Kruh vrčících bestií se uzavírá. Zdivočelí samci, hnaní oslepujícím žárem říje a surovým pachem mé krve, vystupují zpoza prastarých stromů. Jejich obrovské tlapy drtí spadané listí. Zaujímám obranný postoj a zvedám do mrazivého vzduchu své třesoucí se, krvácející pěsti.

Jsem vlčice, zrozená s instinkty predátora. Ale právě teď, když tu stojím v těchhle mrazivých, černočerných lesích, nejsem nic víc než křehká kořist. Moje vnitřní vlčice, Ivory, je pryč. Pouto mezi námi je zpřetrhané a zanechalo po sobě jen prázdnou, mučivou propast uprostřed mé mysli. Bez její síly, bez jejího zrychleného hojení, jsem jen zlomená holka, která krvácí z mnoha surových, hlubokých ran. Pravá noha mi pulzuje bolestí tam, kde mi předtím větev roztrhla kůži. Hruď mě pálí při každém trhavém nádechu a nepopiratelná, ostrá agónie prasklých žeber mi připomíná ten brutální náraz do kmene stromu.

Vlci jsou nemilosrdná stvoření. Vím to líp než kdokoli jiný, protože jsem mezi nimi vyrostla ve smečce Obsidiánového drápu. Násilí je v našem světě odpovědí na všechno. Já ho ale nikdy nepřijala. Nenáviděla jsem pohled na krev. Vyhýbala jsem se cvičištím. Teď těch dnů hořce lituju. Dovolila jsem, aby mě rozmazlovali. Nechala jsem se chránit jako hýčkaná družka Dariuse, budoucího Alfy, který mě zahodil jako odpadky. Teď, zbavená svého titulu, smečky a důstojnosti, jsem jen uprchlá vězeňkyně Alfa krále, která svádí předem prohranou bitvu o holé přežití.

Zdivočelí nezaútočí hned. Pomalu kolem mě přecházejí a tvoří těsný kruh, ze kterého není úniku. Jejich hluboké vrčení vibruje zmrzlou zemí a stoupá mi přes podrážky bot. Posmívají se mi. Dvě obrovské bestie vystoupí vpřed, čelisti jim klapou a do hlíny dopadají husté sliny. Chovají se ke mně jako sadistická kočka, která si před konečným zabitím hraje s umírající kořistí. Ostatní to sledují ze stínů a oči se jim lesknou zvráceným pobavením.

„Co je, holčičko? Už si nechceš hrát?“ uchechtne se jeden z nich. Zvuk jeho hlasu zní jako drsné, hrdelní škrábání v kvílejícím větru. Zvedá se mi z toho žaludek.

Vidí ve mně jen kus masa. Hračku na jedno použití, kterou zlomí a zahodí.

„Jděte do prdele,“ odplivnu si, zatímco se mi na jazyku převaluje těžká kovová pachuť vlastní krve.

Hustými stromy se rozlehne sbor zvráceného smíchu.

„Třeba jsi jedna z vězeňkyň Alfa krále,“ posmívá se další vlk, a když se ke mně plíží blíž, skloní svou obrovskou hlavu. „Zajímalo by mě, kam máš namířeno, když bys měla tvrdnout v jeho kobkách.“

Svaly mi řvou bolestí, ale mozek mi jede na plné obrátky. Potřebuju najít cestu ven. Když si uvědomím, že proti takové přesile mě hrubá fyzická síla nezachrání, pokusím se použít rozum. Nemůžu bojovat s patnácti zdivočelými samci. Musím je přechytračit.

„Přesně tak,“ křiknu vyzývavě. Narovnám záda a při blafování vyšlu svůj hlas hluboko do tmy. „Alfa král si velmi užíval, když ze mě udělal svou vězeňkyni. Přišla jsem z jiné smečky a jsem jeho cenný, chráněný majetek. Co myslíte, že udělá, když najde svou oblíbenou hračku v tomhle stavu? Napadenou a zraněnou?“

Obrovské bestie na zlomek vteřiny zaváhají. V duchu se usměju, když jim v zářících očích probleskne skutečný náznak strachu. Alfa král má pověst ukovanou v krvi a hrůze. Pouhá zmínka o jeho jménu donutí obyčejné vlky utíkat na opačnou stranu.

„Možná mě potrestá za to, že jsem se pokusila utéct,“ pokračuju a můj hlas se rozléhá tichým lesem. „Ale jediné slovo ode mě o tom, kdo se odvážil napadnout jeho majetek... Znáte ho líp než kdokoli jiný. Žijete v těhle lesích. Jste jeho poddaní. Jaký myslíte, že zvolí trest pro ty, kteří sáhli na něco, co mu patří?“

Několik vlků vzadu zakňučí a o půl kroku ustoupí. Roztáhnu ruce dokořán a odhalím svou zranitelnou hruď.

