~Rowena~

Probudila jsem se zalitá studeným potem, s děsem ze šedých nepřátel, před kterými mě matka varovala v těch dávno zapomenutých pohádkách z dětství. Zbytky stínů z mých nočních můr se stále držely na okrajích mého zorného pole. Překulila jsem se na bok pod zmuchlanými přikrývkami a přitiskla si polštář k hrudi. Zmáčkla jsem tu měkkou látku a nutila vzduch do svých pálících plic. V žaludku se mi svíral svízelný uzel úzkosti a odmítal povolit.

Dnes byly mé osmnácté narozeniny.

Dnes se probudí má dřímající vlčice. Dnes najdu svého druha.

Odsunula jsem těžké deky a přehoupla nohy přes okraj matrace. Má bosá chodidla dopadla na studená prkna podlahy. Došla jsem k úzkému zrcadlu zavěšenému na zadní straně dveří mé ložnice. Zamračila jsem se na odraz, který na mě zíral zpět. Hleděla na mě bledá, hubená dívka s uštvanýma očima. Zvedla jsem ruce, stáhla své ohnivě zrzavé vlasy do pevného culíku a zkoumala ostré rysy své čelisti. Jasně karmínové prameny způsobovaly, že má pleť vypadala ještě bledší, v chabém ranním světle téměř přízračně. Povzdechla jsem si nosem a gumičku zase uvolnila. Zrzavé vlny spadly dolů a orámovaly má ramena v neuspořádané kaskádě.

Odmítl by druh svůj protějšek jen na základě vzhledu?

Při té myšlence se mi žaludek sevřel ještě víc. Přesto mi v žilách pod ochromujícími pochybnostmi pulzoval nový pocit. Má vnitřní vlčice neklidně přecházela v mé mysli. Byla vzhůru, roztěkaná a toužila po něčem, co jsem zatím nedokázala pojmenovat. Cítila jsem svého druha. To pouto mě tahalo za žebra, ovíjelo se mi kolem srdce. Byli nablízku.

Kousala jsem do zbloudilého pramene vlasů a snažila se uklidnit svůj zrychlený tep. Pokud mě můj druh nezačne hledat sám, věděla jsem, že ho najdu první. Už teď jsem na kořeni jazyka cítila fantomové náznaky jeho vůne.

Čekala jsem na tento den od chvíle, kdy jsem se dozvěděla, co znamená pouto druhů. Přehazovaná z jednoho lhostejného pěstounského domova do druhého jsem strávila celý svůj život s pocitem, že jsem jen na obtíž. Chtěla jsem prostě někam patřit. Chtěla jsem být chtěná.

Tiché zaklepání na dveře ložnice mě vytrhlo z myšlenek.

Nadine, má současná pěstounka, nakoukla do pokoje. Do jejího domu mě umístili teprve před necelým měsícem. Náš vztah zůstával zdvořilý, ale odtažitý.

"Dnes je ten velký den," řekla Nadine. Nohama zůstala pevně stát na chodbě a nabídla mi malý, povzbudivý úsměv. "Těšíš se?"

Odvrátila jsem se od zrcadla a překřížila si paže na hrudi. "Spíš je mi špatně od žaludku. Co když se jim nebudu líbit?"

"Nesmysl," mlaskla Nadine. Mávla rukou ve vzduchu a smetla mé obavy. "Ať už je to kdokoli, je to tvůj osudový druh. Kromě toho jsi krásná dívka s pořádnou kuráží."

Její slova uvolnila chvějící se napětí v mých ramenou. Koutky úst mi zacukaly v upřímném úsměvu. "Díky, Nadine."

"Chystám extra speciální snídani," oznámila a oči se jí zvrásnily úsměvem. "Vafle a bramboráčky! Přijď dolů, až budeš připravená."

