Horké, hořké slzy přetekly přes Klářiny spodní řasy ve chvíli, kdy prošla těžkými skleněnými dveřmi hotelu. Dusivá atmosféra velkého tanečního sálu, prosycená drahými parfémy, cinkáním sklenek se šampaňským a krutým šepotem, za ní zmizela. Chladný noční vzduch ji zasáhl do zarudlé tváře jako fyzická rána. Její neprůstřelná obrana, držená pohromadě čirou silou vůle a zmrzlým, plastickým úsměvem uvnitř oné třpytivé místnosti, se roztříštila na milion nenapravitelných kousků.

Hráz zadržující její úzkost praskla. Potlačovaná bolest, drtivé ponížení z Declanových slov a naprosté vyčerpání celého večera až na kost jí rozervaly hruď. Vydala ze sebe chrčivý vzlyk. Ten zvuk byl surový, ošklivý a okamžitě pohlcený vzdáleným hukotem oceánu. Táhla svou krvácející nohu po betonové cestě. Každý krok vyslal jí do lýtka ostrý, mučivý bodec bolesti, rozdrásal živé maso jejího chodidla, rozbité sklo z dřívějška se jako fantomová vzpomínka zarývalo do jejích nervů. Bolest uvítala. Uzemňovala ji. Dokazovala jí, že je stále naživu, že stále dýchá, i když měla pocit, jako by jí z hrudi vyrvali srdce.

Odbelhala se pryč od jasných, ostrých reflektorů osvětlujících exteriér hotelu. Potřebovala tmu. Potřebovala zmizet. Zamířila přímo k opuštěné pláži, táhnouc za sebou zraněnou nohu, ignorujíc ten mokrý, lepivý pocit čerstvé krve hromadící se v botě. Písek pod nohama se bořil a zpomaloval jí krok, ale tlačila se vpřed, dokud nedošla do stínu osamělé kokosové palmy.

Nekonečně se před ní rozprostírala černá, bouřící se voda oceánu. Obrovská, pohlcující prázdnota moře zrcadlila současný stav její duše. Nabízela tiché, definitivní útočiště pro zlomenou ženu. Zastavila se a zírala do temné propasti. Vítr jí omotával zničené šaty kolem nohou a zaplétal jí pečlivě upravené vlasy přes mokré tváře.

Stála tam a třásla se, ne zimou, ale zdrcující tíhou své reality. Byla sama. Zbavena příbuzných, kteří ji brali jako pěšáka, opuštěna krutým manželem, jenž ji vnímal jen jako předmět, a okradena o utěšující vzpomínky na svou starou dětskou lásku. Ten chlapec, který se na ni kdysi usmíval pod letním sluncem, byl pryč, nahrazen chladným, vypočítavým mužem, jenž stál v tanečním sále a držel jinou ženu za ruku. Ty vzpomínky byly mrtvé, otrávené časem, zanedbáváním a drsnou realitou jejího manželství. S drtivou, nevyhnutelnou jasností si uvědomila, že je v tomto světě skutečně a hluboce sama. Nikdo ji nepřijde zachránit. Nikdo se nestaral, jestli na tomto písku vykrvácí.

Náhlý záblesk bílé barvy narušil její trans.

Zčistajasna se zhmotnila panensky bílá růže a vznášela se jen pár centimetrů od její slzami smáčené tváře. Zjevila se jakoby kouzlem a přerušila temnou spirálu jejích myšlenek.

Vylekaná tím náhlým vyrušením, Klára ostře vydechla. Klopýtla dozadu, její zraněná noha se v sypkém písku nešikovně zkroutila. Vymrštila ruce před sebe, očekávajíc, že dopadne na neúprosnou zem. Místo pádu ale její záda narazila na pevnou, svalnatou hruď. Ze stínů vystřelila velká, teplá ruka a bezpečně se jí ovinula kolem pasu, aby vyrovnala její rovnováhu. Stisk byl pevný, ukotvil ji na místě.

Žilami jí projela panika. Prudce se otočila, vymanila se z jeho sevření a utvořila mezi nimi vzdálenost na stopu.

