Odtlačím se od studené podlahy, mé bosé nohy na vyleštěném dřevě bolí. Odmítám dovolit, aby zdrcující realita mého uvěznění zlomila mou vůli. Přinutím se vstát a přecházím po rozlehlé, honosně zařízené komnatě. Zoufale se snažím přesvědčit sama sebe, že na ničem z toho nezáleží. Luxusní prostředí, těžký mahagonový nábytek, plyšové koberce pod prsty u nohou — nic z toho pro mě nic neznamená. Zírám ven masivním oknem. Velkolepé, dechberoucí výhledy na zasněžené hory zářící pod stříbrným měsíčním svitem jsou ohromující, ale nedovolím, aby ta krása ošálila mou mysl. Nejsem hloupá. Nenechám se uchlácholit luxusním hedvábným povlečením. Nenechám se zavřít do zlaté klece, nebudu tu držená jako osobní, poddajná hračka Alfa krále.

Pro zbytek světa může být Kier tím nedotknutelným, všemohoucím Alfa králem. Možná se mu klaní k nohám a třesou se už při jeho pouhé přítomnosti. Ale pro mě zůstává chladnokrevným vrahem. Je to tyran, který vládne skrze strach a temnou magii. Kdyby nebylo toho neviditelného pouta druhů — pouta, které ani zatím nedokážu cítit — ani by nehnul brvou, když mě jeho poskoci zaživa upalovali na hranici. Díval by se, jak se mé maso mění na popel bez jediného zaváhání.

Temná, dotěrná část mé mysli mi neustále připomíná mé vlastní hříchy. Hustou, lepkavou krev, která mi právě teď pokrývá mé vlastní ruce. Vzpomínám si na těžké údery mužského srdce, jehož tep pod mou dlaní slábl. Zabila jsem jednoho z jeho mužů. Při vzpomínce na měděný pach krve se mi zvedá žaludek. Mé svědomí v temné místnosti šeptá a připomíná mi, že já jsem taky vrah.

Zatřesu hlavou a otřu si dlaně o stehna, jako bych tu fantomovou krev mohla z kůže setřít. Udělala jsem, co jsem musela. Byla to zoufalá sebeobrana. Neměla jsem na vybranou. Kdyby byli jeho muži slušní, kdyby mě prostě nechali v lesích na pokoji, nikdy by to takhle nedopadlo. Odmítám dovolit, aby mě paralyzovala vina. Potřebuji čistou hlavu.

Prostě nemohu být jeho družkou. Musí to být nějaký kosmický omyl. Celý svůj život jsem milovala jen jednoho muže. Dariuse. Měl být mou budoucností, mužem, po jehož boku jsem měla stát a vést smečku Obsidiánového drápu. Ale ten parchant si krutě vybral mou sestru přede mnou a rozbil mi srdce na milion neopravitelných kousků. Odhodil mě jako odpad. Poté, co jsem přežila tu brutální zradu, odmítám dovolit, aby se mi do duše usadilo toto neviditelné, nucené pouto druhů s Kierem. Právě teď to pouto dřímá. Necítím tu zlatou nit svazující mého ducha s jeho. Musím z tohoto území okamžitě zmizet, než to pouto plně zapustí kořeny a chytí mě tu do pasti navždy. Pokud počkám, až se pouto usadí, zlomit ho už bude nemožné.

Celé hodiny zůstávám v domě sama. Zůstávám ukrytá ve své komnatě. Nevím, jestli Kier a ten arogantní blonďatý muž jsou stále dole a mluví tlumenými hlasy, nebo jestli panství už opustili. Soudě podle protahujícího se ticha sázím na to, že jsou pryč. Dříve mi služebné řekly, že se Alfa král většinou vrací pozdě v noci, většinou kolem půlnoci. To mi poskytuje vzácnou příležitost.

Když přijde čas večeře, zakručí mi v břiše. Odvážím se z pokoje jen natolik, abych nakoukla do jídelny dole. Na dlouhém dřevěném stole je nachystána bohatá hostina. Po skrytých služebných, které jídlo připravily, nejsou žádné stopy. Potichu sejdu ze schodů, vezmu si talíř a oddávám se pečenému masu a teplému chlebu. Jím rychle a vychutnávám si každé sousto s vědomím, že na vyčerpávající cestu, která mě čeká, budu potřebovat každou špetku energie.

Jakmile je můj hlad zahnán, stáhnu se zpět do své komnaty, abych metodicky připravila svůj útěk. Přistoupím k masivní dřevěné skříni v rohu místnosti. Otevřu těžká křídla skříně a očekávám, že najdu praktické jezdecké vybavení nebo silné zimní kabáty. Místo toho najdu oděvy navržené tak, aby mě zesměšňovaly. Vytáhnu ty jemné, průsvitné šaty, které mi tu Kier schválně zanechal. Látka sotva stačí k zakrytí mé kůže. Zírám na to průsvitné hedvábí a krajku, krev se mi z té čiré drzosti vaří. Je to neuvěřitelně urážlivé. Je to snad jeho způsob, jak se mi posmívat? Očekává snad, že se budu producírovat po jeho panství oblečená v ničem jiném než v těchto křehkých cárech?

