Valerie vytěsnila nepřátelské výkřiky, jež se odrážely od zdí banketního sálu. Wallace a Miranda křičeli její jméno, jejich zuřivé hlasy splývaly s neutichajícím šepotem elitních hostů. Všechny je ignorovala. Její oči zůstaly upřené na toho vysokého, pohledného cizince, který stál přímo před ní.

„Pane, slyšíte mě?“ Její hlas se mírně chvěl, a přesto z něj čišelo železné odhodlání. Donutila se zvednout bradu. „Vezměte si mě a za tři roky budete mít jmění. Je to výhodný obchod.“

Mužovy hluboké modré oči zkoumaly její tvář. V hrudi mu zavibrovalo tiché, rezonující zasmání, jež prolomilo jeho ledové vystupování. „Víte, většinou o ruku žádají chlapi,“ podotkl uhlazeně.

Jeho hlas se rozlehl náhlým tichem, které v místnosti zavládlo. O vteřinu později sál vybuchl. Hosté z vyšší společnosti propukli v krutý, posměšný smích a mířili na Valerii sklenkami s šampaňským. Usoudili, že tento ohromující host onu zneuctěnou nevěstu právě odmítl.

Wallace se chopil příležitosti. „Valerie Kensingtonová! Ztratila jsi snad rozum?“ Tvář mu vztekem zfialověla. „Okamžitě se vrať a přestaň ztrapňovat tuhle rodinu!“

Než mohl Wallace udělat další krok vpřed, cizincův hladký, velitelský hlas bez námahy prořízl chaotický hluk.

„Vezmu si vás.“

Smích okamžitě utichl. Přes banketní sál se přetáhlo dusivé ticho.

Muž udržel Valeriin pohled. „Jmenuji se Alaric Sinclair. Je mi osmadvacet let a jsem svobodný. Pracuji ve Vanguard International.“ Odmlčel se a jeho tón přešel v něco formálního a uzemňujícího. „Slečno Valerie Kensingtonová, vezmete si mě?“

Z Valeriiných očí vytryskly horké slzy ohromné úlevy. Ta drtivá tíha na její hrudi se vypařila. „Děkuji! Ano, vezmu!“

Uvnitř jásala. Neměla tušení o jeho původu, jeho skutečné práci nebo jeho minulosti. Bylo jí jedno, kdo ten muž je nebo odkud pochází. Záleželo jí jen na tom, že ji vytáhl z toho dusivého tekutého písku, do kterého ji uvrhla její rodina.

Davem projelo hromadné zalapání po dechu. Tichá místnost se roztříštila do šílenství vyděšeného šepotu.

„Počkat, řekl Alaric Sinclair? Z Vanguard International?“

„Legendární druhý syn z rodiny Sinclairů? To není možné!“

„Myslel jsem, že se Alaric Sinclair drží v ústraní. Nikdy se podobných akcí neúčastní. Nemohl by to být podvodník?“

„Podívejte se na něj. Kdo by měl tu drzost vydávat se za Sinclaira? Kromě toho se říká, že je nádherný. To dává smysl.“

Valerie zamrkáním zahnala slzy. Sebrala své nově nalezené odhodlání, narovnala ramena a otočila se čelem ke své takzvané rodině na pódiu. Zvýšila hlas, aby si byla jistá, že dolehne do každého kouta toho toxického místa.

„Aby bylo úplně jasno, Donovan a já jsme skončili. Navzájem jsme ze svých životů pryč.“ Rychle se nadechla a pohlédla na muže vedle sebe. Potřebovala zlomek vteřiny na připomenutí.

„Alaric,“ doplnil jemně a bleskl chabým úsměvem.

„Správně, Alaric!“ prohlásila Valerie hrdě a změřila si Caldwellovy i Prescottovy pohledem. „Budu se vdávat za Alarica Sinclaira.“

Wallace stál na pódiu jako přimrazený. „Zadržte,“ zaburácel, jeho hlas se chvěl nejistotou. „Vy jste ten Alaric Sinclair?“

Alaric klidně a autoritativně přikývl. „To jsem já.“

Na pódiu se tvář Montgomeryho Prescotta zachmuřila do bouřlivého zamračení. Vrhal vražedné pohledy na Donovana a Roxanne, soptící tichým vztekem. Jeho lehkomyslný syn právě udělal kolosální chybu, když zahodil nevěstu, která dokázala okamžitě přilákat Sinclaira.

Chloe a Bridget, stojící nedaleko okraje pódia, zíraly na Alarica vykulenýma očima. Z rysů jim čišela žárlivost. Jak mohla Valerie, ta zničená odkopnutá chudinka, ulovit muže s tak nápadným vzhledem a nepochopitelným bohatstvím?

Alaric přelétl po lidech na pódiu chladným pohledem. „Vy všichni musíte být Valeriina rodina. Omlouvám se, že jsem si dnes dovolil oznámit náš sňatek tímto způsobem. Jednoho dne vás řádně navštívím.“

Otočil se zpět k Valerii, jeho vystupování zjemnělo. Zavěsil do ní ruku. „Pojďme. To, co se děje tady, není naše věc.“

Udělali krok směrem k východu.