Měsíční světlo vrhalo na vysokou postavu stojící před ní bledé, stříbrné stíny. Na hlavě měl klasický černý cylindr, mírně nakloněný dopředu. Horní polovinu obličeje mu zakrývala strohá maska a skrývala jeho identitu. V šeru zůstal viditelný pouze ostrý, úzký nos a přesně krojené, jemné rty. Jeho skryté oči, vykukující zpod krempy klobouku a okraje masky, se do ní zabodly. Vyzařovala z nich opojná, magnetická záhada. Stál naprosto tiše a v klidném mlčení pozoroval její paniku.

„Kdo jste?“ zeptala se Klára. Hlas se jí lámal, hrubý od pláče. Promluvila ve veridijštině, nejistá si tím, jestli tento slídící cizinec rozumí místnímu jazyku, nebo jestli to je cizinec potulující se po pozemcích letoviska.

Muž nabídl lehkou, formální úklonu. Zvedl bílou růži mezi ukazováčkem a prostředníčkem. Ostrým pohybem zápěstí se květina rozmazala v pohybu. Zázračně se proměnila. Okvětní lístky se složily dovnitř, stonek zmizel a z ruky mu visel čtverec jemného bílého hedvábí.

„Jsem kouzelník,“ odpověděl hladce. Jeho hlas plynul v dokonalé, přízvučné ashbournštině. Tón to byl hluboký, sytý a protkaný zvláštní intimitou, která vibrovala v tichém nočním vzduchu.

Klára zírala na látku houpající se z jeho dlouhých prstů. Surreálná absurdita té chvíle zastavila její slzy. Natáhla ruku, stiskla okraj hedvábí a lehce za něj zatáhla. „Působivé.“

V hrudi mu zaburácelo tiché uchechtnutí. Udělal krok blíž, čímž smazal vzdálenost, kterou právě vytvořila.

„Krásná slečno, kapesník je na utírání, ne na tahání,“ škádlil ji potichu.

Než stihla ustoupit, zvedl ruku. Klouby mu přejely po její čelisti. Přitiskl jí měkkou látku na mokrou tvář a zachytil slzu, než jí stihla stéct po bradě. To gesto v sobě neslo překvapivou něhu. Na malíčku se mu zaleskl stříbrný prsten, který zachytil měsíční svit, když jí přejížděl rukou po kůži a stíral fyzické důkazy jejího zhroucení.

Klára stála pod jeho dotekem jako zmrazená. Stát o samotě ve tmě s maskovaným cizincem v sobě neslo nepopiratelné nebezpečí. On na tomto odlehlém místě držel veškerou fyzickou moc. Ta anonymita však smyla její strach. Tady nebyla tou opovrhovanou, ubohou manželkou Declana Vancea. Byla jen ženou plačící na pláži. Těžké odsuzování její rodiny a krutý šepot davu v tanečním sále na ni sem nedosáhly. Cítila, jak se přes ni přelévá zvláštní, ohromující pocit osvobození. Daleko od posuzujících očí svého světa pro ni bylo děsivě snadné odhalit svou roztříštěnou duši muži bez tváře.

Naklonila se do jemného tlaku kapesníku.

„Pane kouzelníku,“ začala Klára a hlas jí klesl do křehkého šepotu, který se lámal surovou zranitelností. „Každý potřebuje teplo, víte? Ale je mi taková zima. Cítím se tak osamělá.“

To upřímné doznání viselo ve vzduchu, těžké a smutné, a soupeřilo se zvukem tříštících se vln.

Muž sundal ruku z její tváře. Udělal krok vpřed a zlikvidoval tak poslední centimetr prostoru mezi nimi. „Neboj se. Jen se pevně drž a nebude ti zima,“ zamumlal. Jeho hlas v sobě měl hypnotický rytmus.

Jeho silná paže se jí znovu ovinula kolem pasu. Tentokrát si ji přitáhl těsně na trup. Sklonil hlavu a opřel si bradu jemně o její rameno. Pevná váha jeho těla ukotvila její třesoucí se postavu. Vyzařoval teplo, které pronikalo chladem oceánského vánku. Byla to tichá nabídka útěchy, objetí bez nároků.

Klára nechala paže viset podél těla. Přes jeho rameno zírala na černý oceán. Na rtech jí pohrával smutný, sebemrskačský úsměv.

„Máte pravdu,“ zašeptala do tmy. „Udržet se v teple můžu, jen když se budu pevně držet. Ale já se nemám koho držet.“

Paže kolem jejího pasu se stiskla a přitáhla si ji blíž k hrudi.