„Do toho,“ vyzvu je a zapíchnu pohled do nejbližší bestie. „Pojďte do mě. Uvidíme, jak dopadnete.“

Vlci po sobě střelí pohledem. Jejich váhání je hmatatelné. Na prchavou vteřinu si pomyslím, že by tenhle zoufalý risk mohl vyjít. Že bych tuhle mrazivou noc mohla přežít.

Pak ale vystoupí vpřed ten největší vlk. Zvedne čenich a nasaje studený vzduch. Srst na hřbetě se mu zježí. Odhrne pysky a odhalí řady zažloutlých, jako břitva ostrých tesáků.

„Lže,“ zavrčí.

Moje sebevědomí se roztříští. Zamrkám a v rozedřeném krku se mi zasekne dech.

„Sype ze sebe jen samé lži,“ oznámí obrovská bestie smečce. „Cítím z ní Alfa krále, ale jenom slabě. To znamená, že s touhle děvkou nestrávil víc než hodinu. Lže.“

Křehká iluze se roztříští na milion kousků.

Ztěžka polknu, tep mi zběsilým rytmem buší do pohmožděných žeber. Svěsím ruce a prohledám pohledem lesní půdu. Prsty se mi semknou kolem silného, ostrého kusu spadané větve. Kůra se mi otře o dlaň a zanechá mi v kůži třísky. Vlk přede mnou si toho pohybu všimne. Ušklíbne se – je to děsivý, nepřirozený výraz na jeho monstrózní tváři.

Vrhne se vpřed. Pohybuje se rychleji, než dokážou moje lidské oči sledovat. Jeho obrovské tělo se střetne s mým a odhodí mě dozadu do hlíny. Okamžitě je na mně. Zaboří své ostré drápy hluboko do křehké kůže mého ramene.

Maso se trhá. Vykřiknu, když mi klíční kostí projede oslepující agónie. Z ramene mi vytryskne teplá krev, stéká mi po krku a smáčí límec mé košile. Ale přísahám, že takhle nezemřu. Už nebudu znovu obětí.

Bráním se s každou kapkou syrového adrenalinu, kterou v sobě mám. Když bestie zakloní hlavu, zavrčí a zamíří svými obrovskými čelistmi na můj krk, prudce vymrštím ruku nahoru. Vrazím tu silnou, ostrou větev přímo do jeho řvoucí, otevřené tlamy.

Ostrý kus dřeva probodne měkkou tkáň jeho patra. Krev mi vystříkne do tváře. Vlk vydá vysoký, kloktavý jekot. Ucukne a vrávorá dozadu, zatímco se mu větev zaklíní hluboko v tlamě. Zvuk jeho naříkání je pro mé uši rajskou hudbou. Odstrčím se od zmrzlé země, moje rameno přitom protestuje a po paži mi stékají proudy krve.

Než stačím popadnout dech, zaútočí druhý vlk. Snažím se uhnout, stáčím trup, ale je příliš rychlý. Skočí nízko a zaboří své těžké zuby přímo do mého lýtka.

Tesáky prorazí sval a zaskřípou o kost. Vykřiknu čistou, nefalšovanou zuřivostí. Ruce mi slepě hmatají po hlíně a hledají cokoli. Prsty se mi sevřou kolem těžkého, ostrého kamene. Bez vteřiny zaváhání s ním vší silou udeřím.

Opakovaně mu buším kamenem přímo mezi oči. Kost pod nárazy křupe. Ta síla způsobí, že se mu zuby zaryjí ještě hlouběji do mého potrhaného masa a vyšlou mi do nohy další vlny utrpení, ale já nepřestávám. Zvednu krví nasáklý kámen a znovu s ním praštím. A znovu. Už nemám co ztratit. Rozbíjím mu lebku, dokud jeho čelist konečně nepovolí.

Zakňučí a povolí sevření mého zničeného lýtka. Odkopnu jeho těžké tělo pryč; hruď se mi prudce zvedá, jak lapám po dechu.

Ale těžká ztráta krve je na moje lidské tělo už moc. Adrenalin začíná vyprchávat a střídá ho dusivá necitlivost. Vidění se mi rozostřuje a okraje lesa se rozplývají v temnotě. Ta mučivá, prázdná propast uvnitř mé mysli, kde dřív sídlila Ivory, stahuje moje vědomí dolů. Drásám tu prázdnotu a prosím o její sílu, ale není tam nic. Jen ticho.

Moje třesoucí se nohy vypoví službu. Tvrdě se zhroutím do krví nasáklé hlíny. Země je zmrzlá, přesto působí nebezpečně útulně. Chci zavřít oči. Chci se nechat pohltit tmou.

Ze smečky vystoupí třetí obrovský vlk. Tyčí se nad mým bezmocným, krvácejícím tělem. Skloní hlavu, jeho horký dech mi ovívá tvář, a když klapne čelistmi, otevře je vstříc mému odhalenému krku. Nemám sílu ani zvednout ruce. Zavřu oči a připravím se na ten brutální konec.

