„Omlouvám se, Maeve.“

Ostrý noční vzduch na území smečky Obsidiánového drápu najednou ztěžkl a sevřel mi hrdlo jako svěrák. Darius stál hrdě na vyvýšeném kamenném pódiu uprostřed velkého nádvoří a díval se na mě svrchu. Muž, o kterém jsem si myslela, že je mým osudovým druhem, impozantní budoucí Alfa naší smečky, se na mě díval pohledem, v němž nebyla ani špetka vřelosti. V jeho temných očích nezůstala žádná náklonnost, v jeho postoji žádné zaváhání. Jen chladná, rezolutní definitivnost, kvůli níž jsem měla pocit, jako by se mi pevná dlažba pod nohama drolila na prach.

Tato tři slova roztříštila mou realitu. Živé zvuky rušného shromáždění smečky vybledly do tupého hučení, jako bych byla pod vodou. Přestala jsem vnímat šumění větru v borovicích. Všechno, co Darius řekl potom, se slilo do zkreslené šmouhy. Cítila jsem se odtržená od reality, vznášející se v děsivém, zamrzlém stavu šoku.

„Dariusi,“ vydechla jsem, hlas slabý, až mi v mých vlastních uších zněl jako cizí. „Prosím, řekni mi, že je to jen hrozný vtip. Řekni mi, že je to jen krutá hra.“

Ani neucukl. Jeho široká ramena zůstala neústupná. „Není, Maeve. Tohle je realita. Odmítám tě jako svou družku.“

Dýchat se v tu ránu stalo nesnesitelným úkolem. Plíce se mi v hrudi stáhly. Každé zoufalé nadechnutí kyslíku bylo, jako bych vdechovala zubaté střepy skla, které mi zevnitř drásaly dýchací cesty. Přitiskla jsem si ruku na hruď, zatímco moje mysl křičela v popírání.

„Ale vždyť jsme tam byli!“ žadonila jsem, můj hlas nabíral na síle v zoufalé snaze přinutit ho vzpomenout si. „Cítili jsme to. Cítili jsme, jak se mezi námi uzavřelo pouto druhů. Měsíční bohyně si nás vybrala jako druhy, Dariusi. Cítil jsi to přitahování stejně silně jako já! Co to má znamenat?“

Ticho na nádvoří se prolomilo. Přeplněným prostorem se okamžitě rozlehlo posměšné šuškání, které mě bodalo v uších jako roj rozzuřených vos. Odtáhla jsem pohled od Dariuse a rozhlédla se po stovkách členů smečky obklopujících pódium. Někteří vlci se na mě dívali s lítostí v očích a s nakloněnými hlavami v tichém soucitu. Jiní se ale chichotali. Jejich drsné, odsuzující syčení a kruté úšklebky malovaly obraz jako z noční můry.

Tohle nemohla být pravda.

Darius a já jsme byli označeni jako druh a družka. Spojila nás božská vůle Měsíční bohyně. Taková pouta byla posvátná, nezlomitelná, určená k zajištění přežití a prosperity našeho druhu. Tohle odmítnutí byla naprostá nemožnost, která se právě odehrávala přímo před mýma očima.

„Proč?“ dožadovala jsem se odpovědi, zatímco mě v koutcích očí pálily nevyroněné slzy. „Proč mě odmítáš jako svou družku, Dariusi? Udělala jsem něco špatně? Prosím, nech mě vysvětlit, ať už je to cokoliv. Prosím, prostě to vysvětli!“

Darius se na mě podíval dolů a tentokrát mu tváří mihl záblesk lítosti. Nenáviděla jsem to. Nenáviděla jsem ten blahosklonný pohled, který mi věnoval. Měl by se na mě dívat s dravým zbožňováním druha, s ochranitelskou majetnickostí Alfy, a ne s tímto odtažitým soucitem. Proč se tahle noční můra vůbec odehrávala?

„Je tak drzá, že se budoucího Alfy ptá, proč ji odmítl,“ ozval se z davu ženský hlas.

