Zírala jsem na svůj odraz ve vysokém zrcadle, zhnusená tou malomyslností, která pohltila můj předchozí život. Promarnila jsem tolik let zoufalou snahou dokázat, že jsem krásná, a mohla jsem se přetrhnout, abych ukázala, že jsem hodna Declanovy náklonnosti. Jak ubohá ztráta času. Díky druhé šanci na život se můj úhel pohledu změnil. Krása byla jen jednou kartou v mém balíčku. Byla to užitečná zbraň, ale spoléhat se jen na ni by bylo bláznovství. Moc, peníze a respekt, to byly skutečné trumfy, které diktovaly realitu. S rolí skromné, submisivní manželky jsem skoncovala.

Otočila jsem se od zrcadla a rozepnula si volné, rozevláté šaty. Látka se mi shrnula ke kotníkům a já zůstala jen ve spodním prádle. Pět let jsem schovávala své tělo za střídmé výstřihy a volné látky jen proto, abych dopřála Declanovi pohodlí, jen abych vytvářela dojem hodné holky. Přešla jsem ke skříni a odstrčila to nudné, ležérní oblečení stranou. Vzadu byl zahrabaný kousek, který jsem si před lety z rozmaru koupila, ale nikdy jsem neměla odvahu si ho obléct.

Záměrně jsem vytáhla těsné krajkové minišaty s odhalenými zády. Přetáhla jsem si je přes hlavu a uhladila jemnou látku v pase. Obepínaly každou křivku a bezchybně zdůrazňovaly mou postavu. Díky hlubokému výstřihu na zádech byla má kůže vystavena chladnému vzduchu ložnice. Znovu jsem se podívala do zrcadla. Proč proboha jsem tohle úžasné tělo nechala chřadnout ukryté ve stínech?

Později odpoledne se slunce začalo sklánět k obzoru a vrhlo na předzahrádku dlouhé stíny. Na příjezdovou cestu vjelo elegantní černé SUV a jeho těžké pneumatiky křupaly o štěrk. Stála jsem u okna v obývacím pokoji a očekávala jsem, že uvidím Gibsona, Declanova obvyklého řidiče, jak vyskočí a otevře dveře mé šestileté dceři. Místo toho se rozletěly dveře u řidiče a vystoupil sám Declan. Měl na sobě oblek na míru, ze kterého přímo sálala korporátní moc, a do puntíku vypadal jako nedotknutelný generální ředitel. Přešel dozadu, otevřel dveře a vzal Hazel za ruku.

Prošli vchodovými dveřmi. Zůstala jsem sedět na pohovce v obývacím pokoji s překříženýma holýma nohama. Jakmile na mně spočinul Hazelin zrak, její malý obličej se zkřivil ryzím vztekem. Popadla popruhy svého těžkého školního batohu, rozmáchla se a mrštila jím přímo po mně. Těžká plátěná taška s hlasitým žuchnutím dopadla na konferenční stolek a rozházela po podlaze několik časopisů.

„Proč jsi mě nevyzvedla?“ zaječela Hazel. Stála v předsíni, ruce v bok, bradu vystrčenou dopředu. Vypadala a zněla přesně jako rozmazlená princezna, která štěká rozkazy na těžce pracující služku. „Slíbila jsi, že tam budeš každý den včas! Jsi lhářka!“

Přelétla jsem pohledem na Declana. V mém minulém životě by mě pohled na to, jak tam stojí s tím svým typickým zamračeným výrazem, uvrhl do spirály pocitů viny. Omluvila bych se, spěchala bych uklidnit Hazel a prosila bych ho o pochopení. Milovala jsem ho tak hluboce, že jsem při tom ztratila celou svou identitu. Ale teď? Byl to cizinec. Duch stojící v mé předsíni. Pohled na něj vůbec neoslabil mé odhodlání. Byl pro mě mrtvý.

„Už s tebou nikdy nechci mluvit!“ zaječela Hazel, až se její hlas odrážel od vysokých stropů. „Jsi hrozná máma!“

Vstala jsem z pohovky. Krajkové minišaty obepnuly má stehna, když jsem třemi rychlými kroky překonala vzdálenost mezi námi. Zahnala jsem ji do kouta na úpatí schodů, než stihla utéct nahoru do svého pokoje. Natáhla jsem ruku, pevně chytila límec její školní uniformy a držela ji na místě.

Hazel se mi v sevření vzpouzela a oči měla vytřeštěné planoucím vztekem. Na tohle nebyla zvyklá. Byla zvyklá na bačkoru.

„Zvedni ten batoh,“ řekla jsem. Můj hlas byl klidný, ale tvrdý jako kámen.

„NE!“ zařvala mi přímo do obličeje a to slovo vyplivla se vší jedovatostí.

Nezaváhala jsem. Zvedla jsem ruku a chystala se ji ztrestat za tu zjevnou drzost. Hazel vydechla, pevně zavřela oči a připravila se na ránu.

Než moje ruka stihla klesnout, mé zápěstí sevřel silný stisk. Declan se postavil mezi nás se zaťatou čelistí.

„Sereno,“ varoval mě tiše a nebezpečně.

Setkala jsem se s jeho pohledem a výraz jsem měla prázdný. Vytrhla jsem si zápěstí z jeho sevření. Declan se sehnul, sám zvedl zahozený těžký batoh, vzal naši běsnící dceru za ruku a beze slova ji vedl po schodech nahoru.

