Ostré zářivky nápravného zařízení v Eastportu nad hlavami bzučely. Sterilní návštěvní místností se plížil šepot, prosycený dychtivými drby.

„Podívejte se na ni. Nedotknutelná Valerie Kensingtonová,“ zamumlala jedna z žen a očima sledovala vězeňkyni ve vybledlé oranžové. „Jaký tragický vtip. Tři roky za mřížemi a její život je v troskách.“

„Nezáleží na tom, jak je hezká,“ ušklíbla se další přihlížející a naklonila se přes plastový stůl. „Gideon Prescott ji sám zavřel. Předhodil vlastní snoubenku vlkům. Já bych se na jejím místě styděla vůbec dál dýchat.“

Valerie seděla bez pohnutí. Drby se přes ni přelívaly, bezvýznamný šum ve srovnání s ostrým klapotem značkových podpatků, který se rozléhal po linoleové podlaze.

Chloe Kensingtonová se zastavila u jejího stolu a na rtech jí pohrával jedovatě vítězný úsměv. „Valerie,“ zapředla hlasem odkapávajícím předstíraným soucitem. „Musí to být úplné peklo, když víš, že muž, kterého jsi milovala víc než vlastní život, je právě ten, který tě uvrhl do téhle klece.“

Valerie zvedla bradu. Pod stolem se jí nehty zaryly do dlaní, až do krve. Přízračný tlak chladné oceli sevřené kolem jejích zápěstí ji stále pálil na kůži – dárek na rozloučenou, který jí osobně věnoval Gideon. Trýznivá vzpomínka na to, jak jí jeho ruce zacvakly pouta, jí hrozila rozervat duši. Čerpala z hluboké studnice odolnosti a uzamkla tu agónii za ledovou pevnost.

„Přišla jsem se podělit o úžasnou novinku,“ chvástala se Chloe nahlas a naklonila se blíž, aby si ten okamžik vychutnala. „Zasnoubím se. S Gideonem.“

Valerie se podívala přímo do posměšných očí své nevlastní sestry. Na její bledé tváři se nepohnul ani jediný sval. Její chlad byl stabilní a nenarušený. „Opravdu? Gratuluji.“

Chloe se zamračila, rozzuřená tím, že se jí nepodařilo vyvolat slzy. „Musíš si to srovnat v hlavě, Valerie. Titul královny společnosti, jméno Prescottových, všechno, co bylo tvoje, je teď moje. Gideon mě vždycky miloval. Pro něj jsi byla jen na obtíž. Shnij tady.“

Valeriin hlas zněl ploše a dutě, zbavený emocí. „Chloe, vyřiď mu, že už ho nechci. Odteď pro mě nic neznamená.“

Dotčená tím mrazivým odmítnutím se Chloe otočila na podpatku a vypochodovala z pochmurného zařízení. V okamžiku, kdy prošla těžkými dveřmi na sluneční světlo, vytáhla telefon.

„To jsem já,“ vyštěkla Chloe do sluchátka a rty se jí zkřivily zlomyslným úšklebkem. „Okamžitě přeložte Valerii Kensingtonovou do mužské věznice. Postarejte se, aby zažila živé peklo.“

Stíny se držely v rozích spoře osvětlené pracovny v sídle Prescottových. Gideon Prescott stál prkenně u okna sahajícího od podlahy až ke stropu, tyčící se silueta dusivé autority. Měl zaťatou čelist, rysy vytesané z nelítostného kamene.

Těžké dubové dveře se s vrznutím otevřely. Chloe vešla dovnitř, podpatky jí tiše klapaly a koketně zamrkala, dychtivá upevnit si své nové trvalé postavení po jeho boku.

„Jaká byla její přesná slova?“ dožadoval se Gideon hlasem, který byl jako tiché, mrazivé dunění, jež ovládlo místnost.

V domnění, že tohle je její chvíle, kdy navždy zpřetrhá jeho vazby na Valerii, přistoupila Chloe blíž a doslova opakovala to odmítnutí. „Řekla, že už tě nechce. Řekla, že pro ni odteď nic neznamenáš.“

Chloe čekala, že po ní sáhne. Místo toho se místností rozhostilo těžké ticho. Gideonovy oči ztemněly do děsivé temnoty. Teplota v pracovně prudce klesla; po teple, které očekávala, nebylo ani stopy.

„Daltone,“ rozkázal Gideon chladně.

Jeho asistent rychle vystoupil ze stínů.

„Vyhoďte ji,“ přikázal Gideon, aniž by Chloe věnoval jediný pohled. „Má sem zakázaný přístup. Navždy.“

Chloein triumfální úsměv se roztříštil v hluboký šok. „Gideone? Počkej, to nemůžeš–“

„Vyhoďte ji!“

Dalton popadl hluboce poníženou ženu za paži a násilím ji vyvlekl z místnosti. Její zoufalé protesty doznívaly v dlouhé, prostorné chodbě.

Gideon klesl do koženého křesla a pevně zaťal čelist. „Sežeňte doktora Lelanda. Hned.“

O několik minut později do napjaté pracovny vtrhl soukromý lékař.