„Stává se to pořád,“ odfrkl si souhlasně mužský hlas. „Proč z toho dělá takovou vědu? Měla by prostě přijmout své místo.“

Šepot sílil a nabíral na drzosti. Každé kruté slovo, které jsem zaslechla, bylo jako zrezivělý nůž kroutící se v mém srdci. Kolena se mi pod drtivou tíhou veřejného ponížení třásla. Nutkání zhroutit se, schoulit se do klubíčka a schovat se před jejich pronikavými pohledy bylo zdrcující. Ale donutila jsem své třesoucí se svaly ztuhnout. Donutila jsem svou páteř narovnat se. Musela jsem být silná. Musela jsem slyšet jeho vysvětlení.

Zoufalým pohledem jsem pátrala v moři tváří a hledala nějakou kotvu. Moji rodiče stáli přímo u základny pódia, kde Darius činil své prohlášení. Zírala jsem na ně a vlévala všechny své tiché prosby do jediného pohledu. Chtěla jsem, aby vystoupili vpřed. Chtěla jsem, aby mě objali, utěšili mě a požadovali, aby Darius své unáhlené rozhodnutí přehodnotil. Ale oni své tváře odvraceli. Matka zírala na své boty. Otec měl zaťaté čelisti a díval se přes dav. Odmítali se na mě byť jen podívat.

Jako na předem smluvený povel se hustý dav vzadu rozestoupil a vytvořil jasnou, úzkou uličku napříč masou vlků. Šoupání bot a šustění jemné látky ohlašovalo další příchod. Otočila jsem hlavu, v zoufalé naději, že se objeví spojenec.

Moje sestra, Celia, vstoupila do uvolněného prostoru.

Moje zmučené smysly na zlomek vteřiny zalila vlna úlevy. „Celio,“ zvolala jsem a nenáviděla, jak se mi hlas při jejím jméně zlomil a přeskočil. „Prosím, pomoz mi.“

Plně jsem očekávala, že mě má vlastní krev bude bránit. Byly jsme kamarádky od dětství, často jsme se škádlily a praly. Myslela jsem, že vyjde ty schody a vrazí Dariusovi facku. Myslela jsem, že mě pomstí, že vtlouče trochu rozumu do muže, který veřejně ničí její sestru.

Místo toho se jí na rtech mihl odporný, vypočítavý úsměv.

Nepřiběhla ke mně. Nepodívala se na mě se soucitem. Proplula kolem mě, její kroky byly lehké a cílevědomé, a vystoupala po kamenných schodech pódia. Zastavila se přímo vedle Dariuse. Natáhla ruku.

K mému zděšení se jejich prsty propletly. Tam, kde měla být moje ruka, bezpečně uložená v sevření mého druha, byla ruka Celie.

Na nádvoří se znovu zvedl šepot, ten zvuk byl chaotický a ohlušující.

Zírala jsem na Celiu, má mysl se tříštila, zatímco jsem v její tváři hledala vysvětlení, náznak, že je to jen nedorozumění. Ale její výraz byl nečitelný, uzavřený. Trhla jsem pohledem zpět ke svým rodičům. Stále se dívali jinam a jejich postoje byly prkenné.

To děsivé uvědomění do mě narazilo jako fyzická rána. Proto se na mě nemohli podívat. Oni to věděli. Věděli o téhle zradě ještě předtím, než jsem dnes večer vůbec vkročila na nádvoří.

„Co... co má tohle znamenat?“ zeptala jsem se, můj hlas byl sotva šepot, a přesto šuškání kolem mě utichlo do mrtvolného ticha. „To musí být nějaký hloupý vtip, že ano?“

Darius zavrtěl hlavou, jeho tvář byla neproniknutelná kamenná maska. „Celia je moje nová družka,“ oznámil a jeho hlas se rozléhal tichým nádvořím, čímž zpečetil mou nejhorší noční můru.

Zavrávorala jsem dozadu, moje boty drhly o dlažební kostky. Kolena se mi třásla tak silně, že jsem sotva dokázala stát. „Dariusi, já jsem tvá družka. Cítil jsi to pouto mezi námi. Oba jsme to cítili—“

„A cítil jsem to i s tvou sestrou,“ přerušil mě Darius hladce, bez špetky viny. „Cítil jsem, jak se mezi mnou a Celiou usazuje pouto druhů. Nemohu mít dvě družky, Maeve. Smečka potřebuje stabilitu. Takže si vybírám ji.“

„C-cože?“

Pevně jsem zavřela oči. Prosím, ať je to jen zlý sen. Prosím, ať je to jen noční můra.

