Declan upřeně zkoumal Valerii; v jejích jasných očích, kterými k němu vzhlížela, se odrážela čistá obdivná oddanost. Hlodal v něm osten viny a zastínil jeho vystupování.

„Valerie,“ zavolal na ni a přerušil tak ten okamžik. Náhle položil otázku, která prořízla vzduch s nečekanou tíhou. „Míváš pořád ty noční můry?“ Otázka visela ve vzduchu a přiměla ji, aby se zarazila, načež svraštila obočí.

„Ne,“