Zavřela dveře a nechala mě o samotě s drtivou realitou dnešního dne. Zírala jsem do skříně, rozpolcená mezi tím, jestli se obléknout tak, abych ohromila svého neznámého druha, nebo hrát na jistotu. Kdybych se snažila příliš a on mě přesto odmítl, to ponížení by mě zničilo. Zvolila jsem své brnění: obyčejné džíny a přiléhavý černý rolák. Prohrabala jsem svou malou šperkovnici a navlékla si pár stříbrných prstenů a vrstvený náhrdelník, abych ukázala, že jsem vyvinula alespoň nějakou snahu.

Sebrala jsem své nepoddajné zrzavé vlasy a spletla je do hrubého, tlustého copu na zádech. Odstávající neposlušné pramínky jsem sepnula hrstí různobarevných sponek. Naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle, zhluboka se nadechla a vyrazila dolů.

Kuchyni plnila vůně opečených vaflí. Podařilo se mi do sebe nasoukat dvě horká sousta, než mi úzkost sevřela hrdlo. Slíbila jsem Nadine, že zbytek dojím později, popadla svůj ošoupaný batoh a vyšla do svěžího ranního vzduchu.

Místní vysoká škola ležela deset minut chůze od mého současného pěstounského domova. Každý krok se zdál těžší než ten předchozí. Celou cestu jsem strávila tím, že jsem si pod nosem zkoušela představování a odkopávala volné kamínky podél chodníku.

"Ahoj, já jsem Rowena. Jsem tvá družka."

Zavrtěla jsem hlavou. Moc strohé.

"Ahoj. Vypadá to, že jsme druhové."

Moc ležérní.

Když se objevily rozlehlé cihlové budovy kampusu, třásly se mi ruce. Otřela jsem si zpocené dlaně o džíny. Tato škola hostila každého mladého vlkodlaka z okolních teritorií. Můj druh tu musel být.

Vteřinu poté, co jsem překročila práh hlavní budovy, má vlčice narazila na hranice mé mysli. V hlavě se mi rozlehl prvotní vrčivý zvuk. Zalila mě vůně, která prorazila pach zatuchlé kávy a leštidla na podlahy.

Borovice. Engelwoodské dřevo. Sytá, zemitá a opojná.

Podlomila se mi kolena. Vůně se kolem mě ovinula a táhla mě kupředu. Pronikavé zvonění varovného zvonku však ten okamžik roztříštilo. Začínalo vyučování.

Přinutila jsem se odvrátit od pachové stopy a odtáhla nohy na ranní přednášku. Následujících šedesát minut bylo čisté mučení. Seděla jsem v prostřední řadě a neúnavně kousala do plastového konce propisky, dokud nepraskla. Podupávala jsem nohou a klepala teniskou o linoleum. Sahala jsem si dozadu, pohrávala si se svým neupraveným copem a vytahovala prameny, dokud mé vlasy nevypadaly jako rozcuchané ptačí hnízdo. Pod nosem jsem si mumlala různé pozdravy a profesora jsem naprosto ignorovala.

"Ahoj, já jsem Rowena. Myslím, že jsem tvá družka?"

Moc ustrašené. Vydala jsem frustrované zasténání a s hlasitým bouchnutím opřela čelo o dřevěnou lavici. Chlapec spící na sedadle vedle mě sebou trhl, probudil se a vrhl na mě nenávistný pohled. Věnovala jsem mu omluvný škleb a zabořila tvář do dlaní.

O dvě trýznivé hodiny později nás závěrečný zvonek propustil. Nacpala jsem si sešity do tašky a vyletěla ze dveří.

Byla jsem volná a mohla lovit.

Sklonila jsem hlavu a proplétala se přeplněnými chodbami. Studenti do mě strkali, křičeli a smáli se. Na téhle škole jsem byla duch. Nikdo nevěnoval druhý pohled podivné holce z pěstounské rodiny s nesladěnými sponkami ve vlasech.