Ale když jsem oči otevřela, neprobudila jsem se. Zůstala jsem stát uprostřed nádvoří jako živoucí obraz zmatku, oslepujícího hněvu a naprostého zlomení srdce.

„C-Celio—“ začala jsem roztřeseným hlasem.

„Je to rozhodnutí budoucího Alfy, Maeve,“ skočila mi do řeči Celia odmítavým tónem. „Nemůžeme s tím nic dělat.“

„Ale ano, můžeš s tím něco dělat, Celio!“ zakřičela jsem, zatímco mi syrová agónie drásala hrdlo. „Mohla jsi ho odmítnout!“

Celia zůstala zticha. Stála hrdě vedle něj a dívala se na mě svrchu. Dokonce ani naši rodiče neřekli jediné slovo, aby zakročili.

To ticho bylo hlasitým, usvědčujícím potvrzením. Samozřejmě. Vždycky dávali přednost Celii přede mnou. Celý život jsem hrála druhé housle vedle jejích úspěchů, její krásy a jejího šarmu. Ale dovolit jí, aby mi vzala mého druha?

„Ledaže bys do něj byla taky zamilovaná,“ odvodila jsem, když do sebe dílky skládačky zapadly. Zpražila jsem ji pohledem. „Tys ho milovala taky. Proto jsi ho přijala jako svého druha, i když jsi moc dobře věděla, že to bude mít za následek mé odmítnutí a ponížení.“

Celia neřekla ani slovo, ale její stisk na Dariusově ruce zesílil.

„Maeve—“ začal Darius s varovným tónem v hlase.

„S tebou se nebavím, Dariusi,“ vyštěkla jsem a umlčela ho jedovatým pohledem.

Dav hromadně zalapal po dechu. Bylo neuvěřitelně vzácné odmlouvat budoucímu Alfovi tak neuctivým způsobem. Obyčejný vlk by musel mít obrovskou kuráž, aby Alfu umlčel. Ale já byla zuřivá, hořela jsem vztekem tak žhavým, že spálil veškerý můj strach, a následky mi byly úplně ukradené. Jestli mě chtěli popravit za neposlušnost, ať to udělají. Mohli mě rovnou popravit za to, co právě udělali mé duši.

„Ano!“ zakřičela Celia, neschopná se déle ovládat. Přistoupila k okraji pódia a dívala se na mě s odporně triumfálním výrazem. „Ano, máš pravdu. Byla jsem do Dariuse zamilovaná už dlouho. Zabilo mě, když jste se vy dva stali druhy. Roztrhalo mě to na kusy, ale neřekla jsem ani slovo. Skrývala jsem svou bolest. Ale pak mi Měsíční bohyně dala šanci a udělala ze mě také Dariusovu družku. Proč se s tím prostě nemůžeš smířit, Maeve?“

Nevěřícně jsem zírala na jed, který se linul z úst mé sestry. Sestry, která se mnou byla od narození. Člověka, za kterým jsem vždycky běžela, když jsem byla smutná nebo šťastná. Co se mezi námi stalo, že to zplodilo tak hluboce zakořeněnou zášť?

„Vždycky jsem nenáviděla, jak všechno získáš tak snadno, Maeve,“ pokračovala Celia, z jejíhož hlasu odkapávala léta hořké žárlivosti. „Zatímco já vždycky jen tak tak projdu. Teď mi vesmír prokazuje laskavost. Proč mi to nemůžeš přát? Darius si mě vybral, protože věří, že mám lepší vlastnosti k tomu, abych se stala Lunou této smečky. Jestli to nedokážeš přijmout, pak bude lepší, když odejdeš.“

„Celio!“ zvolal otec hlasitě a udělal půlkrok vpřed. „Tohle své sestře říkat nemůžeš!“

Stála jsem ohromená. Myslím, že moje plíce už ani nenabíraly vzduch. Ta zrada byla tak hluboká, že ochromila samotné mé buňky. Po tváři mi stekla jediná horká slza a vykreslila na mé kůži cestičku smutku. Ten vlhký pocit mě probral z transu a vrátil mi smysly.