Poháněna čistou zlomyslností popadnu okraje průhledných šatů a škubnu. Roztrhám ty křehké látky na kusy, uspokojivý zvuk trhajícího se hedvábí se rozléhá tichou místností. Rozcupuju ty oděvy na nepoužitelné pruhy a potichu pod nosem proklínám arogantního Alfa krále. Hodím tu zničenou látku na podlahu, ukážu té hromadě sprosté, vzdorovité gesto a představuji si Kiera, jak tam stojí a dívá se na to. Nikdy mu nedopřeju to uspokojení, aby mě zlomil.

Sáhnu hlouběji do zadní části skříně, dokud se mi konečně nepodaří najít praktický, odolný kus oblečení vhodný pro drsné venkovní podmínky. Tlusté kalhoty, odolná lněná košile, těžký kožený opasek a silný vlněný plášť. Svléknu ze sebe zničené šaty a rychle se převleču do toho pevného vybavení. Pevně si utáhnu boty a zajistím tkaničky. Zachytím svůj odraz ve vysokém zrcadle. Do žil se mi začínají vkrádat pochybnosti, našeptávají mi, že v divočině sama nepřežiju. Ztěžka polknu a odmítám se strachu poddat. Musím odejít.

Úzkostlivě čekám, až se velký dům ponoří do absolutního ticha. Uplynou tři hodiny. Přitisknu ucho k tlustým dřevěným dveřím své komnaty. Z chodby ke mně doléhá tiché, rovnoměrné oddechování služebných, které potvrzuje, že ve svých pokojích tvrdě spí. Přišel čas.

Pomalu otočím zámkem. Kovový mechanismus slabě cvakne. Opatrně dveře otevřu a plížím se po velkém dřevěném schodišti dolů. Našlapuji zlehka a modlím se, aby vyleštěné dřevo na protest nezaskřípalo. Srdce mi agresivně buší do žeber. Žilami mi proudí intenzivní směs těžkého děsu a vzrušujícího adrenalinu. Každý stín v domě mi připadá jako past.

Když dorazím k přednímu foyer, malá, podivná část mého já vlastně křičí, abych zůstala. Prosí mě, abych se otočila, vrátila se po schodech nahoru a přijala bezpečí, které mi Kier nabízí. Je to ten nejmocnější Alfa v říši. Nikdo by se neodvážil na mě vztáhnout ruku, kdybych stála po jeho boku. Ale mé základní instinkty k přežití si žádají, abych utekla co nejdál. Zaplést se s Alfa králem je rozsudek smrti.

Obejdu přední vchod a zamířím k zadním dveřím. Kovová koule je proti mé dlani mrazivá. Otočím jí a zatáhnu. Dveře s vrzáním povolí. Proklouznu potichu ven do štípavého, mrazivého nočního vánku. Ledový vzduch mě praští do odhalené tváře a vezme mi dech z plic. Přitáhnu si silný vlněný plášť těsněji kolem ramen.

Shlédnu ze zadní verandy dolů. Masivní dům sedí na vyvýšeném kopci. Sestupuji po strmých kamenných schodech a opatrně procházím kolem pečlivě zastřižených zahrad. Měsíční světlo odhaluje bujné keře, dokonale zastřižené živé ploty ve tvaru divokých zvířat a složitě vyřezávané kamenné sochy. Zahrada je nedotčená, nádherná a dobře udržovaná. Hlavou mi probleskne absurdní obraz — Kier, ten děsivý král temnot, jak klečí v hlíně a pečuje o tyhle květiny. Zamrkáním tu směšnou myšlenku odeženu. On by se o tuto zahradu sám starat rozhodně nemohl.

Odtrhnu pohled od majestátního panství a své ostré oči zafixuji výhradně na zlolověstný, inkoustově černý les, který se rýsuje vpředu na úpatí kopce. Temné, husté lesy vábí jako otevřená čelist, která čeká na to, aby mě spolkla celou. Vypadá to jako past nastražená na nic netušící kořist. Okraj lesa vyzařuje hluboký, hmatatelný pocit hrůzy. Jeden pohled na tu dusivou temnotu stačí k tomu, aby se jakýkoliv příčetný člověk rozběhl opačným směrem. Ale můj život se vymkl kontrole a já jsem příliš zoufalá na to, aby mi ještě záleželo na tom, jestli jednám rozumně.

Nohy se mi třesou, když dělám první krok k hranici stromů. Chloupky na zátylku se mi zježí. Kier mě výslovně varoval před zdivočelými vlky číhajícími ve stínech oněch stromů. Ale vzhledem k tomu, že má vnitřní vlčice, Ivory, tvrdě spí a nereaguje na mé mentální volání, jsem právě teď jen pouhý člověk. Zoufale doufám, že můj lidský pach nebude stačit na to, aby mě vyčenichali.

