Iris

Ledový průvan protahující se pod vchodovými dveřmi byl to jediné, co mě dnešní ráno přivítalo. Zvedla jsem z rohožky své obnošené tenisky a nasoukala nohy do studené, tuhé látky. Úzkou chodbičkou se z gauče v obývacím pokoji rozléhalo těžké, rytmické chrápání mojí matky. Prázdná láhev od vodky ležela převrácená na předložce vedle její svěšené ruky a do levného koberce se vsakovala jediná kapka čiré tekutiny.

Mou největší chybou bylo prostě to, že jsem se narodila.

Kdyby matka ukončila můj život vteřinu poté, co jí smečkový doktor položil mé drobounké tělíčko na hruď, možná bych se narodila znovu jako něco jiného. Něco lepšího. Třeba jako pták. Nebo člověk. Ale ona mě nechala žít a odnesla si domů dceru, která vzešla z muže, jímž opovrhovala. Byla jsem dýchajícím zplozencem jejích nejhorších nočních můr, neustálou připomínkou muže, který si ji vzal násilím. Kvůli tomu jsem si nedokázala vybavit jediný okamžik, kdy by mě objala nebo se ke mně s pýchou přihlásila jako ke své.

Zdálo se jako zázrak, že jsem ty rané roky vůbec přežila. Pila při každé příležitosti. Když byly ve školce třídní schůzky, objevila se a táhl z ní alkohol. Když smečkoví doktoři prováděli každoroční prohlídky mladých vlkodlaků na území smečky, nosila i uvnitř obří sluneční brýle, aby skryla krví podlité oči, které si vysloužila probdělými nocemi se svým nejvěrnějším milencem – lahví.

Teď, když jsem byla starší, se naše role obrátily. Starala jsem se o ni, proplouvala zrádnou krajinou domácích povinností a náhlých výbuchů násilí. Kdykoli se jí zmocnil alkohol, její zoufalství se změnilo v zuřivost. Tahala mě za vlasy, házela mi na hlavu věci z domácnosti a křičela, až jí přeskočil hlas, že nejsem nic než omyl.

Zrovna minulý týden zanechalo její týrání fyzickou stopu, kterou jsem se stále snažila skrýt. Našla mou malou sbírku kosmetiky z drogerie, hodila ji do kuchyňského koše a huhňala přitom, že nedovolí, aby její dcera vypadala jako laciná děvka. Když jsem si dřepla a zoufale se snažila zachránit z kávové sedliny jedinou tubu řasenky, vrhla se na mě. Její nehty se mi zaryly do tváře a drásaly mi obličej.

Přejela jsem si po hojícím se strupu na čelisti a škubla sebou při vzpomínce na to, jak na mě křičela, ať jí zmizím z očí.

Byla to příšerná matka. Nechtěla jsem nic jiného než odejít z tohoto domu a už se nikdy neohlédnout, ale drsná realita našeho druhu mě držela připoutanou k ní a ke smečce Croftů. Potřebovala jsem jen přežít do maturity. Vlk bez smečky by přišel o rozum a stal se tulákem, což byl osud, který by slabou, neproměňující se omegu jako já pohltil během několika dnů.

Můj jediný záblesk naděje spočíval v mých blížících se osmnáctých narozeninách. Kdyby mě Měsíční bohyně obdařila osudovým druhem, počítali bychom se my dva za vlastní smečku. Mohla bych tuhle dusivou pekelnou díru nechat za sebou, připoutaná k někomu, kdo by mě možná doopravdy miloval.

Tento sen byl to jediné, co mě drželo nad vodou, protože zůstat u smečky Croftů znamenalo podřídit se mnohem temnější budoucnosti. Vlkodlačí omegy měly jedinečnou vlastnost: byly jsme jediné samice schopné rodit děti, aniž bychom byly oplodněny osudovým druhem. Kvůli tomu nás starší smečky považovali za chovný materiál. Jakmile bych dovršila osmnáct let a zůstala bez druha, donutili by mě provdat se za muže, kterého bych nemilovala, a mé tělo by využili k posílení počtů smečky.

Modlila jsem se, aby mi starší nikdy nezaklepali na dveře. Vzít si cizího muže jen proto, abych mu odnosila štěňata, byla noční můra, kterou jsem odmítala přijmout.

Chtěla jsem jen svobodu.

Dozavázala jsem si tkaničky a vyšla do mrazivého rána, nepřekvapená, že se matka ani nepohnula, aby se se mnou rozloučila. Dřív ve mně ta prázdná bolest na hrudi bodala, když jsem věděla, že je jí jedno, jestli do školy dorazím, nebo ne. Ale když přežijete roky zanedbávání a fyzických výbuchů, nakonec vám to začne být jedno. Necháte si narůst hroší kůži, kolem svého křehkého srdce si postavíte pevnost a děláte, jako by bylo všechno v pořádku. Naučíte se usmívat se přes bolest a doufáte, že když to budete předstírat dostatečně dlouho, ten úsměv se jednou stane skutečným.

