Záře telefonního displeje osvítila zničující slova, která roztříštila svět Hazel Hayesové.

[Hazel Hayesová, právě jsem byla na prenatální prohlídce a čekám kluka. Bryce si tě nevezme!]

Seděla jako přimrazená na studené lavičce na matrice a zírala na drzou textovku od milenky. Díky těm slovům najednou všechno dávalo smysl. Vysvětlovalo to, proč Bryce Denton tak ochotně využíval svou doktorskou práci jako lacinou výmluvu, aby oddálil jejich dlouho plánovanou svatbu. Její srdce zchladlo jako ledový sklep a roztříštilo se na kousky.

Intenzivní emocionální šok vyvolal pulzující bolest hlavy, doprovázenou ostrým zvoněním v uších. Hazel si oběma rukama chytila hlavu a pevně zavřela oči. Mrazivá bolest byla hořkou připomínkou přetrvávajících poporodních potíží, kterými trpěla už tři roky. Protože v šestinedělí zanedbávala své zdraví, každé náhlé prochladnutí nebo emocionální rána jí působily fyzickou bolest.

„Prosím, dostavte se k přepážce číslo tři k vyřízení registračních formalit, číslo 101.“

Právě když z automatického rozhlasu zaznělo její číslo, zoufalství Hazel dosáhlo vrcholu. Tenhle oddací list zoufale potřebovala jen proto, aby zajistila dceři přijetí do školy. Pro tenhle životně důležitý kus papíru byla dokonce ochotná spolknout svou hrdost, ignorovat tu druhou ženu, vzít si Bryceho na papíře a později se s ním v tichosti rozvést.

„Hej, omlouvám se, že ruším, ale nutně potřebuji oddací list.“

Její fyzická bolest a zoufalství náhle zmizely, když se shora ozval příjemný, kultivovaný mužský hlas a prořízl zvonění v jejích uších.

Hazel omámeně vzhlédla. Shlížel na ni pohledný muž v perfektně střiženém obleku. Vyzařovala z něj tichá sofistikovanost patřící k velkoměstu, jeho krátké vlasy byly úhledně upravené.

Zdvořile se zeptal: „Pokud se nebojíte, že jsem nějaký padouch, co kdybychom si ten oddací list pořídili spolu?“

„Prosím, dostavte se k přepážce číslo tři k vyřízení registračních formalit, číslo 101.“ Rozhlas neustále vyvolával její číslo, jako neúprosná připomínka, aby nepropásla svou šanci.

Pohledný cizinec naklonil hlavu. „Jestli ze mě máte strach, tak na to zapomeňte.“

Poháněna náhlým přívalem odhodlání se Hazel prudce postavila. Pevně sevřela svůj plastový lísteček s číslem a opětovala jeho pohled. „Když se nebojíte vy mě, proč bych se měla bát já vás?“

Poté, co společně impulzivně získali oddací list, jí začal vibrovat telefon naléhavým hovorem z firmy, který požadoval její okamžitý návrat k řešení projektu rozpočtu pro výběrové řízení.

Když pohledný cizinec viděl její paniku, laskavě ji odvezl do práce. Jeho elegantní auto proklouzlo dopravou a zastavilo u vchodu do její kancelářské budovy.

Než spěšně vyklouzla ze sedadla spolujezdce, vyměnili si kontakty.

„Zastavte se za mnou po práci v kavárně,“ přikázal jí pevně, přičemž jeho tón nenechával prostor pro odmlouvání. „Pošlu vám adresu. Myslím, že je nezbytné, abych vám nejdřív něco vysvětlil.“

„Dobře,“ souhlasila Hazel a pádila ke skleněným dveřím své budovy.

Po vyčerpávajícím pracovním dni se Hazel vydala na adresu, kterou jí poslal. Dorazila do určeného Starbucksu s bolavýma nohama a posadila se na místo číslo 2.

O chvíli později jakýsi elegantně oblečený muž odsunul židli a hrubě se posadil přímo naproti ní.

Hazel se nad tou troufalostí zamračila. Jeho tvář jí připadala jen matně povědomá, a tak mu věnovala strojený úsměv a zdvořile ho informovala: „Omluvte mě, pane. Tady je obsazeno. Na někoho čekám.“

Muž se pobaveně zasmál a opřel se na židli. „No, ten člověk, na kterého čekáte, jsem já.“

Hazel ztuhla a šokovaně zamrkala, zatímco se ho snažila zařadit.

Když muž uviděl její zmatek, ušklíbl se a zkřížil paže na hrudi. „Jsem váš nový manžel, Tristan Cade.“

Hazel, zděšená tím, že během několika málo hodin zapomněla tvář svého manžela, ucítila, jak jí hoří tváře. Rychle znovu nabyla klidu a zmohla se na elegantní omluvu. „Omlouvám se, zprvu jsem vás nepoznala.“

„To nic,“ odpověděl Tristan plynule, přičemž jeho úsměv zmírnil trapnost situace. „Dnes ráno, po získání oddacího listu, jste strašně spěchala. Ani jsem neměl příležitost se pořádně představit. Co si dáte k pití?“

„Jen latté,“ odpověděla Hazel tiše.

Tristan mávl na číšníka. „Dvě latté, díky.“

Po krátké chvíli ticha přešel Tristan rovnou k věci.

Zahleděl se jí do očí a klidně vysvětlil: „Můj dědeček je kriticky nemocný a chce mě vidět ženatého, než zemře, ale moje bývalá přítelkyně mě dnes nechala na holičkách. Viděl jsem vás na radnici a všiml si, že váš bývalý přítel se k vám zachoval stejně, takže jste se mi zdála jako ideální potenciální volba.“

Šel přímo k věci a celou záležitost jasně vysvětlil několika málo slovy.