Rozšířila jsem nozdry a znovu zachytila tu stopu. Vůně borovice a engelwoodského dřeva sílila a houstla. Má vlčice zavyla v očekávání. Po páteři mi přejel mráz a zanechal za sebou husí kůži. Nohy se mi proměnily v želé. Ta malá sousta vafle, která jsem do sebe ráno nasoukala, hrozila, že se mi vrátí do krku.

Zahnula jsem za roh poblíž vědeckých laboratoří.

Tam byl.

Ve chvíli, kdy na něm mé oči spočinuly, svět se přestal točit. Zvuky v pozadí chodby vybledly do šumu. Má vlčice zapředla a hrabala mi v hrudi. Druh.

Ležérně se opíral o bílé skříňky a listoval hromádkou volných poznámek. Krátké, vlnité prameny barvy sluncem vyprahlé pšenice mu padaly do čela. Jeho široká ramena napínala látku tmavé košile. Vyzařovalo z něj drsné kouzlo, které ho nestálo žádné úsilí.

Soren.

Byl to jemný Beta ze smečky Theronn. Pocházel z prestižní krevní linie. Jeho otec zasedal v radě. Byl oblíbený, bohatý a geniální.

A také chodil se Sloane.

Žaludek se mi propadl a zřítil se až do bot. Krev v žilách se mi změnila v led. Sloane byla nejkrásnější vlčicí ve smečce Theronn. Byla bezchybná, zlá a bezcitná. Ona a její parta nádherných hus mi dělaly ze života peklo od chvíle, kdy jsem do teritoria dorazila. Podrážely mi na chodbách nohy, posmívaly se mému oblečení a denně mi připomínaly, že sirotek bez smečky mezi ně nepatří.

Zůstala jsem stát jako přimrazená uprostřed chodby, s ústy dokořán v tichém děsu. Soren si mě zatím nevšiml. Projel si rukou pšeničné vlasy a zamračil se, když četl složitou stránku poznámek.

Proč nevzhlédl? Proč neupustil papíry a nerozběhl se ke mně? Určitě musel cítit mou přítomnost.

Má vnitřní vlčice zuřivě přecházela sem a tam a dožadovala se, abych tu propast překonala. Má mysl se ale vířila toxickými pochybnostmi. Co když to pouto cítil a rozhodl se ho ignorovat? Co když se na mě podívá, uvidí otrhanou holku z pěstounské rodiny a rozhodne se, že si raději nechá krásnou a oblíbenou Sloane?

Má odvaha se vypařila. Udělala jsem malý krok vzad a stáhla se do stínů výklenku. Musela jsem odejít. Musela jsem utéct.

Než jsem se stihla otočit, Soren zvedl hlavu.

Jeho hřejivé, jemné hnědé oči se upřely přímo do mých. Vzduch mi zmizel z plic. Čas se zastavil. Na tváři se mu pomalu rozlil dechberoucí poloviční úsměv, který odhalil hluboký ďolíček v levé tváři.

Hruď mi sevřela panika. Samotná intenzita jeho pohledu mi zkratovala mozek.

Otočila jsem se na podpatku a rozběhla se opačným směrem.

Mé tenisky divoce zaskřípaly na laminátové podlaze. Prodrala jsem se skupinkou prváků a ignorovala jejich naštvané výkřiky. Myslí mi proletěl milion myšlenek, bodaly mě jako sršni.

Soren byl dokonalý. Byl něžný, laskavý a naprosto nádherný. Byl vším, o čem jsem kdy snila, že by můj druh mohl být.

Ale nebyl můj. Patřil Sloane.

V koutcích očí mě pálily slzy. Zahnala jsem je mrkáním a lapala po dechu, když jsem dveře dívčích umýváren v podstatě rozkopla. Vřítila jsem se do nejvzdálenější kabinky, zabouchla kovové dveře a zacvakla zámek.