Zatímco jsem pochodovala po popraskaném chodníku, z těžké šedé oblohy se snášel sníh. Břečka okamžitě prosákla tenkým plátnem mých tenisek a studila mě do prstů na nohou. O blok dál na našem obvyklém rohu čekala Isla, její drobná postava se ztrácela v béžovém, nadměrném obnošeném kabátě, který po někom zdědila.

„Tady jsi!“ zavolala a na tváři se jí rozzářil úsměv. Isla byla omega úplně stejně jako já, a navíc moje jediná kamarádka na celém světě.

Zrychlila jsem, šourala se čerstvým sněhem a ignorovala mokré čvachtání ve svých botách. „Tobě taky dobré ráno.“

„Spala jsi dobře?“ zeptala se, když se mi přidala do kroku.

„Jako princezna. Však víš, ten typ chudé, tragické Popelky.“

Isla se vřele zasmála a přetrvávající bodnutí z matčina odmítnutí se rozplynulo v zimním vzduchu. Když byla Isla nablízku, zdál se život zvládnutelný. Smečka Croftů měla jen dvě mladé omegy a my obě jsme byly sedmnáctileté, malé dívky švédského původu. Okamžitě jsme se sblížily díky našemu společnému postavení a stejné výšce.

Tam ale naše podobnost končila. Isla měla něco, pro co bych zabíjela: obrovskou, nesmírně milující rodinu. Klanu Monroeových nezáleželo na tom, že je omega. Brali ji s sebou na smečkové lovy, vzpírali se tak přísným pravidlům Alfy a riskovali krutý trest jen proto, aby ji do nich začlenili. Věřili, že krev je hustší než jakékoli smečkové pouto. Někdy, když byla izolace příliš nesnesitelná, jsem zavřela oči a předstírala, že jsem taky Monroeová – blondýnka s modrýma očima, obklopená sourozenci, kteří by za mě bojovali.

Ta iluze nikdy dlouho nevydržela. Byla jsem Iris Mercerová. Pihatá šprtka s nepoddajnými zrzavými vlasy, dvěma různě zbarvenýma očima – jedním zeleným, druhým kalně hnědým – a těžkou formou hormonálního akné, které mi dělalo ze života peklo. Jen ten, kdo trpěl cystickým akné, mohl pochopit tu zničující rozpačitost, která mě zasáhla pokaždé, když jsem prošla kolem zrcadla. Žádné množství levného make-upu nedokázalo ty zanícené červené boule zakrýt. Když jsem na ně nanesla vrstvu líčidel, můj obličej vypadal jako rozteklý nanuk vyválený v drcených oříšcích. Cítila jsem se ohyzdná.

„Doufám, že je Trenton pořád ještě doma nemocný,“ zamumlala Isla a hlas jí klesl, když se objevila masivní cihlová budova školní tělocvičny. „Poslední dobou je obzvlášť namyšlený a zlý. Od chvíle, co jeho otec oznámil, že oficiálně převezme pozici Alfy smečky Croftů, chová se, jako by se ho nikdo nemohl dotknout.“

Už jen zmínka o tom, že by Trenton nastoupil jako Alfa, mi tělem prohnala prudké zachvění, a s ledovým větrem to nemělo nic společného. Trenton Croft byl zhoubou mé existence už od druhého stupně. V den, kdy si uvědomil, že s Islou máme stejné iniciály – I a M –, začal nám říkat Imp a Imp. Ale Isle se podařilo uniknout jeho pozornosti, chráněna divokou pověstí své rodiny.

Já žádnou takovou ochranu neměla. Byla jsem jeho oblíbeným terčem.

Neměla jsem tušení, proč Trentonovi působilo tak ohromné potěšení mě ničit. Věděla jsem jen to, že pod jeho pohledným zevnějškem se skrýval ďábel, a děsilo mě, jak moc je zbytek školy vůči jeho pravé povaze slepý. Každý s fungujícím mozkem musel vidět tu krutost v jeho očích, ale studenti na Prescott Crest uctívali zemi, po které kráčel. Shlukovali se kolem něj, dychtiví dělat mu loutky, fascinováni jeho bohatstvím a postavením. Zvedal se mi z toho žaludek. Krása a peníze očividně stačily k tomu, aby z celé studentské komunity udělaly blázny.

Když jsme míjeli Sloane Mooncrestovou, Trentonovu přítelkyni, sklonila jsem hlavu a upřeně se dívala na své mokré tenisky. Stála u dveří do tělocvičny s cigaretou sevřenou mezi pěstěnými prsty.

