Roman pevně svíral Celii, která hrála křehkou a zranitelnou, a jeho velký rám těla se chvěl nekontrolovatelným vztekem při pomyšlení, že se Maeve pokusila zavraždit jeho družku. Zíral na sterilní stěny pokoje v nemocnici smečky a jeho hruď se prudce zvedala s každým trhavým nádechem.

Celia, hrající svou roli oběti k naprosté dokonalosti, zabořila obličej do jeho hrudi. „Romane, to bolí,“ zamumlala slabě. „Neměla jsem za ní chodit. Teď to vím. Chtěla jsem to jen pochopit.“

Roman zatnul čelist a hladil ji po vlasech. „Neudělala jsi nic špatného. Ona do tebe strčila.“

Celia popotáhla a odtáhla se jen tolik, aby mu mohla pohlédnout do očí. „Je tu ještě něco,“ zašeptala a hlas se jí zlomil, když vypustila vypočítavou, zničující lež. „Prosím, nezlob se na mě, že jsem to tajila.“

„Řekni mi to,“ řekl Roman a upravil své sevření, aby se jejich pohledy střetly.

Celia se třesavě nadechla. „Vím už víc než dva roky, že jsi můj druh. Plánovala jsem, že tě vyhledám. Ale v noc oslav tvých narozenin... jsem byla unesena.“

Romanovi bušilo srdce o žebra. To odhalení ho zasáhlo jako fyzická rána. Ztratil dva roky se svou osudovou družkou, protože ji odvedli do temnoty.

„Zdrogovali mě,“ pokračovala Celia a těžce plakala. „Nemohla jsem se hýbat. Ale slyšela jsem. Slyšela jsem ženský hlas, který nařídil únoscům, aby mě odvedli daleko a prodali.“

Roman ztuhl a krev se mu vytratila z tváře.

„Dnes, když jsem konfrontovala Maeve ohledně této zvukové vzpomínky, uvědomila jsem si, že to byla ona,“ vykoktala Celia vzlykající. „Zeptala jsem se jí, proč to udělala. A tehdy mě schválně strčila ze schodů.“

Romanovým hrdlem se drala dusivá zuřivost. Byl zděšen tímto vykonstruovaným odhalením. Maeve úmyslně zosnovala jejich odloučení. Unesla jeho družku, vmanipulovala ho do manželství a dnes Celii dvakrát málem zabila.

Přesvědčen o tom, že z něj udělala hlupáka a zlomyslně jím manipulovala do manželství, Romanova zuřivost zastínila všechny ostatní emoce, které kdy ke své manželce choval.

Roman potlačil svůj temný vztek a položil ji zpět na polštáře. „Odpočiň si. Musím se o něco postarat.“

Otočil se a nevšiml si hluboce spokojeného úsměvu, který skryla, když odcházel.

Roman se prohnal chodbou a vytočil svého Betu. „Dome,“ štěkl. „Připrav dokumenty k anulaci manželství. Hned. Rozvádím se s ní.“

Ukončil hovor, nastoupil do svého SUV a agresivně odjel do černočerné noci, přičemž jeho pneumatiky skřípaly o asfalt.

**MAEVE**

Právě jsem se ukládala k neklidnému spánku na obrovské posteli, když se dveře s ohlušujícím třeskotem rozletěly.

S trhnutím jsem se probudila, když do pokoje vtrhl Roman. Beze slova došel k okraji postele a hodil na prostěradlo modrý dokument.

„Podepiš to,“ štěkl a vydal rozkaz, ze kterého mi stydla krev v žilách.

Ruce se mi třásly, když jsem tu složku zvedala. Lampa na nočním stolku osvětlila tučná černá slova vyražená nahoře: **Anulace manželství**.

Srdce se mi propadlo do bezedné propasti. Vzduch mi z plic vyprchal v bolestném návalu. „Romane,“ vydechla jsem. „Ty se se mnou rozvádíš?“

„Celia je má družka. Příští týden se oficiálně vezmeme,“ prohlásil chladně. „Máš čas do rána, aby sis sbalila věci a odešla. Obřad odmítnutí proběhne zítra.“

Ta nenucená krutost mi rvala hruď. „Miluješ ji?“ zeptala jsem se zoufale a svírala papíry. „Zalíbila jsem se ti vůbec někdy? Bylo pro tebe něco z toho vůbec skutečné?“

Roman odsekl s odkapávajícím znechucením. „Byla jsi prostě jen pohodlná. To je všechno, čím jsi kdy byla. Alespoň to jsem si myslel, než jsem zjistil, co jsi za zrůdu.“

„Zrůdu?“ zopakovala jsem.

„Nehraj hloupou!“ zařval Roman. „Vím, že to byl všechno tvůj plán! Najala jsi ty muže před dvěma lety! Zosnovala jsi její únos, motala ses kolem mě, když jsem byl opilý, a včera ses pokusila o vraždu!“

Vystřelila jsem z postele, až dokumenty k anulaci spadly na zem. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou. „Ne! Nikdy jsem do Celie nestrčila! Ona se sama vrhla z těch schodů, Romane! Lže ti! O žádném únosu nic nevím!“

„Ticho!“ zařval Roman.

