Úhel pohledu: Maeve.

„Maeve, našel jsem svou družku.“

Ta slova prořízla dusivé ticho naší spoře osvětlené ložnice. Roman stál u dveří a jeho vážný hlas těžce visel ve vzduchu. To prohlášení působilo jako fyzická rána. Každý úder mého srdce se proměnil v ostré, mučivé bodnutí do žeber.

Zírala jsem do jeho pohledné tváře. Šedé oči, které pro mě obvykle měly tichou, funkční toleranci, byly nyní ledové a neproniknutelné.

„Ty jsi našel svou družku?“ vykoktala jsem. Hlas se mi sotva prodral z hrdla. Zoufale jsem se upínala k křehké naději, že se možná zasměje, zavrtí hlavou a vezme ta slova zpět.

Neudělal to.

Byl několik dní pryč a nechal mě přecházet po chodbách. Když dnes večer konečně prošel dveřmi, měl zaťatou čelist. *Musíme si promluvit,* řekl.

Naše manželství nebylo pohádkou. Zrodilo se ze zoufalé, impulzivní chyby. Smečka Moonglen prosperovala ve stínech, koexistovala s lidmi, zatímco skrývala naši pravou vlčí přirozenost. V noc, kdy jsem dosáhla dospělosti, jsem se opila a stěžovala si Romanovi, jak jsem frustrovaná z toho, že mezi námi necítím pouto druhů. On byl také pod vlivem alkoholu a najednou jsme se ocitli ve vášnivém objetí. Byla to opilecká známost na jednu noc, která se stala jen několik měsíců poté, co převzal roli Alfy.

Příští ráno, puzena neopětovanou láskou k muži, který se právě stal Alfou, jsem ho prosila, aby přijal zodpovědnost a vzal si mě.

„Ale já nejsem tvůj druh,“ konstatoval klidně, s nakrčeným obočím, když se znovu oblékal.

„Na tom nezáleží,“ žadonila jsem. „Nemáš družku. Je to už pět let, co jsi dospěl. Tohle je tvůj šestý rok.“

Věřila jsem, že láska dokáže přepsat osud. Moji rodiče nebyli osudoví druhové, ale milovali se natolik, že když můj otec zemřel, moje matka se zlomeným srdcem ho následovala do hrobu. Myslela jsem si, že něco takového dokážu s Romanem vybudovat.

Šest měsíců jsem hrála hlupačku. Roman plnil roli mého manžela a Alfy smečky s robotickou přesností. Sdíleli jsme lůžko, účastnili jsme se setkání smečky a já nosila titul Luny. Spokojila jsem se s tou prázdnou rutinou a tiše doufala, že čas rozehřeje led kolem jeho srdce.

Ale dnes večer se ta iluze rozpadla. Jak tak stál v naší ložnici, v očích se mu zračila zářivá, neznámá jiskra. Koutky rtů mu cukaly do upřímného úsměvu. Byla to tvář, která nikdy, ale opravdu nikdy nebyla určena mně.

„Když jsme ji našli, byla těžce zraněná,“ pokračoval Roman a do hlasu se mu prolínala chaotická směs nadšení a viny. „Teď je v nemocnici smečky. Musím se k ní vrátit.“

Nečekal na mé požehnání. Nenabídl mi útěchu. Zůstala jsem stát jako přimrazená a sledovala jeho široká záda, když odcházel ze dveří. Dolehla na mě zdrcující realita, která mi vyrazila dech z plic. Už se nevrátí domů.

Během tří pochmurných dnů jako by slunce úplně zmizelo. Ležela jsem uvězněná v posteli, paralyzovaná děsivou nejistotou naší budoucnosti. Co bude se mnou a s Romanem?

Mé vlastní tělo mě zradilo. Bylo mi špatně, točila se mi hlava a byla jsem malátná. Podnosy s nedojedeným jídlem se hromadily. Chyběla mi motivace vyvléct se z pokoje. Místo toho jsem své třesoucí se tělo zabalila do těžkých hedvábných přikrývek, zabořila tvář do polštářů, abych vdechla slábnoucí zbytky jeho charakteristické vůně – ostré směsi tmavého pižma a svěžího ledu. Upínala jsem se k té vůni. Byl to jediný kousek mého manžela, který mi zbyl.