„Pane Sinclaire, počkejte!“ Chloe se prodrala dopředu, její hlas zněl pronikavě. „Nenechte se od Valerie oklamat! Je to ubohá osina v zadku. Strávila roky tím, že se snažila vetřít do Donovanovy přízně, jen aby si zajistila prsten. Žena opuštěná Donovanem si nezaslouží někoho, jako jste vy!“ Chloina hruď se zvedala. Chtěla Valerii strhnout dolů v naději, že Alaricovi znechutí její minulost.

Jako další vystoupila Bridget, její jemný hlas byl protkán hlubokou úzkostí. „Ano, pane Sinclaire, prosím, zastavte! Valerie nemá tátovo svolení odejít.“ Bridget vrhla na Wallace zoufalý pohled. Nemohla je nechat odejít společně. Kdyby odešli zavěšení do sebe, zásnuby by byly zpečetěny. Tak výjimečný muž by měl patřit jí.

„Tati, řekni něco!“ prosila Bridget. „Nemůžeš ji nechat odejít! Pan Prescott ještě ani nesouhlasil se zrušením svatby!“

Wallace zachytil pohled své milované dcery a odkašlal si, snaže se získat zpět svou autoritu. „Valerie! Vrať se!“

Přidala se i Miranda a vykročila vpřed, aby si vynutila poslušnost. „Valerie, přestaň se tu vztekat. Pojď zpátky sem nahoru a pojďme si to s Donovanem pořádně vyříkat.“

Valerie se zastavila. Ruce se jí sevřely v pevné pěsti, až jí zbělely klouby. Z té čiré troufalosti její rodiny se v ní vařila krev.

Když si Alaric všiml jejího rozrušení, jemně ji poplácal po paži. Tohle prosté ujištění ji uzemnilo. Pustil její paži, otočil se a postavil se čelem k pódiu. Uštědřil podvádějícímu ženichovi zdrcující, veřejnou ránu.

„Děkuji vám, pane Donovane Prescotte. Děkuji vám, že jste se zamiloval do někoho jiného a přenechal Valerii mně.“

Ta slova dopadla jako fyzický úder. Donovan sebou trhl, z tváře mu vyprchala barva. Dav bzučel a vstřebával to obrovské ponížení Prescottova dědice.

Valerie zírala nahoru na Alaricův ostrý profil. Přelila se přes ni vlna romantické úcty. Byla ohromena tím, jak zarputile a neohroženě se jí tento náhodný cizinec před městskou elitou zastal.

Alaric přesunul svůj klidný, panovačný pohled přímo na Wallace. Zdálo se, že teplota v místnosti klesla. „Pane Caldwellu. Máte problém s tím, aby si mě vaše dcera vzala?“

Jeho tón zůstával jemný, ale těžká aura, která z něj vyzařovala, donutila Wallace sebou cuknout. Patriarcha Caldwellových otevřel ústa a snažil se honem zformulovat vypočítavou odpověď pro mocného generálního ředitele.

Než stihl Wallace vyslovit jedinou slabiku, těžké napětí v místnosti roztříštil zoufalý, pronikavý výkřik.

„Donovane! Bolí mě břicho!“

Roxanne se prohnula v pase. Ruce jí vystřelily k břichu. Zoufale se držela klop Donovanova obleku, tvář zkřivenou krutou bolestí.

„Roxanne! Co se děje?“ Donovan kolem ní ovinul paže, do hlasu mu prosakovala panika.

Valerie je sledovala. Hruď se jí stáhla tupou bolestí. Dokonce i teď to bolelo, když viděla tu čistou starost vepsanou v Donovanově tváři.

Uprostřed intenzivního šoku davu Miranda a Montgomery vrhali na Roxanne vražedné pohledy, rozzuření, že tropí další scénu.

Po bledých tvářích Roxanne stékaly slzy. Vzhlédla k Donovanovi a pak k rozzuřeným rodičům, a její hlas byl jen nesmělým, ubrečeným písknutím, když se přiznala k té zásadní pravdě. „Já... jsem už dva měsíce těhotná.“

Ta slova dopadla jako bomba.

Miranda zalapala po dechu a zapotácela se dozadu. „Cože? Jsi těhotná s Donovanem?“

Roxanne slabě přikývla a ze rtů jí unikl další vzlyk. „Donovane, to bolí.“

Donovan strnul. Z tváře mu vyprchala krev a zanechala ho bledého a vyděšeného. Na obrovské odhalení otcovství nebyl připraven. Jeho mozek zkratoval. „T-Tak, co máme dělat?“ vykoktal.

Marně hledal odpovědi a instinktivně se podíval k podlaze, kde zahlédl Valerii. Jejich oči se na zlomek vteřiny setkaly. Viděl slzy lesknoucí se v jejích očích. Do hrudi mu vrazila těžká vlna viny a on rychle odvrátil zrak, neschopen čelit tomu průšvihu, který sám způsobil.