*Lyra*

Slábnoucí světlo vrhalo po místnosti dlouhé stíny a vytvářelo zubaté tvary, které se jako by vysmívaly chaosu vířícímu v mém nitru. Vzduch byl těžký, dusivý, jako by se stěny samy od sebe svíraly. Ale nebyla to místnost – byly to tikající hodiny, zapadající slunce, neúprosný pochod času, který mě od Rowana odváděl dál a dál.

Klečela jsem vedle jeho nehybného těla a mé třesoucí se ruce se vz