Svalila jsem se o studenou betonovou zeď a přitiskla čelo na její uklidňující povrch. Ovinula jsem si paže kolem žaludku a snažila se udržet pohromadě.

Soren byl můj druh. Pouto bylo nezpochybnitelné. Musel to cítit. Ale Soren už měl život. Měl Sloane. Ona měla status, charisma a bohatství. Měla rodinu. Já neměla nic než ošoupaný batoh a hrst levných sponek do vlasů.

Svezla jsem se po zdi dolů a nechala kolena dopadnout na dlážděnou podlahu. Zabořila jsem obličej do dlaní. Dnešek měl být tím nejlepším dnem mého života. Myslela jsem, že konečně najdu svou kotvu. Myslela jsem, že konečně někam patřím.

Z hrdla se mi vydral chraplavý vzlyk. Zrádné slzy proklouzly mezi mými prsty a kreslily na mých tvářích horké čáry. Zběsile jsem si otírala obličej a hlasitě popotahovala.

Na kovové dveře kabinky se ozvalo tiché zaklepání.

Nadzvedla jsem se a bouchla se loktem o zásobník na toaletní papír.

"Ehm, Roweno?"

Hlas se vznesl nad horní okraj kabinky. Zněl jako teplé mléko a med. Hluboký, hladký a protkaný děsivou dávkou útěchy.

"Ahoj, ehm, Roweno, mohla bys vyjít ven?" zeptal se Soren jemně. "Slibuju, že nekoušu."

Slyšela jsem v jeho hlase nepatrný úsměv. Vůně borovice a engelwoodského dřeva zaplavila malý prostor koupelny a ovinula se kolem mě jako těžká, ochranná přikrývka. Má vlčice zakňučela a prosila mě, abych mu odpověděla.

Váhavě jsem se zvedla z podlahy. Utřela jsem si slzami zmáčené tváře hrubou látkou rukávu a roztřeseně se nadechla. Odemkla jsem západku a otevřela dveře jen na škvírku.

Nakoukla jsem mezerou. Soren stál několik stop ode mě a opíral se o jednu nohu. Když viděl mé rudé, opuchlé oči a dramaticky ohrnutý ret, v hrudi mu zadunělo tiché uchechtnutí.

"Páni," dobíral si mě jemně. "Ty utečeš a mračíš se na mě ještě předtím, než jsme se vůbec pořádně seznámili?"

Jeho tón nesl lehkou, káravou vřelost. V jeho hnědých očích tančil humorný záblesk. Nebyl naštvaný. Nebyl znechucený.

Otevřela jsem kovové dveře dokořán a vyšla ven. Bradu jsem držela přitisknutou k hrudi a upřeně zírala na šmouhy na svých teniskách. Zoufale jsem doufala, že chabé zářivkové osvětlení koupelny skryje mou zarudlou tvář.

"Já jen... nevěděla jsem, co říct," zamumlala jsem.

Stát takhle blízko u něj mě připravovalo o schopnost skládat souvislé věty. Z naprosté magnetické přitažlivosti pouta druhů mi cukaly prsty nutkáním se natáhnout a dotknout se ho.

"No, můžeme začít pomalu," řekl Soren. Natáhl ke mně velkou, teplou ruku. "Nevadilo by ti, kdybychom si popovídali někde jinde? Jakkoli bych se rád poflakoval po dívčích umývárnách, nemyslím si, že by dámy byly z mého očumování nadšené."

Vteřinu jsem zírala na jeho otevřenou dlaň, než jsem do ní vložila tu svou. V okamžiku, kdy se naše kůže spojily, mi paží projel elektrický výboj. Zatajil se mi dech. Sorenův stisk byl pevný a uklidňující. Jemně mě vyvedl z koupelny a chránil mě před zvědavými pohledy procházejících studentů na chodbě.

