Arthur přistoupil k Noře, jeho kroky byly váhavé. Podíval se na ni s výrazem, v němž se mísila úzkost s nadějí. „Noro,“ začal tichým hlasem, „můžeš splnit svou část a držet se od Valeria Marchesiho dál?“ Jeho tón byl směsicí žádosti a prosby.

Nora zvedla oči od telefonu a setkala se s Arthurovým pohledem. Z jejího výrazu čišelo odhodlání, ale také hluboký smutek. Povzdechla si a podala mu telefon.