„Nemáš snad manžela?“ zeptal se cizinec. Jeho tón nesl náhlý, zvídavý nádech a rýpal do rány, kterou právě obnažila.

To slovo vyslalo skrze její žebra čerstvý osten bolesti. Obraz Declana, který stál v tanečním sále, držel Daphne za ruku a degradoval Kláru na pouhý funkční předmět, se jí mihl před očima. Ponížení ji pálilo v krku.

„Mám,“ přiznala Klára a konstatovala drsný fakt, který byl zrovna brutálně dokázán v hotelu. „Ale on nikdy nebude tím, koho bych se mohla držet. Nemiluje mě.“

Mezi nimi se protáhlo ticho. Cizinec nenabízel lítost. Nepouštěl ji.

„Miluješ ho?“ Hlas maskovaného muže prolomil ticho. Otázka nesla náhlý, nezaměnitelný nádech nervózního napětí. Ležérní, škádlivé chování kouzelníka zmizelo a nahradilo ho strnulé klidné držení těla.

Klára zavřela oči. Otázka se zaryla do nejtemnějších hlubin jejího zoufalství. Bojovala s ubohým, přetrvávajícím poutem, které ji stále připoutávalo k Declanovi. Milovala muže, který ji právě před plnou místností zbavil lidskosti? Milovala fantomovou vzpomínku na chlapce, který už neexistoval? Bála se upřímné odpovědi. Bála se přiznat tu hnijící naději, kterou v sobě stále nosila. Po léta budovala celý svůj svět kolem toho, aby získala jeho souhlas, hladověla po kousku náklonnosti od muže, jehož srdce bylo z kamene. Přiznat tu pravdu nahlas bylo jako přetnout poslední nitku, na které visel její zdravý rozum.

Dlouhou chvíli váhala, poslouchala rytmus jeho dechu těsně u svého ucha.

„Nejsem si jistá,“ zašeptala nakonec, slova chutnala na jazyku jako popel.

Bez jakéhokoli varování se cizinec pohnul.

Zvedl hlavu z jejího ramene. Jeho ruka sklouzla z jejího pasu a posunula se nahoru, aby ji uchopila za zátylek. Dlouhé prsty se jí zapletly do rozcuchaných vlasů a pevně ji držely na místě. Sklonil hlavu a agresivně si podmanil její rty.

Nebyl to jemný polibek. Byl to dechberoucí fyzický útok poháněný intenzivní, ohromující touhou. Jeho ústa narazila na ta její a hrubou silou je rozepjala. Jazyk jí vklouzl za zuby, napadl hlubiny jejích úst a ochutnával ji s dravým hladem. Chutnal jako svěží noční vzduch a temné, opojné nebezpečí. Přitiskl své tělo těsně na to její a drtil její prsa o svou svalnatou hruď. Volnou rukou jí sevřel bok, ukotvil ji k pánvi a donutil ji cítit tvrdé, neústupné roviny svého těla. Naprostá fyzická dominance jeho polibku jí vzala dech z plic. Malý prostor mezi nimi zaplnily mokré zvuky slin a narážení zubů. Hltal její ústa, neprojevoval žádné zaváhání, nárokoval si její rty s brutální naléhavostí, která hraničila se zoufalstvím. Líbal ji, jako by chtěl zkonzumovat její bolest, a táhl ji do chaotické bouře pocitů. Pod kůží jí vzplálo horko, které spalovalo chladnou otupělost noci. Na zlomek vteřiny její mysl zkratovala. Nikdy se jí nikdo nedotkl s tak divokou potřebou.

Šok rozšířil Klářiny oči. Temná, nebezpečná energie vyzařující z muže zahltila její smysly. Bezohledná intimita ji děsila.

Silně strčila rukama do jeho hrudi. Zaryla prsty do jeho saka a tlačila vší zbývající silou. Přerušila polibek a odtrhla své oteklé rty od jeho úst. Lapala po dechu, hruď se jí prudce zvedala.

Vymanila se z jeho pevného sevření. Panika jí vlila sílu do končetin. Otočila se k maskovanému kouzelníkovi zády a utekla. Ignorovala křičící agónii ve zraněné noze. Běžela po sypkém písku, kulhala, jak nejrychleji mohla, zoufale se snažila dostat k jasným, umělým světlům hotelu. Neohlédla se.