Vedl mě k malé, prosklené kryté zahradě v zadní části kampusu. Husté kapradiny a plazivý břečťan blokovaly výhled z venkovních chodeb. Vzduch voněl vlhkou hlínou a kvetoucím jasmínem, což se dokonale mísilo s jeho borovicovou vůní.

Soren přešel k opršelé dřevěné lavičce a posadil se. Staré dřevo pod jeho váhou zavrzalo. Gestem mi naznačil, abych se posadila vedle něj. Dopadla jsem na latě a okamžitě sebou trhla při svém nemotorném, neelegantním pohybu. Zdálo se, že to Sorenovi nevadí. Opřel se o lavičku, překřížil si svalnaté paže na hrudi a naklonil hlavu, aby si mohl prohlédnout mou tvář.

"Takže... já se jmenuji Soren..."

Z hrdla mi vybublal nervózní smích a přerušil ho. Mávla jsem rukou ve vzduchu. "Já vím, kdo jsi. Každý tady ví, kdo jsi. Jsi zlatý chlapec smečky s bombastickou přítelkyní a otcem v radě. To bych musela celou tu dobu žít pod kamenem, abych neznala tvé jméno."

Soren se ušklíbl a zvedl husté blond obočí. "Dobrá. Zřejmě mě předchází má pověst."

Ticho jsem vydechla a ulevilo se mi, že ho mé drsné přerušení nenaštvalo.

"Každopádně," přesunul Soren svou váhu a oči mu změkly. "Ty jsi Rowena, že? Už jsem tě tu po kampusu párkrát viděl." Zasmál se mému šokovanému výrazu. "Tvoje vlasy se dají docela těžko přehlédnout."

Do tváří se mi nahrnulo horko a pálilo jasněji než mé karmínové lokny. Popadla jsem konec svého tlustého copu a natáčela roztřepené prameny na ukazováček.

Počáteční rozpaky se vytratily, když jsme začali mluvit. Přistihla jsem se, že se mu otevírám. Vysvětlila jsem mu nekonečný kolotoč pěstounských domovů, střídající se tváře dočasných pečovatelů a osamělou realitu toho, když vás jako malé dítě pohodí na teritorium smečky. Soren naslouchal s intenzivním soustředěním. Ani na okamžik se neodvrátil. Ani jednou se nepodíval na hodinky.

Na oplátku odlupoval vrstvy své dokonalé pověsti. Mluvil o dusivých očekáváních svého otce a zdrcujícím tlaku na udržení bezchybné image „zlatého chlapce“ pro radu.

Uvolnila jsem se a opřela se o dřevěnou lavičku. Děsivá úzkost z rána se rozplynula, nahrazena hlubokým, rozkvétajícím teplem. Pouto druhů mi spokojeně pulzovalo v hrudi.

Soren mluvil s chlapeckou, animovanou energií. Máchnul rukama ve vzduchu a smál se, když popisoval dobu, kdy si on a jeho kamarád z dětství spletli divokého šakala s toulavým vlkodlakem. "Tři hodiny jsme běhali po lese, křičeli jako na lesy a mysleli si, že nám ten malý, prašivý šakal roztrhá hrdla," řekl a kroutil hlavou.

Zahihňala jsem se a zakryla si ústa. "To je trapné."

"Bylo mi deset!" bránil se s obrovským úsměvem na tváři.

Oponovala jsem dramatickým vyprávěním o vlastní katastrofě z dětství. "Když mi bylo osm, měla jsem jako domácího mazlíčka žábu. Myslela jsem, že jí je v akváriu smutno, tak jsem ji nosila v kapse. Moje tehdejší pěstounka měla naplánované obrovské, nóbl rande. Popadla svou drahou kabelku, sáhla dovnitř pro rtěnku a vytáhla moji slizkou, zelenou žábu."

Soren zaklonil hlavu a zasmál se; ten sytý zvuk naplnil tichý skleník. "Děláš si srandu. Co udělala?"