Zvedla jsem ruku a slzu rychle setřela. Nedopřeju jim to uspokojení z mého žalu.

Narovnala jsem páteř, stáhla ramena dozadu a čelila jim všem s novým, zoceleným odhodláním. Podívala jsem se na rodiče. Podívala jsem se na sestru. Podívala jsem se na celou smečku shromážděnou na nádvoří, která sledovala můj pád jako nějaké divadlo.

„Máš pravdu, Celio,“ prohlásila jsem jasně, můj hlas zněl chladnou, pevnou autoritou, která překvapila i mě samotnou. „Tuhle sračku vážně přijmout nedokážu.“

Davem proběhlo další hromadné lapnutí po dechu. Udělala jsem krok vpřed a donutila své těžké, neochotné nohy, aby došly k základně pódia.

„Přijímám to odmítnutí,“ zamumlala jsem nejprve a nechala slova viset v napjatém vzduchu. Na tvářích členů smečky kolem mě viditelně rozkvetlo překvapení.

Zhluboka jsem se nadechla a s neochvějnou definitivností jsem oznámila: „Já, Maeve Vanceová, přijímám tvé odmítnutí, Alfo Dariusi.“

Přesunula jsem pohled na Celiu, jejíž samolibý úsměv pohasl, a pak na své rodiče. Zírali na mě s vytřeštěnýma, zpanikařenýma očima, jako by už tušili, jaká zničující slova vypustím vzápětí.

„A k dnešnímu dni opouštím smečku Obsidiánového drápu,“ prohlásila jsem, můj hlas se odrážel od kamenných zdí okolních budov. „Ode dneška už na tomto území nezůstanu. Okamžitě odcházím do vyhnanství. Pokud kohokoliv z vás uvidím a vyhodnotím ho jako hrozbu pro své bezpečí, zabiju vás. Bez ohledu na to, jestli jste má rodina, nebo někdo, koho jsem dřív znala.“

„Maeve, tohle přece nemůžeš udělat!“ Darius vykročil vpřed a pustil Celiinu ruku. V jeho temných očích byl vidět náhlý záblesk intenzivní zuřivosti, jeho alfí hrdost utrpěla mým veřejným zavržením.

Ale mně to bylo jedno. Já byla zuřivá taky. Opětovala jsem jeho pohled prázdným, mrtvým výrazem.

„Ty jsi tohle taky neměl udělat,“ odsekla jsem vyrovnaně. „A přesto jsme tady.“

„Maeve, prosím, nedělej to,“ zvolala matka, hlas se jí třásl opožděnou panikou. Udělala ke mně krok a natáhla se třesoucí se rukou.

Můj chladný pohled na ni vystřelil a přišpendlil ji k dlažebním kostkám. „Chtěla jsem, abys mě chránila. Chtěla jsem, abys mi pomohla. Ale tys tam stála a nedělala nic. Vždycky to byla Celia. Vždycky byla tvým miláčkem, Matko. Ty a Otec jste ji vždycky upřednostňovali přede mnou.“

„To není pravda! Vezmi ta slova zpět!“ zařval otec a jeho tvář nabrala zlověstný, zarudlý odstín.

Ale já už byla otupělá. Ledový štít přes mé srdce zablokoval jeho pokárání. Necítila jsem nic jiného než zoufalou, spalující potřebu utéct od těchhle zrůd co nejdál.

„Ta slova zpátky nevezmu, Otče,“ řekla jsem a formálně tak přeřízla poslední zbývající pouto. „Ode dneška máte už jen jednu dceru.“

Otočila jsem se na podpatku a nastavila pódiu záda. Nečekala jsem, až na mě zařvou další výmluvu. Rozběhla jsem se sprintem, prchala z nádvoří, prodírala se kolem strnulých členů smečky a běžela přímo do hlubokých, temných lesů lemujících osadu.

