních dveří.

O deset minut později Nořin motor tiše vrčel v mrazivém nočním vzduchu. Zaparkovala ledabyle na chodníku o pár bloků dál, přímo před domem Danea Carvera. Ani se neobtěžovala zamknout dveře od auta. Vyběhla po úzkém chodníčku nahoru, položila prst na zvonek a držela ho stisknutý.

Zvonila pořád dál a to odporné bzučení se rozléhalo dost nahlas, aby vzbudilo půlku ulice.

Světlo na verandě se rozsvítilo a vrhlo ostrou žlutou záři. Těžké dřevěné dveře se pootevřely a železná bezpečnostní mříž zůstala zajištěná na místě. Na druhé straně stála černoška středního věku, pevně si přes hruď utahující vybledlý semišový župan.

"Noro? Co tady děláš v takovou hodinu?" zeptala se paní Carverová, čelo svraštělé hlubokým podrážděním.

"Je tady Dane?" zeptala se Nora s těžce se zvedající hrudí.

"Ano, je." Paní Carverová na ni zírala s podezřením.

"Mohla byste ho zavolat, paní Carverová? Prosím."

"Dane spí. Zítra má ranní přednášku a my ostatní musíme do práce," bránila se paní Carverová a už dělala krok zpět, aby dveře zavřela.

"Jde o život," vyhrkla Nora a přistoupila blíž k železné mříži. Sevřela kovové mříže. "Jen váš syn teď může zachránit mého bratra."

Paní Carverová se zarazila. Zkoumala Nořinu tvář, vnímala její doširoka otevřené, šílené oči a bledou pleť. S těžkým povzdechem odjistila bezpečnostní mříž, otevřela ji a gestem Noru vyzvala, aby vstoupila dovnitř.

"Dane!" zakřičela paní Carverová do úzkého schodiště, zatímco Nora stála uprostřed obývacího pokoje. "Dane, vstávej z postele. Je tady Nora."

Paní Carverová zmizela v patře. Nora stála ztuhle, oči měla přilepené na dědečkovy hodiny v rohu místnosti. Vteřinová ručička se snad plazila. Každé tiknutí znělo jako úder kladiva do kovadliny. Poklepávala pravou nohou, kousala se do vnitřku tváře a snažila se potlačit narůstající paniku.

Na schodech zavrzaly těžké, pomalé kroky. Dane se objevil ve zmačkaném tričku, postrkoval si brýle výš na nos a tvář měl pomačkanou spánkem.

"Noro? Jsi v pořádku?" zeptal se a protřel si oči.

"Dane, potřebuji vědět. Stalo se dneska doma něco?" zeptala se Nora, udělala k němu krok a pevně sepjala ruce. "Co jste s Calebem dělali?"

Dane se zmateně zamračil. "Nic. Nedělali jsme nic. Hráli jsme videohry... Caleb řekl, že je unavený, tak jsem šel domů. Stalo se něco, Noro?"

Nora ztěžka polkla. Gray si pravděpodobně zítra Danea najde, aby si alibi ověřil. Kdyby Daneovi teď řekla pravdu, mohl by se při policejním výslechu zlomit. Musela lhát.

"Ne," zalhala Nora plynule a donutila se k napjatému úsměvu. "Nic se nestalo. Je to jen... však víš. Je to jeho první den doma. Jen mám strach."

"Kvůli tomuhle jsi vzbudila mého syna uprostřed noci?" zeptala se paní Carverová. Stála na úpatí schodů, paže překřížené přes hruď, oči zúžené.

"Jen přehnaná sesterská ochrana," řekla Nora a tvář se jí zalila ruměncem hanby.

"Dobře. Tak, všechno šlo v pohodě," řekl Dane a věnoval jí uklidňující úsměv. "Vyřiď mu, že se zítra později zastavím a zahrajeme si."

