„Nic jsem jí neudělala!“ Vivianin hlas přeskočil, drsný emocemi, a odrážel se od vysokých stropů sídla smečky. Po jemné tváři jí stékaly slzy a rozmazávaly jí vidění, když se ve zběsilém sprintu hnala za Darim vzhůru po velkolepém schodišti. Její bosá chodidla pleskala o studený mramor v zoufalé snaze zkrátit vzdálenost mezi nimi.

Po tři trýznivé roky se zříkala své hrdosti a mohla se přetrhnout, aby ztělesňovala dokonalou Lunu. Snášela toxické nepřátelství jeho rodiny a s nuceným úsměvem polykala jejich každodenní urážky. Bez jediné stížnosti na sebe vzala vyčerpávající a ponižující práci obyčejné služebné. Drhla rozlehlé podlahy, prala hory prádla a vařila pro ty samé lidi, kteří plivali na její jméno. Celé to tiché utrpení poháněla jednostranná láska. Věřila, že dokáže překlenout propast mezi nimi a rozehřát jeho ztvrdlé srdce.

Přesto jí Dari navzdory jejím obětem odmítal důvěřovat. Jeho neochvějná víra patřila výhradně Camille, jeho první lásce, která se před dvěma dny tak příhodně vtančila zpět do smečky.

Dari se zastavil poblíž horního odpočívadla a jeho široká ramena se zpevnila v neústupném postoji. Prudce se otočil, hruď se mu dmula děsivým hněvem. „Byla jsi jediná, kdo stál blízko schodiště!“ zaburácel jeho hlas.

Vivian sebou trhla a chytila se mahagonového zábradlí, aby udržela rovnováhu. Jak se na ni mohl podívat a vidět zrůdu? Za tři roky nikdy na nikoho nevztáhla ruku. Denně jim připravovala jídlo; kdyby je chtěla zabít, mohla jim do pokrmů přimíchat oměj.

„Dari, prosím tě, vyslechni mě!“ žadonila Vivian a zmateně k němu vzhlížela. „Nic jsem neudělala! Sama se vrhla ze strmých schodů, aby to na mě hodila!“

Pokusila se předložit nepopiratelnou pravdu. S Camillou stály poblíž vrchního schodu. Camilla se jí posmívala a vychloubala se, že je Dariho skutečnou družkou. A pak, přesně v okamžiku, kdy Camilla zahlédla, že se Dari blíží, se celé její chování změnilo. Popadla Vivian za paži jako do svěráku a zčistajasna ji ve falešné, roztřesené panice prosila o odpuštění.

Než Vivian stihla tu nevyžádanou omluvu vstřebat, Camilla se pustila. S vypočítavým zábleskem v oku vrhla své vlastní tělo dozadu ze strmých dřevěných schodů přesně ve chvíli, kdy se Dari objevil v dohledu. Bylo to zlomyslné představení, které mělo utvrdit Vivianin obraz jako vražedné manželky.

Hluchý k jejímu zběsilému vysvětlování kráčel Dari po schodech dolů a těžké dupání jeho bot se rozléhalo jako umíráček. Překonal vzdálenost predátorskou rychlostí a jeho velké ruce vystřelily, aby ji popadly za ramena. Strčil do ní a nebezpečným hmatem ji přimáčkl k ozdobnému zábradlí schodiště.

Ostrá hrana vyleštěného dřeva se jí nemilosrdně zaryla do zad. Vivian zalapala po dechu, páteř se jí prohnula dozadu přes zábradlí. Pod ní zel závratný, smrtící pád na tvrdou podlahu foyer. Jediné mírné uklouznutí a zřítila by se po hlavě vstříc smrti.

Přinutila se zvednout hlavu a střetla se s Dariho temně černýma očima. Byly to tytéž bezedné tmavé studny, do kterých se před třemi lety zamilovala. Ale právě teď tyto oči plály vražednou záští. Vypadaly neodpouštějícím dojmem, připravené vytrhnout jí hrdlo, pokud se opováží vypustit z úst další lež.

„Vivian,“ odplivl si Dari a jeho slabiky byly protkány jedem.

Po zádech jí přejel mráz. Bylo to poprvé od jejich posvátného obřadu spojení, co použil její skutečné jméno. Slyšet ho zabalené v takovém koncentrovaném hnusu bylo horší než fyzická rána.

„Nikdy jsem netušil, že dokážeš být tak odporná lhářka,“ zavrčel a naklonil se blíž, až ji jeho horký dech ovíval na tváři. „Viděl jsem tě. Viděl jsem tvoje ruce.“

Popadl ji za zápěstí a jeho masivní prsty se sevřely jako železné okovy. Jeho stisk zesílil silou drtící kosti, a ten tlak třel její jemné kůstky o sebe. Paží jí projela horká, ostrá bolest, ale Vivian se kousla do vnitřní strany tváře, aby nevykřikla.

