Romanův výraz ve tváři zamrzl a v těch hlubokých očích – obvykle klidných – nyní zableskl šok.

Na zlomek vteřiny to vypadalo, jako by ani nedokázal zpracovat, co jsem mu právě řekla. Vyrazil ze sebe krátký, téměř nevěřícný smích. „Sereno, co to vůbec říkáš?“

Tiše jsem si povzdechla a zvedla zrak, abych se mu podívala do očí. „Říkám, že bychom se měli rozejít.“

„Rozejít? Je to jen na chvíli, nebo..