Najednou celý les zahalí dusivá, prastará síla.

Samotná její moc mi zmrazí vzduch přímo v plicích. Mezi stromy proplouvají husté, majestátní úponky temné, kluzké stínové magie. Magie se pohybuje jako živý kouř, vine se jako hadi kolem kmenů dubů, láme silné větve a pohlcuje i ty nejslabší stopy měsíčního svitu. Ta síla je těžká, nasáklá děsivou autoritou. Zachvěju se; pohmožděná žebra mě bolí, jak tlak doléhá na celou mýtinu.

Zdivočelí vlci ztuhnou. Vrčení jim zmírá v hrdle.

A přesto, když se mi mrazivé magické stíny otřou o krvácející, zraněnou kůži, působí to zvláštně uklidňujícím dojmem. Temné úponky tančí před mým rozmazaným zrakem, ulpívají na mém roztrženém rameni a zničené noze a zmírňují palčivou bolest aspoň o zlomek.

Do slabého svitu hvězd tiše vstoupí Kieran Corvus.

Přežene se přes mě vůně deště, ozónu a absolutní moci, která přehluší puch zdivočelých vlků. Jeho přítomnost je absolutní.

„K vaší skupině jsem byl až moc mírný a dal jsem vám spoustu šancí,“ prohlásí Kieran. Projde kolem mého ležícího těla. Jeho bezchybný oblek šitý na míru je v ostrém kontrastu s blátem a krví, které pokrývají lesní půdu.

Stíny následují každý jeho krok. Vlci se neodvažují utéct. Vědí, že by to bylo marné. Vědí, že pohnout jediným svalem by zpečetilo jejich osud.

Kieran vypustí do lesa další těžkou vlnu své temné magie. Dokonce i když ležím přitisknutá ke studené zemi, cítím, jak se mi zničená kolena chvějí. V krvi mi křičí primární instinkt, který mě prosí, abych se poklonila a vzdala úctu Alfa králi.

„Až se příště dotknete něčeho, co je moje, bude to naposledy, co tahle smečka existuje. Je to jasné?“ nařídí. Jeho hlas je smrtící, vibrující baryton, který otřásá zemí pod mými krvácejícími prsty.

Drtivá fyzická tíha jeho temné magie srazí celou vyděšenou smečku zdivočelých vlků na kolena. Jejich agresivní vrčení se změní v ubohý sbor kňučení. Tlačí břicha hluboko do hlíny a noří čumáky do spadaného listí, zatímco hlasitě dávají najevo svou podřízenost.

Ta těžká magie ustoupí jen natolik, abych se mohla trhaně nadechnout. Slyším, jak se jeho kroky vracejí zpátky ke mně.

Donutím oči zůstat otevřené a zírám k němu nahoru. Jeho tvář je neproniknutelná maska autority. Jeho bouřkově šedé oči vypadají jako blížící se uragán – připravený způsobit spoušť, připravený ničit životy. Přejede pohledem mýtinu, než upře svůj intenzivní zrak na moje potlučené, krvácející tělo. Zaznamená roztržené maso na mém rameni, zničený sval na lýtku, krev vsakující se do hlíny pode mnou. Vidím, jak mu zacuká sval v čelisti. Přes tvář mu přeběhne krátký, nebezpečný záblesk emocí.

„Jsi tvrdohlavější, než jsem si myslel, malá vlčice,“ zamumlá.

Bez dalšího slova si dřepne. Podvlékne mi ruce pod kolena a kolem zad a zvedne si mě do svých silných paží. Ten pohyb je opatrný. Něžný. Je to gesto nezvyklé pro tolik obávaného, nemilosrdného Alfa krále.

Teplo sálající z jeho pevné hrudi ostře kontrastuje s mrazivým nočním vzduchem. Moje tělo prosí o spánek. Ztěžklá, padající víčka se mi třepotají a ztráta krve hrozí, že mě stáhne pod hladinu. Nutím je ale zůstat otevřená, odhodlaná neukázat podřízenost muži, který mě drží v zajetí.

„P-Polož mě... na zem,“ zašeptám. Hlas se mi zlomí a zní slabě a uboze, zatímco mi hrudí projíždí bolest.

Odfrkne si. Ten zvuk je suchý, arogantní a neústupný.

„Udělal bych to, kdyby to šlo,“ odpoví Kieran a jeho stisk se nepatrně zpevní. „Ale vím, co se ti honí hlavou, malá vlčice. Máš zlé, hodně zlé myšlenky.“

Zastaví se. Srdce se mi rozbuší do hromového, zběsilého rytmu, když se na mě podívá. Svým neproniknutelným, bouřlivým pohledem se mi zabodává do vyčerpané duše. Čte v ní můj vzdor, mou nenávist, mé odmítnutí nechat se zlomit.

Výraz mu potemní nebezpečným, nevyhnutelným slibem.

„Jako trest za to, že ses pokusila utéct, si tě dneska v noci přivlastním.“