"Ječela dost nahlas na to, aby rozbila okna," usmála jsem se a ta vzpomínka mi připadala lehčí, než jak jsem se kdy cítila.

Mezi námi se rozhostilo pohodlné ticho. Těžký, vlhký vzduch zahrady působil jako kokon. Podívala jsem se na hezkého chlapce vedle sebe a srdce se mi plnilo emocí, kterou jsem nikdy předtím nezažila. Nadějí.

Pak se atmosféra změnila.

Sorenův smích vybledl. Hravá jiskra v jeho hnědých očích zmizela a byla nahrazena těžkou, trýznivou vážností. Přisunul se blíž a natáhl se, aby vzal mou malou ruku do své.

Přes klouby mi znovu přeběhlo elektrické mravenčení. Vzhlédla jsem do jeho hlubokých čokoládových očí a dech se mi zadrhl v hrdle. Má vnitřní vlčice zpívala vítěznou melodii. To byl ten okamžik. Chystal se uplatnit svůj nárok. Chystal se přijmout to pouto.

Ale jeho výraz vypadal špatně. Obočí se mu stáhlo do hluboké tísně. Hleděl na mě s čistou, zničující lítostí.

"Roweno," začal Soren a hlas mu klesl do chraplavého šepotu. "Jsi krásná. Jsi dokonalá. Cítím to spojení, které mezi sebou máme. Táhne mě to. Teď už vím, že jsi moje pravá družka. Vždycky jsi byla."

Můj úsměv se rozšířil a hruď se mi vznesla ještě výš.

"Ale..."

To jediné slovo mě zasáhlo jako fyzická rána. Soren zaváhal a sebou trhl, jako by mu další slova v ústech chutnala jako rozbité sklo.

"Ale já už miluji někoho jiného," vycedil a jeho stisk mé ruky zesílil. "Sloane... my dva... slíbili jsme si, že zůstaneme spolu. Dávno před dneškem. Dal jsem jí slib."

Podlaha pod dřevěnou lavičkou zmizela.

Zřítila jsem se do temné, dusivé prázdnoty. Vzduch mi vyrazil z plic. Hrudí mi projela ostrá, fyzická bolest a zařízla se přímo do srdce. Má vlčice vydala krvežíznivé zavytí v agonii.

Vytrhla jsem svou ruku z jeho sevření. Ztráta jeho doteku pálila jako led.

"Co to říkáš?" zašeptala jsem. Hlas se mi zlomil. Stěny skleníku se rozmazaly, jak se mi oči zalily čerstvými slzami.

Sorenova tvář se zkřivila trýzní. Bojoval, aby udržel hlas pevný, a znovu ke mně natáhl ruku. "Roweno..."

Odtáhla jsem se od něj a zběsile zavrtěla hlavou. "Ne." Zvedla jsem ruce a zakryla si obličej, abych skryla tu ubohou, hroutící se trosku, kterou jsem se stávala. Nechtěla jsem slyšet zbytek té věty. Nemohla bych to přežít.

Soren můj ústup ignoroval. Zkrátil vzdálenost mezi námi a svýma velkýma, teplýma rukama jemně orámoval mou tvář. Palci mi přejížděl po lícních kostech a stíral slzy, které mi přetékaly přes řasy.

"Roweno, nemůžu tě přijmout jako svou družku," vydechl zlomyslným hlasem. "Je mi to líto. Je mi to tak hrozně líto."

Hráz se protrhla. Z hrdla se mi vydral chraplavý, ošklivý vzlyk. Mé tělo se propadlo dovnitř a zhroutilo se pod drtivou tíhou odmítnutí. Svalila jsem se dopředu a zabořila tvář hluboko do středu jeho hrudi.

Soren pevně ovinul paže kolem mého třesoucího se těla. Držel mě přitisknutou k sobě, zatímco jsem mu nekontrolovatelně plakala do košile a zoufale nasávala vůni borovice a engelwoodského dřeva, dokud jsem ještě mohla.