„Tyhle ruce!“ ušklíbl se Dari a zvedl její uvězněné, roztřesené zápěstí do vzduchu. „Přesně tyhle jsem viděl natažené ke Camille, jako bys ji chtěla strčit! A teď ode mě čekáš, že uvěřím, že se ze schodů vrhla sama?“

Vydal ze sebe drsný, štěkavý smích. Byla pro něj jen nestoudná zlatokopka, parazit, který se přisál na jeho postavení alfy a bohatství a odmítá se pustit.

„Je mi z tebe špatně,“ řekl Dari a jeho hlas klesl do nebezpečně ledového tónu. Pustil její zápěstí tak rychle, že klopýtla vpřed a kolena jí narazila do dřevěného schodu, když sotva dokázala udržet rovnováhu.

Obrátil se k ní svými širokými zády a rázně vyrazil po zbývajících schodech k chodbě vedoucí do jejich ložnice. Než zmizel, zastavil se. Neohlédl se ani jedinkrát přes rameno, když jí předkládal chladné, konečné ultimátum.

„Pokud chceš mé odpuštění a pokud očekáváš druhou šanci, spolkneš svou hrdost. Běž na ošetřovnu, omluv se Mille a pros ji o odpuštění. Pokud odmítneš, připrav se na okamžitý rozvod.“

Vivian stála jako přimrazená a sledovala jeho vzdalující se postavu, dokud nezacvakly těžké dubové dveře jejich ložnice, čímž zpečetil svůj krutý verdikt.

Kolébala své pulzující zápěstí. Na její bledé kůži už se tvořila výrazná rudá modřina. Fyzická bolest však bledla ve srovnání se spravedlivým hněvem bublajícím hluboko v její hrudi. Zatnula zuby a v zadní části mysli se jí rozlehl prapůvodní vrčivý zvuk. Její vnitřní vlčice, Tessa, neúnavně přecházela v jejím vědomí a vydávala hluboké, dunivé zvuky souhlasu s hněvem, který zapouštěl kořeny ve Vivianině duši.

Omluvit se té lživé rozvracečce rodiny? Prosit o odpuštění ubohou zlodějku manželů, která zosnovala tuhle zlomyslnou šarádu? Už jen ta představa byla odpudivá.

Vivian zvedla bradu a pokorný, submisivní zevnějšek, který nosila tři roky, se začal hroutit. Pod touto křehkou fasádou skrývala kolosální tajemství.

Ani jediná duše ve smečce Krvavého měsíce neznala její skutečnou identitu. Považovali ji za chudého, nevzdělaného sirotka, který vyhrál v loterii. Neměli ani tušení, že je jedinou dcerou a právoplatnou dědičkou alfy Magnuse, nelítostného vůdce mocné smečky Kamenného drápu. V žilách jí čistě a silně proudila královská krev alf.

Vzdorovala otcovým přísným varováním, aby mohla následovat tuto tragickou romanci. Skrývala svůj královský původ, zoufale toužící po lásce založené na jejích vlastních zásluhách, a ne na jejím titulu. Otec ji neochotně nechal jít, ale stanovil jí přísnou tříletou lhůtu. Přimět Dariho, aby se do ní zamiloval, upevnit jejich pouto, nebo si sbalit kufry a vrátit se vést svůj lid.

Ta tříletá lhůta oficiálně vypršela právě dnes.

Vivian si setřela zbylé slzy z tváří. Jak slaná vlhkost na její kůži osychala, zaplavilo ji hluboké procitnutí. Těžká mlha její slepé oddanosti se rozplynula. Měla už dost toho neustálého posmívání, úmorné práce služebné a toxických pohledů. Odmítala snášet byť jen o vteřinu déle tohle peklo bez lásky pro druha, který ji považoval za špínu pod svýma botama.

Kdyby jen poslouchala svého otce hned od začátku. Varoval ji, že muž, který ji nemiluje, se ji nikdy milovat nenaučí. Připomínal jí, že má moc pouto odmítnout. Byla ale pošetilá, zaslepená poutem druhů, o kterém si myslela, že ho dokáže napravit čirou poddaností.

Tessa v její mysli vydala divoké, zemi otřásající zavytí a dožadovala se svobody.

„To radši odejdu, než abych se omlouvala takové lůze,“ prohlásila Vivian do prázdného schodiště, hlasem pevným, zvučným a překypujícím nově nabytou autoritou. Po roztřesené dívce z doby před několika minutami nezbyla ani stopa.

Narovnala záda a ucítila, jak v její hrudi ožívá dlouho dřímající aura alfy. Rozhodla se uposlechnout svého otce. Navždy opustí smečku Krvavého měsíce. Nechá Dariho, jeho krutou rodinu a jeho manipulativní milenku daleko za sebou v prachu. Nastal čas vrátit se do Kamenného drápu a převzít svůj skutečný osud.