Přes rameno jsem se na Declana podívala. Očima mi přejížděl po těle, zastavoval se na odhalené kůži nohou a na přiléhavém, odhalujícím střihu krajky. Byly to už roky, co se skutečně staral o mé bezpečí nebo pohodlí. Znala jsem pravdu. Netrápilo ho, že bych mohla nastydnout nebo že bych ve městě přitáhla nesprávný druh pozornosti. Záleželo mu jen na jeho bezchybné pověsti a na tom, jak jeho žena působí na okolní svět.

„Nějaký problém?“ odsekla jsem. Hlas jsem měla nevzrušený a nechala jsem tu výzvu viset ve vzduchu mezi námi.

Declan se zamračil a zjevně podrážděně svraštil obočí. Dál už se ale nehádal. Měl jisté meze, do jak velkého konfliktu se pustí, raději si zachovával chladnou, odtažitou masku.

„Ne,“ zamumlal, otočil se zády a zamířil ke schodům. „Jen nebuď venku dlouho.“

Potichu jsem si odfrkla. Za mnou v jídelně moje matka dál poskakovala kolem Hazel u stolu. Tiše na ni vrkala, krmila ji lžičkou a otírala jí koutky úst. Když jsem se na ty dvě podívala, zaplavil mě na hrudi hluboký pocit porážky. Věděla jsem, že svou dceru už nikdy nebudu schopna milovat jako typická, bezpodmínečná máma. Zrada se mi zažrala do žil příliš hluboko.

Popadla jsem klíče z mramorového stolku a vyšla vchodovými dveřmi. Chladný noční vzduch mi narazil do tváře. Když jsem došla k rozlehlé garáži, přeletěla jsem pohledem rozumný stříbrný Mercedes-Benz třídy E, který mi Declan před lety koupil. Ignorovala jsem ho. Místo toho jsem zamířila přímo k Bentley. Vklouzla jsem na sedadlo řidiče a cítila hladkou kůži proti mým holým stehnům. Nastartovala jsem motor, užívala si to hluboké dunění a sešlápla plyn na podlahu. Vyrazila jsem do temné noci a dusivé sídlo nechala za sebou. Když jsem najela na dálnici, pouliční lampy se rozmazaly do žlutých a bílých šmouh, zatímco se v dálce rýsovalo panorama města. Vrčení motoru pode mnou působilo jako fyzický projev mé nově nabyté svobody.

Měla jsem se setkat s Audrey Mercerovou. Byla to stará kamarádka z vysoké školy, která posledních pár let tvrdě dřela, aby se stala prvotřídní a nemilosrdnou právničkou ve městě. Nedávno jsem zmeškala její velkou kolaudační párty. Hazel zvracela a trpěla silným průjmem, což bylo vyčerpávající utrpení, které mě udrželo vzhůru osmačtyřicet hodin. Když Declan konečně dorazil domů, ani nenabídl pomoc. Jen to hodil na mě a tvrdil, že jsem byla neopatrná, když jsem ji vzala na veřejné hřiště.

Zastavila jsem u zářícího neonového poutače kina v centru města. Audrey už čekala ve vestibulu, svou charakteristickou koženou aktovku stále v ruce po dlouhém dni v advokátní kanceláři. Když mě uviděla, vrhla se ke mně.

„Sereno!“

Než stačila říct něco dalšího, vtiskla jsem jí do ruky malou modrou sametovou krabičku. „Propásla jsem tvou kolaudačku. Tohle je omluva.“

Audrey odklopila víčko. Na černém saténovém polštářku odpočíval lesklý zlatý náramek. Zalapala po dechu a rozšířily se jí oči. „Panebože, ty jsi tak úžasná!“ vypískla a na tváři se jí rozzářil široký úsměv. Ale o vteřinu později zavrtěla hlavou a snažila se mi krabičku vnutit zpět do rukou. „Ne, to je až moc. To si nemůžu vzít.“

Chytila jsem ji za ruku a pevně ji podržela. „Jestli jsme pořád kamarádky, tak si to necháš.“

Audrey zamrkala a v očích se jí zaleskly slzy. Předstoupila a stáhla mě do pevného, drtivého objetí. „Děkuju. Je to nádherné.“

Když jsme se odtáhly, sáhla jsem do psaníčka a vytáhla dva lístky do kina. Zablýskala jsem jimi mezi prsty.

Audrey se ušklíbla a nad mými náhlými plány zvedla obočí. „Páni, podívej se na sebe. To ti tvůj manžel s dcerou konečně dali na den opušťák?“

Neochvějně a sebevědomě jsem se usmála. „Nepotřebuji jejich svolení,“ řekla jsem jí a můj tón nedával prostor k žádné diskuzi. „Teď už si řídím vlastní život sama.“

Myslela jsem každé slovo naprosto vážně. V minulém životě jsem snášela potlačovanou, zbabělou existenci. Hrála jsem roli poslušné manželky a obětavé matky, a umenšovala sama sebe, dokud ze mě nebyl jen duch ve vlastním domě. Nadobro jsem svlékala tu ubohou kůži.

Otočily jsme se a vyrazily k pokladně. Foyer bylo přeplněné víkendovým davem, mořem klábosících párů a skupinek teenagerů stojících ve frontě u stánků s občerstvením. Ve vzduchu visela hutná vůně máslového popcornu. Když jsme procházely davem, Audrey natáhla ruku a hravě mi s ní přejela po zádech, její prsty kopírovaly okraje odhalených zad mých šatů.

„Promiň,“ zašeptala a naklonila se blíž. „Musela jsem si sáhnout. Tvoje záda vypadají fantasticky. Od kdy jsi začala nosit takhle odvážné krajkové kousky? Obvykle jsi zapnutá až ke krku.“

„Sluší mi to?“ zeptala jsem se a užívala si volnost látky.