"To tedy ne. Musíš dokončit ten projekt do školy," odsekla jeho matka. Nora zachytila překvapený pohled, který Daneovi přelétl přes tvář. Další lež, jen aby ho udržela dál od Caleba.

"Měl by ses jít vyspat," řekla Nora a couvala ke dveřím.

Otočila se a vyšla do kousavého mrazu, mysl jí běžela na plné obrátky. Dane nic neviděl. Její jediná stopa byla slepá ulice. Došla na chodník a její ruka obemkla chladnou kovovou kliku dveří od auta.

"Hej, Noro."

Nora se otočila. Dane seběhl po příjezdové cestě a studený vítr si pohrával s jeho volným tričkem. Podíval se přes rameno směrem k domu, aby se ujistil, že je jeho matka nesleduje z okna. Tvář měl staženou obavami.

"Nechtěl jsem nic říkat před mámou. Víš, jaká dokáže být," zašeptal Dane a přistoupil blíž. "Ale když jsem od vás předtím odcházel... kousek dál na chodníku stálo zaparkované auto. Černé auto."

Nora zalapala po dechu. "Černé auto?" Přehrávala si vzpomínky a snažila se vybavit si ty otlučené sedany a zrezivělé náklaďáky, které zaplňovaly jejich ulici.

"Není to ten typ auta, ve kterém by tady u nás někdo jezdil, Noro," řekl Dane a jeho hlas klesl o oktávu. "Je to ten typ auta... typ auta, ve kterém jezdí ti chlapi. Ti, se kterýma dřív běhal Caleb."

Vzduch z Nory úplně vyprchal. Mafie. Muži, kteří vlastnili dluh jejího bratra. Neřekla Daneovi už ani slovo. Prostě jen nastoupila do auta, práskla dveřmi a strčila klíček do zapalování.

O dvacet minut později se neonové nápisy Pánského klubu Crown rozpíjely červeně a fialově po mokrém asfaltu. Těžké basy bušily přes betonové zdi a vibrovaly jí v hrudi, když se protlačila kolem vyhazovače u vchodových dveří. Pokusil se ji chytit za ruku, ale ona se mu vytrhla s očima upřenýma do zadní části místnosti.

Uvnitř byl klub hustý cigaretovým kouřem a pachem laciného parfému. Ženy tančily pod ostrými reflektory a kroutily se u tyčí pro muže s volnými peněženkami. Ale Nora se o parket nezajímala. Rychlým krokem si to namířila rovnou k sametovým provazům, které oddělovaly VIP sekci.

Ignazio "Crown" Rossi seděl uprostřed plyšového koženého boxu. Nakláněl se přes skleněný stůl, srolovanou stodolarovku v ruce a šňupal tlustou čáru bílého prášku. Kolem něj stáli čtyři obrovští strážci, jejichž saka se boulila skrytými zbraněmi. Crown miloval hrát roli mafiánského capa a ohánět se svou mocí po Brownsville. Ale když se na něj Nora teď podívala, necítila vůbec žádný strach. Pochybovala, že ten muž vůbec kdy vstoupil do Itálie.

Protlačila se kolem nejbližšího strážce a vtrhla přímo do boxu.

Crown zvedl hlavu a hřbetem ruky si otřel nos. Oči měl široké, skelné a zorničky rozšířené. Opřel se a na tváři se mu roztáhl slizký úsměv.

"Slečna Hayesová. Dlouho jsme se neviděli," řekl Crown svým chraplavým hlasem.

"Kde je můj bratr, Crowne?" dožadovala se Nora. Její hlas prořízl dunící basy, ostrý a smrtící. "Ten dluh jsem zaplatila. Kde je?"

Crown zvedl obě ruce s dlaněmi obrácenými k ní. "Vacci piano, Signorina Hayes."

"Na mě falešnou italštinou nemluvte, Crowne!" zasyčela Nora. Tvrdě bouchla rukama do skleněného stolu.

