Declan stál ve dveřích a očima dlouze spočíval na mém odhalujícím oblečení. Přešlápl z nohy na nohu, viditelně nesvůj z náhlé změny mého vzhledu. Celá léta jsem se oblékala jako cudná, konzervativní manželka. Slušné ženy podle něj nenosily hluboké výstřihy ani upnuté, postavu obepínající krajky, které nenechávaly mnoho prostoru pro představivost. Rozhodla jsem se hrát neviňátko. S předstíranou mírnou zvědavostí jsem naklonila hlavu, pohlédla mu přímo do očí a zeptala se ho: „Hazel právě říkala, že chce, aby její máma byla Chloe. Kdo je ta Chloe?“

Jeho obličej se okamžitě stáhl do strnulé masky napětí. V tmavých očích mu kmitl záchvěv paniky, než ji pohřbil za zeď podrážděnosti. Otázku rychle odmítl a mávl rukou ve vzduchu. „Jenom plácá nesmysly,“ řekl mi stroze. „Neber to vážně. Pojďme dolů jíst.“ Naléhavě nás vyvedl z pokoje a ruka mu kroužila kousek od mých zad.

Jeho zoufalý pokus utajit existenci Chloe u mě vyvolal příval hořkých, palčivých vzpomínek na minulý život. Vzpomínka mě zasáhla tak silně, že jsem téměř cítila kouř drahých doutníků z oné noci. Vzpomněla jsem si, jak jsem stála před soukromým salonkem v luxusním klubu, držela dárek a chystala se rozrazit těžké dubové dveře, abych ho překvapila. Místo toho jsem ho náhodou zaslechla, jak se baví se svým blízkým přítelem. Ten muž se zasmál a zeptal se Declana, kdy se se mnou konečně hodlá rozvést a dát Chloe oficiální status.

Declan tehdy chladně prohlásil: „O rozvodu kvůli Hazel neuvažuji.“

Jeho přítel na něj dál tlačil, poukazoval na to, že naše manželství je mrtvé a tahat Chloe za nos je nefér. Declanova odpověď se mi stále rozléhala v hlavě, krutá mantra, která roztříštila můj svět. Dlouze potáhl z cigarety, típl ji v popelníku a řekl: „Serena není moje vysněná manželka, ale je to matka mého dítěte. Dokud bude sekat latinu a naučí se žít s Chloe, neopustím ji.“

Zredukoval celou moji existenci na pohodlnou pečovatelku bez dramat. Byla jsem jen hezká tvářička, díky níž vypadal na veřejnosti dobře, někdo, kdo udržoval dům v dokonalé čistotě a dělal radost jeho rodičům. Nenechal si mě po boku z lásky. Nechal si mě, protože jsem byla užitečná, protože jsem splňovala představu dokonalé, tiché partnerky.

Zpět v současné realitě jsem spolkla žluč, co se mi drala do krku, a následovala ho po schodech dolů. Sešli jsme dolů do jídelny na večeři. Moje matka už prostírala stůl a nalévala sytou, voňavou polévku, kterou celé odpoledne mírně vařila.

Téměř okamžitě se Hazel usadila na svou židli, našpulila rty a začala si mé matce stěžovat. Namířila na mě malý, obviňující prstík a hlasitě zakňourala: „Babi, jak jsi mohla mít tak zlou dceru? Můžeš si ji vzít zpátky?“

Neváhala jsem ani vteřinu, zastavila se na kraji stolu a okamžitě na ni vyštěkla zpátky: „Kdyby lidi mohli vracet děti, byla bys první na řadě. Oč se vsadíš?“

Hazel sebou prudce trhla. Vzdorovitá barva se jí vytratila z tváře, jak se vyškrábala ze židle a přitiskla se blíž k Declanovi hledajíc ochranu. Zabořila obličej do rukávu jeho obleku.

Declan se hluboce zamračil, se zaťatou čelistí. Přísně mě přes stůl pokáral. „Sereno, o co ti dneska jde? Proč si pořád zasedáš na Hazel? Je to přece dcera, kterou jsi deset měsíců nosila. Copak nevidíš, jak moc jí ubližuješ?“

Lhostejně jsem si odsunula židli, posadila se a vzala do ruky lžíci. Chladně jsem pomalu snědla lžíci polévky a nechala hřejivou tekutinu pohladit mé hrdlo, než jsem opětovala jeho rozzlobený pohled. „Začala si,“ upozornila jsem ho klidným hlasem. „Jsem pro svou matku dokonalá dcera. Ale tvoje drahá dcera mojí matce právě řekla, že by si přála, abych se nikdy nenarodila. To se nemůžu naštvat?“

Má matka se zoufale snažila urovnat stoupající napětí. Vyloudila na tváři křečovitý úsměv a posunula po stole talíř. „Declane, Serena je jenom napružená. Neber si to k srdci. Hazel, zlatíčko, podívej. Kuřecí křidélka na cole. Tvoje oblíbené.“

Hazel talíř tvrdošíjně odstrčila a z čisté zlomyslnosti si založila ruce na prsou. „Ne. Nechci je.“

Prostě jsem se natáhla a chňapla po celém talíři pro sebe, přitáhla jsem si ho přímo pod bradu. „Já si je dám, mami. Tyhle zbožňuju.“

Máma na mě zírala s rukama zamrzlýma ve vzduchu. Těžce si povzdechla nad mým šokujícím nedostatkem mateřské vřelosti, zavrtěla hlavou a vrátila se ke svému jídlu.