Audrey se zasmála. „Polovina chlapů v tomhle foyer zakopává o vlastní nohy, jak se na tebe snaží podívat. Tvoje záda jsou naprosté rozptýlení.“

„Jen ať zírají,“ zamumlala jsem lhostejně. Nezajímaly mě jejich bloumající pohledy.

Audrey mě dloubla do ramene. „Declanovi tvůj nový odvážný styl opravdu nevadí?“

Odfrkla jsem si tak nahlas, že to mohl slyšet i kolemjdoucí pár. „Chlap, co se snaží diktovat, co nosí jeho žena, je naprostý ubožák.“

Audrey vybuchla smíchy a přitáhla z davu další pohledy. Zakryla si ústa a oči jí jiskřily pobavením. Vzaly jsme si občerstvení a vydaly se do temného, prostorného kinosálu.

Našly jsme svá místa v prostřední řadě. Světla pohasla, vrhajíc po sále dlouhé stíny, když se film začal promítat. Audrey se okamžitě pustila do kyblíku s popcornem a očima se upřeně přilepila na obrovské plátno. Mně byl film ukradený. Opřela jsem se do plyšové sedačky a zhluboka se nadechla. Poprvé za celý den jsem měla klidnou chvíli zpracovat celou tu obrovskou realitu toho, že jsem cestovala v čase.

Zase mi bylo šestadvacet. Byla jsem dost mladá na to, abych svůj život obrátila naruby.

Ve svém předchozím životě jsem se ochotně smířila s tím, že budu bohatou paničkou. Žalostně jsem se upínala k fantazii, že se budu moci spolehnout na manžela a modlila se za budoucího syna, který by zajistil mé místo v rodině. Všechnu svou energii jsem vkládala do Declana. Ale poté, co se objevila žena jménem Chloe, mě Declan systematicky ochuzoval o veškerou intimitu. Odřízl mě na bod mrazu.

Po nocích jsem si připadala jako zoufalé, hladové zvíře, které žadoní o drobky jeho pozornosti. Bylo mi přes dvacet, hormony mi bouřily a mé fyzické potřeby byly nezpochybnitelné. Každý měsíc během ovulace po něm mé tělo dychtilo. Prsa jsem měla těžká a citlivá, bradavky se mi třely o látku noční košile. Vaginou mi pulzovala prázdná, vlhká bolest, která vyžadovala fyzické uvolnění, jež mi on striktně odmítal poskytnout. Oblékala jsem si sexy průhledné spodní prádlo, přecházela po naší ložnici a prakticky žadonila o jeho dotek.

Ale on mé prádlo bez ostychu ignoroval. Díval se skrz mě, v očích prázdno a nezájem, než se až do půlnoci zamkl ve své pracovně. A pak spal v pokoji pro hosty. Nechal mě samotnou v naší obrovské posteli, jako ubohý uzlíček sexuální frustrace. Bolest v klitorisu narůstala tak nesnesitelně, že jsem musela vklouznout prsty mezi své vlastní vlhké pysky a potmě se ukájet až k vyvrcholení, abych pak jen brečela do polštáře, protože jsem se po orgasmu cítila ještě prázdnější a odstrčenější. Sexuální zdrženlivost používal jako zbraň, záměrný nástroj, jak mě ovládat, zlomit mou vůli a udržovat mě v zoufalé touze po jeho uznání.

Najednou se můj telefon rozdrnčel o podšívku kabelky, což mě vytrhlo z hořkých, ponižujících vzpomínek.

Odepnula jsem tašku a vytáhla telefon. Obrazovka se v potemnělém kinosále rozsvítila. Byl to Declan.

Na vteřinu jsem zírala na jeho jméno a necítila nic než chladnou lhostejnost. Nedbale jsem telefon hodila zpátky do kabelky.

„Kdo je to?“ zašeptala Audrey s plnou pusou popcornu.

„Declan,“ řekla jsem. „Nechci se u filmu nechat vyrušovat.“

Audrey v šoku spadla brada. Přestala žvýkat a zírala na mě, jako by mi narostla druhá hlava. „Sereno, to ti volá Declan.“

V mém minulém životě jsem každý jeho hovor brala jako královský rozkaz. Vždycky jsem všeho nechala a děsila se, že budu označena za špatnou manželku nebo zrádkyni, pokud bych zmeškala byť jen jediné zazvonění. Bála jsem se, že by se mi ještě víc vzdálil, kdybych mu nebyla k dispozici na zavolání. Ale s jeho manipulativními hrami jsem skončila. Měla jsem dost nahánění chlapa, který proti mně používal vlastní pták jako zbraň.

Podepřela jsem si bradu rukou a oči tvrdošíjně upírala na filmové plátno. „Vím, že je to on. A neberu mu to.“

Audrey na mě nevěřícně zírala, ale netlačila na to.

Uvnitř kabelky telefon vytrvale vyzváněl. Tlumené bzučení mi dlouhou a vleklou minutu vibrovalo o nohu, než konečně utichlo. Rozhostil se ve mně hluboký pocit klidu. Roztrhnout jeho neviditelné vodítko byl opojný pocit.

O pár okamžiků později se z mé tašky ozvalo ostré cinknutí. Přišla textovka.

Sáhla jsem dovnitř a vytáhla telefon naposledy. Podívala jsem se na jasnou obrazovku a uviděla zprávu od Declana, ve které stálo, že Hazel bolí břicho, musí do nemocnice, a domáhal se toho, aby věděl, kdy se vrátím domů.