Temně černou oblohu rozčísl hrom, následovaný prudkým lijákem, který proměnil pustou bažinu v mrazivou, dusivou noční můru. Déšť bičoval zmlácenou tvář Valerie Thorneové. Ležela roztažená v hustém bahně, její tělo bylo plátnem modřin a otevřených ran, ze kterých do temné země prosakovala krev.

Do páteře jí vrazila těžká bota a přimáčkla ji obličejem do bahna.

"Valerie Thorneová. Vždycky tak pyšná, vždycky odmítá ustoupit," ušklíbl se hlas skrz hluk bouře.

Valerie donutila svá těžká víčka, aby se otevřela. Skrz oslepující déšť vzhlédla a spatřila svou sestřenici, Monicu Vanceovou. Monica stála nad ní a vyzařovala z ní triumfální zlomyslnost. Vypadala bezchybně, bouře se jí ani nedotkla, což ostře kontrastovalo s Valeriiným zuboženým stavem.

Monica mávla pěstěnou rukou na dva urostlé muže stojící za ní. "Dobře. Zlomte jí v těle každou kost."

Navzdory trýznivé bolesti, která jí vystřelovala do končetin, a naprostému vyčerpání, jež ji stahovalo ke dnu, Valerie zatnula zuby. Tvrdohlavě zvedla bradu a upřela oči na Monicu. Bahno a krev jí špinily tvář, ale její pohled planul divokým, neústupným vzdorem. Surová nenávist v jejích očích byla tak intenzivní, že Monica zaváhala a po zádech jí přeběhl letmý mráz.

Monica svůj neklid rychle zamaskovala zlomyslným hněvem. "Na co čekáte, vy idioti?" vyštěkla na své hrdlořezy. "Hoďte ji tam! Chci vidět, jak se mi mrtvá ženská dokáže ještě postavit!"

"Ano, madam." Muži se bez váhání pohnuli.

Popadli Valerii za vlasy a roztrhané oblečení a táhli ji k nejhlubší části bažiny. Brutálním kopancem ji svrhli do mrazivé, stojaté vody.

Kolem Valeriiny hrudi se sevřelo chladné objetí zkázy, když jí husté bahno pohltilo nohy. Zmítala se proti tomu tahu a proklínala vlastní hloupost. Jak tu vůbec skončila?

Zatímco ji opouštěly síly a bahno jí stoupalo k pasu, v kruté montáži jí před očima proběhlo posledních pět let.

Byla milovanou dcerou vážené rodiny Thorneových. Její život měl být zářivý a plný příslibů. Místo toho všechno zahodila kvůli Garethu Mercerovi. Byla s ním zasnoubená pět let. Když udeřila katastrofa, slepá loajalita ji dohnala k tomu, že na sebe vzala vinu za zločin, který nespáchala, a vkročila do temné, nemilosrdné vězeňské cely, jen aby mohl Gareth odejít jako svobodný člověk.

Tohle jediné rozhodnutí zničilo všechno. Zpřetrhalo to její vazby s rodinou. Její otec Marcus nedokázal unést hanbu a žal z dceřina uvěznění a podlehl smrtelnému infarktu. Její matka Helena zahynula při tragickém požáru, který spálil jejich rodinné sídlo na popel. Její mladší bratr Leo byl otráven, což ho zanechalo němého a duševně zlomeného.

Valerie přežila vězeňské peklo jen díky víře, že na ni Gareth bude čekat. Ale když konečně vyšla z těch železných bran, nebyla tam žádná láska. Žádný vděk. Jen Garethův chladný, pohrdavý pohled.

"Myslíš, že si to zasloužíš?" posmíval se jí Gareth a jeho slova smetla její nepředstavitelné oběti jako nějaký zvrácený vtip.

Nyní, když klesala do bažiny, Valerie necítila žádný strach. Z hrudi jí vybublal hořký, chraplavý smích, poslední akt vzpoury proti absurdní krutosti jejího života.

Ale Monica ještě neskončila. Stála na kraji bažiny, sledovala Valerii, jak se potápí, a její samolibý úsměv se rozšiřoval v něco zrůdného.