Gideon ho ani nepozdravil. Naklonil se dopředu s neústupným, rozhodným výrazem. „Udělejte cokoli, abyste mi vrátil paměť.“

O sedm let později.

„Valerie. Vstávej.“

Valerie zalapala po dechu a oči se jí rozletěly, když se letadlo při klesání dostalo do turbulence. Hrudník se jí prudce zvedal. Stejná temná noční můra – dusivá postava bez tváře, která ji táhne dolů do propasti – ustoupila do pozadí její mysli. Třesoucí se rukou si prohrábla vlasy a snažila se setřást přetrvávající děs, který strašil v jejím spánku.

Malá, teplá ruka se dotkla její paže. Zatvrzelý zevnějšek, který si za posledních sedm let pečlivě vybudovala, roztál. Otočila se a pohlédla na svého pětiletého syna Lea.

„Zase se ti zdála ta noční můra?“ zeptal se Leo, jeho velké oči byly bystré a uklidňující, když ji poplácal po paži.

Valerie mu věnovala vzácný, jemný úsměv a její chování změklo. „Ano. Už tam skoro budeme, zlatíčko?“

„Přistaneme za dvacet minut,“ odpověděl Leo klidně.

Rušný terminál eastportského letiště se vytratil do pozadí, když ohromující duo matky a syna vstoupilo na scénu. Valerie měla na sobě na míru střižené černé šaty, které zdůrazňovaly její nápadnou postavu a vyzařovaly odtažitou eleganci. Po jejím boku tlačil malý Leo své vlastní zavazadlo, jeho pohledná tvář měla výraz chladné dospělosti. Vypadali jako královská rodina a okamžitě si vysloužili úžas a pohledy všech kolem.

Jaxon Reed seděl v elegantním sedanu zaparkovaném u venkovního obrubníku a svíral volant tak pevně, až mu zbělely klouby. Vedle něj seděl Wyatt Caldwell ochromený šokovanou nedůvěrou.

„Je to...“ vyrazil ze sebe Jaxon a zíral přes tónovaná skla. „Je to Valerie Kensingtonová?“

„Je zpátky,“ zamumlal Wyatt s rozšířenýma očima. „Tři vyčerpávající roky v cele a čtyři roky zmizelá z povrchu zemského. A teď se prostě vrátí do města.“

Jaxon těžce polkl. „Zavoláme Gideonovi? Měli bychom ho varovat, že se tenhle duch vrací?“

Wyatt pomalu zavrtěl hlavou a sledoval, jak u ní zastavuje černé SUV, aby ji vyzvedlo. „Neobtěžuj se. Muž s Gideonovou obrovskou mocí už ví, že právě vstoupila do Eastportu.“

Měkká kožená sedadla černého SUV poskytovala tiché útočiště před chaotickým letištním provozem. Naomi Priceová za volantem se napojila na dálnici a očima střelila do zpětného zrcátka.

„Takže,“ začala Naomi a na rtech jí pohrával zvědavý úšklebek. „Co nakonec přivedlo nedotknutelnou ‚Zázračnou ruku‘ zpět do tohoto prokletého města?“

Valerie se opřela loktem o dveře a sledovala, jak se kolem ní míhá známé, tyčící se panorama Eastportu. „Abych někoho zachránila.“

Naomi zvedla obočí. „To musí být kritická mise, když z úkrytu vytáhla takový mýtus, jako jsi ty.“

„Zapadá to do mého bezprostředního cíle,“ řekla Valerie věcným tónem. „Potřebuji získat bambusové reishi. Zítra večer se bude dražit na aukci Aurum.“

„Aha. Dvě mouchy jednou ranou.“ Naomi se zasmála, vědoma si Valeriiny hrozivé pověsti v podzemním lékařském světě. Pak se podívala na chlapce, který poslušně seděl vedle své matky. „Hej, Leo. Nechceš se zítra přijít podívat do mého institutu pokročilého výzkumu, zatímco tvoje máma bude řešit obchody?“

Leo si překřížil paže a jeho malý obličej byl maskou absolutního odmítnutí. „Ne, děkuji. Mám od Finna přísné rozkazy.“

Naomi se zasmála. „Tvůj bratr dvojče tě komanduje na dálku?“

„Řekl mi, abych maminku chránil za každou cenu,“ prohlásil Leo dospěle. „Když selžu, Finn mi odstřihne přísun svačin.“

„Leo, zlatíčko,“ dobírala si ho Naomi jemně. „Tvoje máma je legenda. V celém Eastportu není nikdo, kdo by jí teď mohl ublížit.“

Navzdory Naominu sebevědomému ujištění zůstal na Leově roztomilé tváři výraz neochvějné ostražitosti. Moc dobře věděl, že si nemůže dovolit polevit v ostražitosti ani na vteřinu. Někde tam venku, na rozlehlém území Eastportu, stále číhal ten velký zlý padouch, který kdysi jeho mamince hluboce ublížil. A Leo byl na něj připraven.