Tichá mizérie mé izolace se konečně zlomila odpoledne třetího dne. Na těžké dubové dveře dopadla tři chraplavá zaklepání.

„Luno?“

Neodpověděla jsem hned, byla jsem příliš vyčerpaná na to, abych promluvila.

„Dobré ráno, Luno. Všechny domácí práce jsou hotové,“ ozvala se Hilda, loajální služebná, jejíž hlas zněl tlumeně přes dřevo. „Volali z kanceláře Alfy. Zapomněl si tu modrou složku, která obsahuje nezbytné listiny k pozemkům. Poslal sem Gartha, aby ji doručil.“

Modrá složka. Listiny k pozemkům. Roman byl ve své firemní kanceláři. Odjel z nemocnice, aby vyřídil lidské záležitosti.

Srdce mi žalostně, zoufale poskočilo.

„Počkej,“ zachroptěla jsem a odkašlala si, abych zbavila hrdlo drsnosti. Odstrčila jsem těžké přikrývky z nohou. „Půjdu sama. Řekni Garthovi, ať počká u auta. Odveze mě do kanceláře.“

„Ano, Luno,“ odpověděla Hilda a její kroky se vzdalovaly po chodbě.

Shromáždila jsem své roztříštěné síly a odtáhla se do koupelny. Opláchla jsem si bledou tvář studenou vodou a zírala na tmavé kruhy pod očima. Nemohla jsem v téhle posteli zůstat navždy. Potřebovala jsem vidět jeho tvář. Potřebovala jsem se mu podívat do očí a zjistit, na co myslí. Musela jsem vědět, jestli v jeho rychle se měnícím životě zbylo pro mě alespoň zrnko místa.

Rychle jsem se oblékla, natáhla si elegantní šaty, které vyzařovaly autoritu Luny, i když jsem si pod nimi připadala jako hroutící se troska. Popadla jsem těžkou modrou složku z jeho pracovního stolu a cítila zdrcující tíhu svých povinností, která mi dopadala na ramena. Byla to hmatatelná připomínka života, který jsme si vybudovali, jakkoli byl křehký.

Spěchala jsem ze schodů a podpatky mi ostře klapaly o mramorovou podlahu. Několik sloužících sklonilo hlavu a zdvořile mě pozdravilo, když jsem procházela kolem, ale sotva jsem je vnímala; v hlavě se mi honil milion různých scénářů.

Garth stál a čekal u lesklého černého SUV. Když jsem se přiblížila, podržel mi otevřené zadní dveře.

„Kam to bude, Luno?“ zeptal se Garth s respektem v hlase, když jsem vklouzla na kožené sedadlo.

„Do firmy,“ odpověděla jsem napjatým hlasem.

Zavřel dveře, odřízl mě od vnějšího světa a nastoupil na sedadlo řidiče. Motor s burácením ožil.

Cesta z panství smečky do lidského centra města byla krátká, ale dnes se protáhla do mučivé věčnosti. Zírala jsem z tónovaného okna a sledovala, jak se rozmazané stromy mění v beton a sklo. Žaludek se mi svíral úzkostí. Svírala jsem modrou složku tak pevně, až mi zbělely klouby. Každý kilometr mě přibližoval k muži, který před třemi dny zničil můj svět.

Přemýšlela jsem, jestli bude naštvaný, nebo se na mě podívá se stejným chladným odstupem.

Srdce mi bušilo o žebra, když Garth zaparkoval u chodníku. Nečekala jsem, až mi otevře dveře. Otevřela jsem je sama a vystoupila na dlažbu.

Na okamžik jsem tam stála a natahovala krk, abych se podívala nahoru. Velkolepá, impozantní firemní budova se tyčila nad městskou ulicí, impérium z oceli a tmavého skla. Byl to dokonalý odraz samotného Romana – hrozivý, mocný a nedosažitelný.

Zhluboka jsem se nadechla, abych uklidnila nervy, popadla listiny k pozemkům a prošla těžkými otáčivými dveřmi. Zoufale jsem toužila postavit se mu tváří v tvář, pochopit své místo v jeho životě, i kdyby vstup do jeho domény měl zničit mé poslední zbytky nadějí.