Ten hlasitý rozruch přivolal mou matku, která vyběhla z kuchyně. Otřela si ruce do zástěry a se starostlivě svraštělým obočím se podívala nahoru na schodiště. „Co se to tu děje? To brečí Hazel?“

Otočila jsem se k ní čelem. „Trestala jsem ji. Hodila po mně batoh.“

Máma zavrtěla hlavou, ve tváři se jí zračil nesouhlas. „Je to jen dítě, Sereno. Nemusíš být tak přísná.“

„Musí se přesně naučit, kdo tady velí,“ odsekla jsem chladně. „Skončila jsem s rozmazlováním nevděčného, domýšlivého dítěte. Když se k ní budu dál chovat jako k princezně, dopadne to tak, že se bude lísat ke své budoucí nevlastní matce a ke mně se bude chovat jako k hadru.“

Máma zamrkala, zaskočená mým drsným tónem. Vždycky jsem Hazel hýčkala a trávila hodiny tím, že jsem ji chlácholila po záchvatech vzteku. Tento chladný odstup pro ni byl naprostou novinkou.

Nedala jsem jí čas, aby to zpracovala. Prošla jsem kolem ní do kuchyně, kde jsem ucítila česnek a cibuli syčící na sporáku. „Mimochodem, hned zítra ráno jdu do úklidové agentury.“

Máma vzala vařečku a zamíchala v pánvi, přičemž se na mě zmateně podívala. „Proč? Chceš vyměnit uklízečky?“

„Ne,“ řekla jsem a opřela se o linku. „Najmu dvě služebné na plný úvazek, které tu budou bydlet.“

Máma málem upustila vařečku. „Dvě služebné na plný úvazek? Proč? Tenhle dům nepotřebuje tolik práce. Ty vaříš, pereš a vyzvedáváš Hazel. Už to nezvládáš?“

Podívala jsem se jí přímo do očí. „Jsem manželka bohatého muže, mami. Oficiálně jsem skončila s drhnutím podlah a strháním se, abych udržela tenhle dům v chodu. Rodiny s našimi příjmy mají kompletní personál. Proč bych se měla chovat jako služka? Můžeme si to dovolit.“

Máma otevřela ústa, aby se začala hádat, ale hlasité zasyčení z pánve ji přerušilo. Jídlo se už skoro připalovalo. Honem ztlumila oheň, něco si mumlala pod vousy a nechala mé prohlášení viset ve vzduchu.

O půl hodiny později byla večeře konečně hotová. Stůl byl prostřený pěti různými pokrmy a mísou dýmající polévky. Šla jsem nahoru pro Declana a Hazel.

Rozrazila jsem dveře do dětského pokoje a vešla dovnitř. Jakákoli zbývající stopa mateřské vřelosti, které jsem se možná ještě držela, se v okamžiku vytratila.

Hazel seděla na podlaze, obličej umazaný od slz. Ale ona jen nebrečela. Její malé ručičky pevně svíraly ostré kovové nůžky. Po koberci se válely kousky našich rodinných fotek. Zlomyslně je stříhala a úmyslně drásala můj obličej na drobné, k nepoznání znetvořené kousky, zatímco svou a Declanovu tvář pečlivě zachovávala neporušenou.

Stála jsem nad ní a dívala se na rozházené střípky svého minulého života. Všimla si mého stínu, zvedla hlavu a zabodla do mě pohled planoucích očí.

„Nechci, abys byla moje máma!“ prohlásila a její hlas byl plný zloby. „Jsi zlá! Křičela jsi na mě!“

Zírala jsem na zničené fotky. „Když ne já, tak kdo?“ zeptala jsem se jí klidně.

Hazel bez zaváhání vypálila. „Chci, aby moje máma byla Chloe!“ vyhrkla. „Chloe je na mě hodná! Ne jako ty. Lžeš mi a zvyšuješ hlas. Chci Chloe!“

To jméno prořízlo vzduch jako úder hromu. Chloe. Declanova asistentka. Declanova milenka. Nečekala jsem, že Hazel zmíní Chloe tak brzy, natož aby jí dala přednost přede mnou. Chtěla jsem jít víc do hloubky, zeptat se jí, kolik času přesně s tou ženou strávila za mými zády.

Než jsem ze sebe stačila vydat další slovo, do pokoje ze dveří vtrhl Declanův přísný hlas: „Hazel, přestaň mluvit nesmysly.“

Hazel nadskočila. Upustila nůžky na koberec, vyškrábala se na nohy a vrhla se přímo Declanovi do náruče. Hlasitě popotahovala a zabořila obličej do saka jeho obleku.

Declan ji objal jednou rukou, ale jeho pohled se zabodl do mě.

Dole si mě pořádně neprohlédl. Teď, v jasném světle dětského pokoje, mu oči bloudily po mém těle. Přejel pohledem těsné krajkové minišaty, co se mi rýsovaly na bocích. Všiml si hlubokého odhaleného zadního dílu. Všiml si rozsáhlých ploch mé smetanově jemné kůže, vystavené na odiv světu.

Declanův pohled se přikoval k mé postavě, s očima rozšířenýma naprostým šokem, když vstřebával mé těsné krajkové minišaty a smetanově jemnou pleť.