Vrhl se vpřed, strčil mě dozadu a přitiskl mě na studenou zeď. Prsty se mi zaryl do paže, až mi pohmoždil sval až na kost. Vydechla jsem a bránila se jeho sevření, ale jeho oči byly divoké nezkrotnou nenávistí.

„Zahrávala sis se mnou,“ zasyčel. „Úmyslně jsi mě opila v noc mého obřadu dosažení dospělosti. Tu noc jsi mě zdrogovala, abys mě dostala do své postele, že ano?“

Zadrhl se mi dech. Zaplavila mě vzpomínka na tu noc. Nezdrogovala jsem ho, ale ani jsem ho nezastavila, když alkohol rozmazal hranice. Přemožená pocitem viny za tu opileckou noc, kterou jsme sdíleli, jsem svěsila hlavu. Do očí mi vhrkly horké slzy a stékaly mi po tvářích. Neměla jsem žádnou obranu.

Roman se ušklíbl a uvolnil sevření tak rychle, že jsem padla na zem.

„Ušetřím tvůj život jedině z úcty k tvému zesnulému otci,“ prohlásil chladně Roman. „Ale do rána musíš být pryč.“

S vědomím, že situace je beznadějná, jsem se doplazila dopředu, vzala propisku a papíry podepsala.

Roman vytrhl složku ze země a vypochodoval z pokoje.

„Romane, počkej!“ Vyškrábala jsem se na nohy.

Vyběhla jsem ven do mrazivého nočního vzduchu, ostrý štěrk se mi zařezával do bosých nohou. Zoufale jsem běžela po příjezdové cestě za jeho odjíždějícím autem a plíce mi hořely.

„Podepsala jsem to!“ křičela jsem a můj hlas se rozléhal přes řev motoru. „Doufám, že jsi šťastný!“

Prostě si ty dokumenty vzal a zmizel ve tmě, přičemž mě tu nechal samotnou.

Strávila jsem bezesnou noc plnou slz a balila si věci do několika velkých kufrů. Mechanicky jsem skládala své oblečení a nechávala za sebou drahé šaty a šperky, které mi během manželství koupil. Než vykouklo ranní slunce nad obzor, má zavazadla stála srovnaná u dveří.

Winston, postarší majordomus smečky, vešel do pokoje a nesl stříbrný podnos. Nabídl mi chmurnou, tichou útěchu.

„Vaše auto je připravené, madam,“ řekl Winston tiše. „Je to tragédie, ale najít osudového druha je mocná věc. Je štěstí, že nejste těhotná.“

Zastavila jsem se s rukou položenou na zipu své tašky. „Jak to myslíte?“

Winston stál prkenně. „Dítě Alfy od odmítnuté družky čeká krutý osud. Rada smečky a Alfa by požadovali, aby bylo násilně potraceno kvůli ochraně pokrevní linie. Kdybyste nějakým zázrakem utekla a porodila, dítě by bylo vyvrženo a označeno jako nemanželské. Nikdy by nedovolili existenci hrozby pro potomka pravé družky.“

Po páteři mi přeběhl mráz. Winston sklonil hlavu, omluvil se a nechal mě samotnou s těžkou vahou jeho slov.

O několik vteřin později přispěchala Hilda. Přešla místnost a s hlubokou starostí vzala mé studené ruce do svých.

„Ach, paní,“ zamumlala Hilda a prohlížela si mou bledou tvář. „Vypadáte tak nemocně.“

„Jsem jen unavená, Hildo,“ zašeptala jsem.

Hilda se zamračila a poukázala na něco, co mi uniklo. „Madam, už týdny jste si nepožádala o svou obvyklou ženšenovou polévku na menstruační křeče.“

Zamrkala jsem a můj vyčerpaný mozek se snažil zpracovat její slova.

„Vždycky míváte strašné bolesti,“ naléhala Hilda dál. „Každý měsíc žádáte o polévku s naprostou pravidelností. Ale už je to několik týdnů. A po ránech jste zvracela.“

Uvědomění mě zasáhlo jako tuna cihel.

Couvla jsem, srdce mi bušilo děsivým rytmem o žebra. Začala jsem v duchu odpočítávat týdny nazpět. Ta opilecká noc. Opožděný cyklus. Když jsem si spojila svou nedávnou těžkou ranní nevolnost a zdrcující vyčerpání, dílky skládačky do sebe rychle zapadly.

V mé mysli vykrystalizovala děsivá pravda.

Nebyla jsem jen ve stresu. Měla jsem zpoždění.

Winstonovo pochmurné varování mi hlasitě znělo v uších. *Násilně potraceno. Vyvrženo. Nemanželské.*

Vzhlédla jsem k Hildě s tváří maskovanou ryzí hrůzou.