Zatímco tam Declan seděl, trpělivě po soustech krmil Hazel a chlácholil její pošramocené ego, shodila jsem na stůl svou další novinku. Položila jsem lžíci, otřela si ústa ubrouskem a podívala se přímo na něj.

„Mám v plánu najmout dvě služebné s ubytováním,“ oznámila jsem zřetelně a můj hlas přerušil tiché cinkání příborů. „Převezmou péči o Hazel a domácí práce. Kromě toho chci jet sama na krátký výlet.“

Declan se odmlčel a vidlička se zastavila poblíž Hazeliných úst. Byl zjevně zaskočen tím náhlým požadavkem. Díval se na mě, jako by se snažil přijít na to, kdo vůbec jsem. Kupodivu ale s výpomocí v domácnosti souhlasil. „Věci kolem domu si zařiď, jak chceš. Mně je to jedno. Ale výlet?“ zeptal se s nakrabaceným čelem. „Hazel chodí do školy. Kam se chystáš?“

Prohlédla jsem si své čerstvě upravené nehty. „Uklidni se. Není to daleko. Jen rychlý únik někam poblíž. Trčet zavřená doma mě už dovádí k šílenství.“

Hazel, která si najednou uvědomila, že co nevidět přijde o svého osobního šoféra a chůvu, okamžitě odhodila své spratkovské chování. Oči se jí rozšířily panikou. Sklouzla z Declanova klína, přihnala se ke mně a pevně se mi přimkla k noze. Zamrkala řasami a vzhlédla ke mně se sladkým, nevinným výrazem. „Mami, i když jsi mi prve nadávala, nezlobím se. Udobříme se, ano? Tati, nechci, aby máma odjela. Pořád potřebuju, aby mě vozila do školy a ze školy.“

Vidět Declanovo navlas stejné manipulativní kouzlo tak dokonale zrcadlící se v její mladé tváři vyvolalo v mém těle mrazivý šok. Už v šesti letech věděla, jak si s lidmi hrát. Věděla naprosto přesně, kdy zatlačit a kdy si hrát na oběť, aby dosáhla svého. Díky tomu jsem si uvědomila, jak obrovským selháním jsem v minulém životě coby matka byla, když jsem si tuhle vypočítavou manipulaci slepě pletla s inteligencí.

Shlédla jsem na ni a promluvila naprosto bez emocí. „Já se nezlobím. Ale zlato, chystáš se nastoupit na základní školu. Jsi už velká holka. Je načase, aby ses naučila dělat věci sama, místo abys spoléhala na všechny ostatní.“

Declan se rychle vložil do hovoru a položil ubrousek na stůl. „Nebuď na ni tak přísná, Sereno,“ řekl zachmuřeně. „Je to ještě dítě.“

Ostro jsem oponovala a upřela jsem na něj pohled. „Šest let je víc než dost na to, aby věděla, co se sluší. Pamatuješ, jak nahoře zlomyslně rozstříhala naše rodinné fotky? Ty fotky jsou navždycky zničené.“ Podívala jsem se zpátky dolů na holčičku, která mi svírala nohu. „Činy mají následky.“

Sklonila jsem se, fyzicky jsem vypáčila její drobné ruce ze své nohy a ignorovala jsem její překvapené zalapání po dechu. Vstala jsem, uhladila těsnou krajku šatů a popadla z linky své malé psaníčko. „Jdu s přáteli do kina.“

Matka poplašeně zvedla zrak od talíře. „S kým se setkáš? Už je docela pozdě, kam máš namířeno?“

„Na filmový večer,“ usmála jsem se a otočila se k jídelně zády.

Šla jsem k předním dveřím a otevřela těžký dřevěný botník. Přehrabovala jsem se ve své nudné, konzervativní sbírce bot. Zíraly na mě řady a řady praktických balerín a fádních polobotek. Nesmírně mě to frustrovalo. Žádné z těch bot neměly šmrnc, který jsem na dnešní večer potřebovala. Odsunula jsem stranou pár béžových lodiček a hledala dál, až jsem nakonec našla stříbrné boty na nízkém podpatku, zastrčené v zadním rohu. Dokonale ladily s křivkami mých šatů a dodávaly outfitu ostrý, elegantní nádech.

Opřela jsem se o zeď a vklouzla pravou nohou do boty. Chladná kovová přezka zapadla na místo. Právě když jsem si nazulavala levou botu a upravovala si řemínek, postavil se Declan přímo vedle mě. Jeho vysoká postava na mě na chodbě vrhla temný stín. Oči mu sklouzly po mém těle a prohlédly si stříbrné podpatky, holé nohy a těsné krajkové šaty.

„V tomhle chceš jít?“ zeptal se.