Alistair vypadal, že každou chvíli vyletí z kůže; ve tváři se mu zračila bouře.

Začínala jsem být docela dobrá v tom, jak mu brnkat na nervy.

„Zapomeň na to. Mně je to beztak jedno...“ Vynutila jsem si smích, ale má slova zapůsobila jako vánice uprostřed léta – mrazila až do morku kostí.

Alistair se zhluboka nadechl a jen stěží se ovládl, aby mě nevyhodil z auta.

„Sereno, otec chce, abych se usadi