"Ach, Valerie, zapomněla jsem ti říct to nejlepší," zavolala Monica a její hlas prořízl hustý déšť. Dřepla si a v očích jí zablesklo zlomyslné potěšení. "To já jsem v nemocnici odpojila tvému otci přívod kyslíku. To já jsem založila ten požár, který do základů spálil váš dům. A malý Leo? Já sama jsem mu nalila ten jed do krku."

Valerie ztuhla a vzduch z plic jí unikl v ostrém zalapání po dechu.

Monica naklonila hlavu a z jejího tónu odkapával jedovatý výsměch. "A pokud jde o toho snoubence, kterého jsi tak milovala? Toho, pro kterého jsi šla do vězení? Gareth a já spolu spíme už roky. Celé jsme to naplánovali. Můžeš vinit jen sama sebe za to, jak jsi ubohá a naivní. Tak moc jsi nám usnadnila, abychom tvé drahé rodině vzali naprosto všechno."

Ta slova byla jako fyzická rána, která rozbila vše, co z Valeriiny duše ještě zbývalo. Její tělo se třáslo, ne z mrazivé vody, ale z neuhasitelného vzteku.

Husté bahno ji stahovalo pod hladinu, plazilo se jí po hrudi, po krku, k bradě. Oči se jí rozšířily a plály zuřivostí, která by dokázala spálit svět. Bojovala s dusivým kalem, zaklonila hlavu a zařvala na bouřlivou oblohu.

"Monico Vanceová! Zemřeš bídnou smrtí!"

Její zoufalou kletbu spolkla bažina. Do úst a nosu se jí nahrnulo bahno a hnilobná voda. Dušení začalo být nesnesitelné, drtilo jí plíce a stahovalo ji do temných hlubin, dokud se nad její hlavou bažina nezavřela.

Všechno zčernalo. Přesto oslepující nenávist, která jí hořela v hrudi, odmítala zemřít.

* * *

Valerii v uších explodovalo hlasité prásknutí hromu.

Trhla sebou a z hrdla se jí vydral přiškrcený výkřik, když se posadila. Rozhodila rukama a čekala, že narazí do hustého bahna, ale její dlaně sevřely hrsti měkké, vlhké trávy.

Oči se jí prudce otevřely.

Nebyla tam žádná bouře. Žádná bažina. Žádná Monica.

Ostré, jasné sluneční světlo pronikalo korunou zelených listů nad ní a vrhalo jí na tvář teplé paprsky. Mrkala proti té záři a hruď se jí prudce zvedala, jak hltala hluboké, zoufalé nádechy čerstvého, čistého vzduchu. Ležela rozvalená na travnatém poli na okraji města. Její oblečení bylo vlhké, ale ne od krve nebo bažinného kalu.

'Počkat... tohle místo...'

Valerie ztuhla. Vyškrábala se na nohy a její pohled přelétl po známém hájku. Vzpomínka ji zasáhla silou rozjetého náklaďáku.

Tohle byl přesně ten den jejích osmnáctých narozenin.

Ten den si pamatovala s trýznivou jasností. Strávila týdny plánováním dokonalého výletu, shromáždila všechny své spolužáky a přátele, aby byli svědky toho, jak se vyznává ze svých citů Garethu Mercerovi. Stála před všemi a nabízela mu své srdce s neohrabanou, upřímnou otevřeností.

Garethova odpověď byla veřejnou popravou.

"Valerie, už se na to vykašli," ušklíbl se a jeho hlas byl tak hlasitý, aby ho slyšel celý dav. "I kdybys byla poslední ženská na zemi, nikdy bych s tebou nechtěl být!"

To ponížení ji zdrtilo. Zničená a plačící, její mladší já uteklo z oslavy a slepě vklopýtalo do náhlého lijáku. Doputovala až na okraj města, uklouzla na mokré trávě, vyvrkla si kotník a omdlela přesně tady v tomhle hájku.

'Jak jsem mohla být tak slepá?' pomyslela si Valerie a zaplavila ji náhlá vlna nevolnosti. Zvedla ruku k obličeji a chtěla své bláhové minulé já proplesknout, aby dostalo rozum.

Ale když zvedla ruce, dech se jí zadrhl.

Zírala upřeně na své dlaně a prsty. Byly světlé, hladké a jemné. Zoubkované jizvy z dob jejího věznění byly pryč. Hluboké, mučivé rány způsobené Moničinými hrdlořezy zmizely. Přejela si rukama po žebrech, po nohách, po tváři.