O pár minut později se Klára zhroutila do plyšového sametového křesla v jasně osvětlené hotelové hale.

Hruď se jí zajíkala trhanými, nepravidelnými nádechy. Srdce jí bušilo do žeber jako lapený pták. Chuť cizince jí stále ulpívala na jazyku, ostrá a temná. Fantomový tlak jeho úst a hrubá síla jeho rukou svírajících její tělo způsobily, že její kůže zrudla přetrvávajícím horkem. Seděla tam a motala se jí hlava z naprosté bezohlednosti jejích vlastních činů na pláži. Stála ve tmě s maskovaným mužem. Odhalila svou duši cizinci. Dovolila muži bez tváře, aby ji líbal se surovým úmyslem.

Její pohled klesl k podlaze. Do hrudi jí vrazila hrůza.

Horečný běh po pláži si vybral krutou fyzickou daň. Hluboká rána na noze se jí doširoka roztrhla. Provizorní obvaz, který jí předtím Dorian pečlivě uvázal, byl zničený. Bílý kapesník byl prosáklý, zbarvený hlubokou, děsivou červení. Z látky vytrvale kapala čerstvá krev, hromadila se na okraji její zničené boty a hrozila, že ušpiní nedotčenou mramorovou podlahu haly. Bolest, kterou se jí v panice podařilo ignorovat, se teď vrátila s pomstou a tepala s každým úderem jejího srdce.

Donutila se vstát. Nemohla zůstat takhle na očích. Potřebovala izolaci svého pokoje, aby skryla svou hanbu a ošetřila si krvácející maso.

Posbírala poslední zbytky sil a táhla zraněnou nohu po podlaze. Bolestně kulhala dlouhou, tichou chodbou vedoucí k jejímu apartmá. Ticho na chodbě bylo těžké, tísnivé, zvonilo jí v uších. Každý krok za sebou nechal na vzorovaném koberci slabou, tmavou šmouhu od krve. Soustředila se na čísla míjených dveří a používala je jako kotvu, aby se udržela na nohou. Pokoj 402. Pokoj 404. Už jen pár metrů do svatyně. Toužila po tiché izolaci svého pokoje. Potřebovala zamknout dveře, svléknout si ty zničené šaty a svalit se do postele, kde by ji nikdo neviděl krvácet.

Svatyně jí ale byla odepřena. Zabočila za poslední roh ke svému pokoji a zkoprněla.

Přímo před jejími dveřmi stál Declan.

Ruce měl ležérně zasunuté v kapsách. Jeho vysoká, impozantní postava ovládala ten úzký prostor a vyzařovala vrozenou, temnou vznešenost. I když stál ve sterilní hotelové chodbě, vypadal jako král čekající, až vynese soud nad svými poddanými.

Při zvuku jejích nerovnoměrných kroků otočil hlavu. Jeho zelené oči se na ni upřely.

Jeho pohled přelétl přes její rozcuchané vlasy, červeň na tvářích, její oteklé rty pohmožděné cizincovým agresivním polibkem, roztržené šaty a nakonec spočinul na děsivém množství krve smáčejícím její nohu. Ležérní arogance v jeho postoji zmizela přesně ve chvíli, kdy zaregistroval její zubožený stav. Obočí se mu hluboce stáhlo a změnilo jeho pohledné rysy v drsné, velitelské zamračení. V hlubinách jeho zelených očí vzplála temná, majetnická zuřivost. Udělal krok vpřed a zablokoval jí cestu ke dveřím.

„Kde jsi byla?“ zeptal se ostře. V jeho tónu se mísilo podezření s autoritou. Očekával podřízenost. Očekával vysvětlení.

Klára se mu podívala přímo do očí. Chladná otupělost se vrátila a ztuhla v čirý led. Necítila strach. Její trpělivost s tímto mužem, s tímto manželstvím, s tímto nekonečným koloběhem bolesti, byla neúměrně vyčerpaná.

Vzplál v ní troufalý, sebevražedný vzdor. Chtěla zranit jeho obrovské ego. Chtěla roztříštit jeho kontrolu, přesně jako on roztříštil její důstojnost v tanečním sále.

„Navštívit milence,“ odpověděla bez obalu.