Caterina stála nehybně uprostřed hřbitova, obklopena aurou tiché noci. Vedle ní stál Valerio, s vážností pevně vepsanou ve tváři. Projelo jí zlé tušení a nakonec se k manželovi otočila; její nervozita byla přímo hmatatelná.

„Co to děláš, Valerio?” zeptala se třesoucím se hlasem.

Valerio k ní přistoupil, popadl ji za paži a přitáhl si ji blíž. „Dávám ti důvod k tomu, aby se ti stýskalo,“ odpověděl,