Náraz rozprášil zbývající čáry kokainu do vzduchu. Bílý prášek zaprášil tmavou dřevěnou podlahu a pokryl Crownovy drahé boty.

Reakce byla okamžitá.

Crownovi muži vyrazili kupředu. Kovové cvaknutí natahovaných závěrů se rozlehlo hudbou. Jeden ze strážců—vysoký, zjizvený muž v obleku na míru—vstoupil Noře přímo do jejího osobního prostoru. Zvedl těžkou černou pistoli a přitiskl jí studenou ocelovou hlaveň přímo ke spánku.

Nora sebou ani necukla. Nemrkla. Stála pevně na svém místě, s očima upřenýma na muže, který držel zbraň, a čelist zatnutou tak silně, až ji bolely zuby.

"Ragazzi, tornate alle vostre posizioni... è tutto sotto controllo," nařídil Crown a při pohledu na své muže mu úsměv opadl. "Attenetevi al piano, avete capito?"

Ostatní strážci zaváhali, pak pomalu ucouvli a sklonili zbraně. Ale ten zjizvený muž se ani nepohnul. Hlaveň jeho zbraně zůstávala tvrdě přitisknutá k Nořině kůži. Naklonil hlavu a přes rty se mu roztáhl temný, posměšný úsměv. Natáhl kohoutek, to ostré cvaknutí mělo sloužit k tomu, aby ji donutil škemrat.

Nora zírala skrz něj.

"Gino," zvolal Crown s náhlým okrajem paniky v hlase. Ošil se na svém sedadle a postava falešného mafiánského bosse z něj spadla. "Nech ji být."

"Udělej, co říká tvůj šéf," zašeptala Nora a udržela Ginův pohled.

Gino ze sebe vydal tiché zasmání. "Crownova holka," zamumlal. Pomalu odtáhl zbraň od její hlavy, naklonil se k ní tak blízko, až se jeho rty otřely o její ucho. "Chci vidět, jak dlouho ti to tvé štěstí vydrží."

"Gino, prosím tě," zaprosil Crown a horečně mával rukama ve vzduchu. "Nebudu to říkat dvakrát."

Gino ustoupil a vložil zbraň do pouzdra. Ale nevypadal potrestaně. Vypadal pobaveně. "Sarai anche il proprietario del quartiere, Ignazio, ma non sei il mio padrone," řekl Gino a jeho italština mu klouzala z jazyka s přirozenou, brutální plynulostí, která Crownovi chyběla.

Gino přešel ke Crownovi a položil mu těžkou ruku na rameno. Zmáčkl ho a naklonil se dolů. "Sono qui solo per vedere se riesci a seguire ciò che è stato determinato."

Nora tu výměnu sledovala a její mysl zpracovávala změnu v místnosti. Crown seděl strnule s pevně sevřenou čelistí. Jejich úsměvy byly falešné. Hierarchie byla lež. Crown možná vlastnil klub, ale on nebyl ten, kdo tahal za nitky. Byl to Gino. A kdokoliv, pro koho pracoval Gino, byl ta skutečná hrozba.

Crown si odkašlal, vstal a narovnal si sako. Odmítl se podívat Ginovi do očí. Svou pozornost upřel zpět k Noře.

"Pojďte," řekl Crown a hlas měl stažený. "Půjdeme do mé kanceláře."

Vystoupil z boxu a pokynul svým mužům, aby vedli cestu. Gino se zařadil vedle něj a ruku měl nenuceně opřenou blízko svého pouzdra. Nora je sledovala, jak kráčejí k temné chodbě v zadní části klubu.

Pomaloučku, zhluboka se nadechla a srdce jí divoce bušilo do žeber. Nevěděla, do jaké pasti se to přesně chystá vlézt, nebo kdo vlastně drží Calebův život ve svých rukou. Ale ustoupit se nehodlala. Nora se zařadila za nimi s pěstmi sevřenými podél boků a připravovala se na to nejhorší.