Vrhnu se po hlavě do tísnivé, dusivé temnoty pod hustou korunou prastarých stromů. Měsíční svit se okamžitě udusí pod překrývajícími se větvemi. Mám pocit, jako bych vstoupila do zcela nového, strašlivého světa. Zdá se, že se stromy naklánějí dovnitř, jejich sukovité větve se po mně natahují jako kostlivé prsty. Přísahala bych, že slyším, jak k sobě stromy šeptají, ale nutím se věřit, že je to jen moje vlastní úzkost hrající si s mou myslí.

Díky zostřenému zraku se obratně pohybuji zrádným terénem. Uhýbám silným, kluzkým kořenům a přelézám přes zubaté skály pokryté mechem. Dříve během dne jsem si při prozkoumávání Kierova domu krátce prostudovala velkou mapu rozloženou v jeho pracovně. Zapamatovala jsem si zubaté linie pobřeží. Pokud se mi jen podaří přežít tento vyčerpávající trek a projít přes tyhle proklaté lesy, mohu dosáhnout rušného přístavního města. Můžu se nalodit na loď, splynout s lidskými námořníky a odplout daleko od své zrádné staré smečky a od toho děsivého Alfa krále. Představa mořského vánku posiluje mé odhodlání přimět bolavé nohy, aby zrychlily.

Snažím se ještě jednou natáhnout k Ivory a sonduji tichá zákoutí své mysli. Nic. Připadá mi zamčená, uvězněná v kleci daleko mimo můj dosah.

„Najdu nám odsud cestu, Ivory. A probudím tě,“ zamumlám tiše do mrazivého větru, pevně si sevřu paže kolem hrudi a dál se prodírám tmou.

Můj zoufalý, odhodlaný úprk se náhle s hrůzou zastaví.

Přímo po mé pravici se rozlehne ostré, nezaměnitelné prasknutí suché větvičky.

Ztuhnu ve svých stopách. Srdce v mé hrudi se úplně zastaví. Zpomalím dech na téměř neslyšné oddechování. Zhluboka nasaju ten mrazivý vzduch. Z rtů mi vyklouzne tichá, vyděšená kletba. Dokonce i bez Ivorčiny přítomnosti, která by vylepšila mé schopnosti, jsou mé základní smysly dostatečně ostré na to, abych ten pach zachytila.

Zasáhne mě to jako fyzická rána. Velmi hutný, pižmový, hnilobný zápach. Pot, prvotní agrese a nespoutaný chtíč. Cítím to, čeho jsem se děsila ze všeho nejvíc: velkou smečku zdivočelých vlčích samců v říji. Nejen jednoho. Mnoho.

Proč jsem neuvěřila Kierově přísnému varování? Proč jsem byla tak hloupá a myslela si, že dokážu projít tímto zrádným lesem bez úhony?

Než můj mozek stačí plně zpracovat to obrovské nebezpečí a připravit tělo na náraz, mihne se na okraji mého zorného pole obrovský temný stín. Ten útok přichází s děsivou náhlostí. Pohybuje se to rychleji, než dokáže oko sledovat. Mám sotva zlomek vteřiny na to, abych zvedla ruce a chránila své křehké tělo, než do mě bestie narazí.

Jsem brutálně odhozena do mrazivého vzduchu. Svět se točí v chaotické šmouze temných stínů a hučícího větru. Moje páteř neúprosně a mučivě narazí do silného, neústupného kmene stromu. Nocí se rozlehne odporné křupnutí. Hlasitě vyheknu bolestí, když se zhroutím na tlusté lůžko z křehkého, suchého listí. Ten brutální náraz mi vyrazí veškerý vzduch z plic. Zrak mi zčerná mžitkami. Suché listí mi drásá vlhkou, studenou kůži.

Tělo mi křičí v agónii, ale odmítám zůstat ležet na zemi. Ignoruji tu ostrou, vyzařující bolest svých vážně pohmožděných žeber a odřených nohou a silou se odtlačím. Vyškrábu se na nohy, těžce oddechuji a v ústech cítím pachuť krve.

Z hlubokých stínů lesa se vynořují. Obrovští, vrčící vlci se pomalu stahují ke mně. Vystoupí zpoza starobylých stromů, jejich obří tlapy drtí spadané listí. Obklopí mě v počtu, který ve tmě ani nedokážu začít počítat. Deset, patnáct, možná víc. Vytvoří těsný, neuniknutelný kruh ze srsti, svalů a zlomyslnosti. Rty se jim stahují zpět a ve slabých náznacích měsíčního svitu září vyceněné tesáky. Z cvakajících čelistí jim odkapávají husté sliny a cákají na lesní podlahu.

Klesnu do obranného postoje a zvednu své třesoucí se pěsti. Upřu na ty bestie pohled a připravím se na naprostou brutalitu, která mě čeká. Stojím tam obklíčená, srdce mi tluče ve zběsilém rytmu, jak se připravuji bojovat o svůj život. Jednu děsivou věc vím zcela jistě: nenechají mě zemřít rychle ani snadno.