Stíny starobylých stromů mě celou pohltily. Čím hlouběji jsem běžela, tím temnější byl svět. Uvnitř mé mysli zakňučela má vnitřní vlčice, Ivory. Ten zvuk byl ubohou, mučivou notou sdílené zkázy. Byla také odmítnuta. Její druh ji odhodil.

*Nech mě to převzít,* prosila v mé hlavě, zatímco mé boty dupaly po hliněné cestě. Věděla jsem, že chce úlevu. Chtěla běžet po čtyřech, aby unikla zdrcujícímu lidskému žalu.

„Prosím, Ivory,“ lapala jsem po dechu mezi trhanými nádechy, plíce v jednom ohni. „Můžeš vylézt až později?“

Ivory znovu zakňučela, truchlivý zvuk se mi rozlehl lebkou, ale nic víc neřekla. Běžela jsem a běžela, tlačila své svaly za hranice jejich možností, dokud mě konečně nedohnal nevyhnutelný následek.

Prudce jsem se zastavila. Srdce se mi krutě sevřelo.

Ten pocit se rozšířil do celé mé bytosti děsivou rychlostí. Bylo to, jako by se mi uvnitř hrudi zahákl zrezivělý, zubatý dráp a dral se dolů přes mé orgány.

Zpočátku jsem si myslela, že je to Ivory, která si probojovává cestu na povrch, ale ta měla obrovské bolesti také. Cítila jsem, jak její čirá agónie prosakuje do mého vědomí, zatímco dál kňučela a sebou házela.

Těžce jsem padla na kolena, vlhká hlína mi prosákla kalhotami. Těžce jsem dýchala a lapala po vzduchu, který nedokázal naplnit mé plíce. A pak se mi z úst vydral krev mrazící výkřik, který splýval s Ivorčiným zoufalým vnitřním vytím.

Vnitřnosti mi hořely žhnoucím ohněm. Cítila jsem se, jako by se mi samotná struktura duše trhala na kusy.

Pouto druhů.

Posvátné pouto se přetrhávalo. Praskalo vlákno po vláknu, protože mě Darius odmítl a já to zpřetrhání dokončila tím, že jsem to přijala.

Nepřestávala jsem křičet, hlasivky se mi trhaly, když jsem svírala předek své košile přímo na hrudi. Zaryla jsem si nehty do vlastního masa. Bylo to, jako by mi tupý nůž brutálně vyřezával fyzické srdce z hrudního koše. Neumyslitelná fyzická bolest mě oslepila a vysílala šokové vlny agónie vyzařující až do mých konečků prstů na rukou a nohou.

Když brutální, nesnesitelné pálení ustoupilo a zanechalo po sobě chladné, pusté prázdno, zhroutila jsem se na bok. Ležela jsem schoulená na studené lesní zemi a vzlykala do spadaného listí a hlíny.

*Maeve, prosím,* zaprosila Ivory naposledy, její hlas byl slabý, ale naléhavý.

Už jsem neměla co dát. Vzdala jsem se kontroly, zavřela opuchlé oči a čekala, až převezme kontrolu nad naší rozbitou tělesnou schránkou.

Z kůže mi začala překotně rašit srst, hustý kožich bledý jako měsíční svit pronikající korunami stromů. Cítila jsem, jak mi bolestivě praskají kosti, prodlužují se a mění se, aby se přizpůsobily Ivorčině masivní, mocné formě. Svaly se pod bílou srstí přesouvaly a rozpínaly.

Po několika mučivých minutách byla přeměna u konce.

Ivorčina obrovská bílá postava se zvedla z hlíny. Stála tam osamělá pod tichou noční oblohou, obklopená jen tyčícími se, lhostejnými borovicemi, a zaklonila svou majestátní hlavu.

Otevřela tlamu a zavyla na měsíc. Vyla vytrvale, byl to ohlušující, zvučný zvuk, který otřásl samotnými listy na větvích. Vyla, aby zpochybnila kruté rozhodnutí Měsíční bohyně. Vylévala všechen náš sdílený vztek, naši hlubokou zkázu a naši absolutní zradu směrem k posměšnému měsíci, který nás proklel. Schoulená v temných, tichých koutech vlastního vědomí jsem nechala Ivorčin syrový, osamělý žal naplnit temnou noc.