Tristan, který malé dítě bezpečně tiskl ke své široké hrudi, se na holčičku vřele usmál. Pohlédl jí do velkých uplakaných očí, jeho chování bylo klidné a přívětivé. "Ahoj, malá princezno Daisy, viď? Rád tě poznávám."

Uchvácená jeho jemným hlasem a hezkou tváří, Daisy přestala plakat. Zamrkala velkýma očima a zdvořile švitořivě pozdravila hezkého pána. "Dobrý den, pane!"

Když Hazel viděla, že je její dcera zachráněna před tím, co mohlo být děsivým pádem, pomalu se zvedla ze studených betonových schodů. Kolena se jí podlamovala a dýchala trhaně. Natáhla roztřesené paže, aby si dceru vzala zpátky. "Děkuji," zachraptěla a nabídla batoleti svou zraněnou ruku.

Daisy se však zarytě zamračila. Pevně odstrčila Hazeliinu krvácející ruku a ovinula své drobné paže pevně kolem Tristanova krku. "Já nechci mámu!" prohlásila hlasitě, zabodávajíc zrak do Hazel. "Máma je zlá!"

Toto hrubé, veřejné odmítnutí od její vlastní krve probodlo Hazeliino srdce nevyjádřitelným, hlubokým žalem. Stála na schodech jako přimrazená a nepřítomně zírala na dítě, pro které obětovala všechno. Fyzické tepání v pokousané ruce nebylo ničím ve srovnání s ostrou, dusivou bolestí, která se jí šířila hrudí.

Tristan vyčetl hlubokou bolest v Hazeliiných unavených očích a začal malou holčičku jemně hladit po zádech, aby ji uklidnil. Nasadil jemný, chlácholivý tón a obratně se ujal role prostředníka mezi matkou a dcerou. "Tak, proč mi přesně neřekneš, jak je na tebe maminka zlá?"

Daisy, dychtivá si stěžovat, se okamžitě pustila do rychlopalného chrlení, ve kterém dopodrobna vylíčila matčiny domnělé zločiny. "Máma si se mnou nechce hrát! Krutě mi vzala můj milovaný tablet, nedovolila mi dívat se na televizi a odpírá mi sladké bonbony. A zrovna teď se mě pokusila uhodit!"

Tristan se přes dětské rameno setkal s Hazeliiným bezmocným, slzami naplněným pohledem a trpělivě se ujal role mediátora. "Tvoje maminka pracuje neúnavně mimo domov každý každičký den jen proto, aby vydělala peníze na tvoji podporu a kupovala ti jídlo," vysvětloval batoleti klidně a laskavě. "Omezila ty zářící obrazovky a sladkosti čistě proto, aby chránila tvé vzácné oči a zabránila tomu, aby se ti zkazily zoubky. Když sníš moc bonbonů, budou tě zuby bolet tak moc, že nebudeš moct spát. A maminka se rozzlobila a zvedla na tebe ruku jen proto, že ses nebezpečně špatně chovala a kousla jsi ji."

Pohnuta jeho laskavou logikou, Daisy nakoukla na hluboké, červené otisky zubů, které tak zlomyslně zanechala na Hazeliině ruce. Kůže byla stále roztržená a hromadila se v ní čerstvá krev. Pomalu sklonila hlavu v opravdové vině. Přesto, ačkoliv chápala, že se chovala špatně, tvrdošíjně odmítala pustit Tristanův uklidňující krk.

S vynuceným hořkým, vyčerpaným úsměvem Hazel tiše spolkla hlubokou mateřskou bolest, skrytou hluboko pod svým stoickým vystupováním. Zalila ji vlna tiché vděčnosti za Tristanův emotivní zásah, ale to odcizení ji stále pálilo.

Když Tristan viděl, že napětí mírně polevilo, blýskl zářivým úsměvem. "Tak pojďme. Měli bychom všichni společně vyřídit Daisy její oficiální rodný list a přihlásit jí bydliště."

Hazel mlčky přikývla na souhlas. Najednou ji zasáhla vlna hořké, bolestné ironie. Bryce, muž, kterého po léta podporovala, ji původně měl doprovázet při tomto obrovském milníku v životě jejich dcery. A přesto ji nyní tímto zdlouhavým procesem laskavě provázel naprostý cizinec.

Všimla si, že po svém záchvatu vzteku je bosá, a zdvořile, ale pevně si Daisy vyžádala pozornost. "Pane, nemám obuté botičky. Chci, abyste mě vynesl zpátky po schodech do mého pokojíčku a přinesl mi botičky!"

"Dobře," souhlasil láskyplně Tristan a s lehkostí dítě nesl.

Když Tristan vstoupil do Hazeliina holého, zchátralého a špatně zařízeného bytu, kriticky si to depresivní prostředí prohlédl. Odlupující se barva, nesourodý, opotřebovaný nábytek a naprostý nedostatek základního pohodlí vykreslovaly ponurý obraz extrémní chudoby. Byl to naprostý kontrast k živé malé holčičce v jeho náručí. Náhle ho zalilo silné, ochranitelské nutkání obě matku i dceru na místě sbalit a zachránit je z téhle mizerné existence.

Když konečně zamířili zpět dolů k jeho zaparkovanému autu, Daisy na chodníku ztropila další tvrdohlavou scénu. Zuřivě ze sebe setřásla Hazeliin pokus vzít ji za ruku. Překřížila ruce na prsou a prohlásila, že nechce, aby s nimi jela máma, protože ji prostě nemá ráda.

Aby odborně zmírnil vyhrocenou situaci, Tristan s vážnou tváří hladce zablefoval. "Moje drahé auto je kouzelně naprogramované. Bez tvé maminky, která v něm musí sedět, se nepohne ani o píď."

To Daisy konečně přimělo k tomu, že poraženě našpulila rty a neochotně ustoupila.

Při usazování na prostorném zadním sedadle Tristanova luxusního vozu se Hazel s Daisy tvrdošíjně posadily na opačné konce blízko dveří. Uprostřed hladkého koženého sedadla zanechaly obrovský, do očí bijící prázdný prostor. Ticho uvnitř kabiny bylo ohlušující. Hazel zírala přes tónované okno na ubíhající ulice, nevěděla přesně, kdy k tomu došlo, ale ostře si uvědomovala chladnou realitu. Mezi ní a její jedinou dcerou už protékala obrovská, bouřlivá řeka emocionální propasti.