Nic. Žádná bolest. Žádné zlomené kosti.

'Nebyla jsem snad mrtvá? Utopila jsem se v té bažině. Cítila jsem bahno v plicích.' Valeriino srdce bušilo do žeber. Ruce se jí třásly, když natáhla ruku a silně se štípla do paže.

"Au!" Kůží jí projela ostrá, bodavá bolest.

'Není to sen.' Ta nemožná pravda ji zaplavila a po zádech jí přejel zásah čisté elektřiny. Nejenže přežila. Znovu se narodila v den svých osmnáctých narozenin.

"Můj bože," zašeptala Valerie. Pak jí ze rtů unikl syrový, zadýchaný smích. "Díky bohu!"

Po tvářích jí kanuly slzy, ale neobtěžovala se je setřít. Stála na slunci a smála se, jak se jí to uvědomění usazovalo hluboko v kostech. Vzpomínky na bažinu, dusivé bahno a Moničinu ušklíbající se tvář měla stále vryté do paměti.

Vzpomněla si, jak dovolila svému strýci Arthuru Vanceovi a jeho rodině, aby se přistěhovali blíž k Thorneovým. Vzpomněla si, jak věřila Monice. Pamatovala si čirou propast jejich podvodu.

Ale právě teď se nic z těch tragédií ještě nestalo. Její otec byl stále zdravý. Její matka byla naživu. Její bratr Leo byl v bezpečí.

Dostala druhou šanci.

Valerie si pevně setřela slzy z tváří. Ta naivní, ubohá dívka, která žadonila o zbytky náklonnosti, byla mrtvá, pohřbená na dně bažiny.

"Oko za oko," zamumlala Valerie do tichého háje, hlas se jí změnil na tvrdý a chladný. "Přísahám na svůj život, že ty, kteří mi ublížili, donutím zaplatit dvojnásob."

Ticho pole přerušilo hlasité zabzučení v její kapse.

Valerie sáhla do své vlhké bundy a vytáhla telefon. Obrazovka se rozsvítila a ukázala jméno volajícího.

Gareth Mercer.

Valerie zírala na zářící jméno. Byli přáteli z dětství, ale vždycky to byla ona, kdo ho naháněl. Celé roky ze sebe dělala blázna, když se snažila získat srdce z kamene. A Gareth přesně věděl, jak ji využít. Nakonec jí slíbil manželství, čímž nastražil definitivní past: půjdeš místo mě do vězení a pak budeme spolu.

Zpřetrhala vazby se svými rodiči, zlomila srdce svému otci, jen aby mu dokázala svou oddanost. A po pěti letech v betonové cele dostala jedině jeho chladné odmítnutí a nůž do zad.

Při představě Garethovy arogantní, pohrdavé tváře se po Valeriiných rtech rozlil zachmuřený, vypočítavý úšklebek. Stiskla zelené tlačítko a zvedla telefon k uchu.

Než stihla říct jediné slovo, z reproduktoru se ozval Garethův chladný, podrážděný hlas.

"Valerie, můžeš už přestat být tak svéhlavá?" vyštěkl a z jeho tónu odkapávala netrpělivost. "To si pro tebe vážně musíme přijet až tam ven? Nebýt tvého otce, ani bych se neobtěžoval ti volat. A přestaň snít, protože ty se mi nikdy líbit nebudeš!"

Scénář byl úplně stejný. V jejím minulém životě, když stála přesně na tomto místě, ji jeho slova znovu zlomila. Svírala telefon jako záchranné lano a vzlykala do sluchátka. *Změním se kvůli tobě, budu taková, jakou mě chceš mít. Prosím, jen mě přijmi. Bez tebe nemůžu žít...*

Jen ze vzpomínky na její vlastní zoufalé doprošování se jí zvedal žaludek.

Valerie stála vzpřímeně ve slunečním světle. Ta chvějící se dívka byla pryč, nahrazena ženou zocelenou v ohni zrady a smrti.

Držela telefon pevně a v očích se jí zalesklo nebezpečné světlo.

"Táhni k čertu."

Vyslovila každé slovo s ledovou zřetelností a ostrou definitivností, ten zvuk prořízl tichý hájek jako čepel, a pak hovor ukončila.