Jak jsme procházely kolem, naklonila se ke své skupince přátel a její hlas byl hlasitý a řezavý. „Bože, Imp číslo jedna má takovou smůlu. Podívejte se na ni. Nejenže je to omega, co se neumí přeměnit, a je malá jako trpaslík, ale ještě k tomu trpí tím odpudivým akné. Tak zkurveně nechutné. To si ten obličej nikdy nemyje?“

Její kamarádky vyprskly do výsměšného chichotání. Na hrudi mi rozkvetla ostrá bolest, která mi sevřela hrdlo. Nechala jsem hlavu sklopenou a nutila nohy, aby se dál pohybovaly směrem ke vchodu.

Zastavily jsme se nedaleko dvoukřídlých dveří, když na to nejlepší místo na studentském parkovišti vplulo elegantní bílé Audi. Motor předl, což byl nehorázný projev bohatství. Některé děti měly rodiče natolik bohaté, že jim koupili luxusní auta ve vteřině, kdy dostaly řidičák. Moje matka si nemohla dovolit koupit mi ani zimní boty.

Dveře Audi se rozletěly a vystoupil Trenton Croft, lemovaný svým věrným vnitřním kruhem. Ze strany spolujezdce se objevila Blair Keatonová, jejíž sytě hnědá pleť zářila na límci drahé značkové zimní bundy. Držela v ruce kapesní zrcátko a nanášela si na rty čerstvou vrstvu lesku. Za ní kráčeli Kellan a Zane Adlerovi, obrovská dvojčata, která fungovala jako Trentonovi osobní strážci a budoucí betové. Okamžitě se do sebe začali strkat ve sněhu a prali se jako pár přerostlých, agresivních štěňat.

„Asi bychom měly jít, než si tě všimnou,“ zamumlala Isla a popadla mě za loket. Věděla, že Trenton ze mě miluje dělat svou brzkou ranní oběť. Když nepronesl nějakou krutou poznámku o mé pleti, zeptal se mě posměšným tónem, jestli už jsem ulovila svého prvního jelena, a předstíral, že zapomněl, že se neumím přeměnit a fyzicky nejsem schopná lovu.

Díky němu byla docházka do téhle školy každodenním cvičením v mučení.

Pospíchaly jsme hlavními dveřmi a s vděkem uvítaly nápor ohřátého vzduchu na chodbě. Hnaly jsme se k našim skříňkám, zoufale toužící odhodit kabáty a zmizet v naší kmenové třídě. Nebyly jsme ale dost rychlé. Kellan a Zane měli skříňky ve stejné řadě jako já a těžké dunění jejich bot se ozývalo za námi.

Na krku mi vyrazil studený pot. Dvojčata byla obrovská a hravě převyšovala mou drobnou postavu. Srdce mi bušilo do žeber, když mi Zane vstoupil do osobního prostoru a kopl do spodní části mé kovové skříňky. Při tom hlasitém kovovém třesknutí jsem nadskočila.

„Skvělý,“ zavrčel Zane a přehnaně si povzdechl. „Úplně jsem zapomněl, že máme na dnešek ten blbej úkol.“

Jeho tmavé, dravé oči střelily mým směrem a upřely se na mou třesoucí se postavu. Na tváři se mu roztáhl zlomyslný úšklebek.

„Hej, Impe. Ty seš chytrá, co? Naval svůj úkol.“

Zalila mě panika. Sundala jsem si batoh a křečovitě si přitiskla vyplněné pracovní listy na hruď. „Cože? N-ne, já je musím odevzdat kvůli známce…“

„Nemusíš,“ přerušil mě Zane a přistoupil blíž, dokud se netyčil přímo nade mnou. Pleskl jednou masivní rukou o kovové skříňky, čímž mě uvěznil. Valila se z něj vůně borovice a agrese. „Proč by ses měla stresovat s dobrejma známkama, když stejně skončíš jako součást něčího plánu na výrobu dětí nebo co? Naval je.“

Zane mě děsil. Jeho pouhá velikost a vlkodlačí síla znamenaly, že by mi mohl zlomit ruku, aniž by se zapotil. Ale navzdory prudkému třesu mých rukou se mi v hrudi vznítila jiskra tvrdohlavého vzdoru. Odmítala jsem pustit ty papíry, kvůli kterým jsem byla celou noc vzhůru, abych je dokončila.

„Řekla jsem ruce pryč,“ zašeptala jsem, tiskla se zády silně na studený kov skříňky a dlaně se mi potily o papír.

„Je tady nějakej problém?“

Hluboký, autoritativní hlas prořízl napětí na chodbě. Studenti se rozprchli a uvolnili cestu. Trenton Croft stál pár metrů od nás s rukama ležérně vraženýma do kapes své tmavé bundy.

Zane se nenamáhal ohlédnout se na svého Alfu, ale udělal půlkrok vzad, čímž zmírnil ten dusivý tlak. Zaplavila mě krátká, zoufalá vlna naděje. Možná mu Trenton řekne, ať toho nechá. Možná, jen pro tentokrát, budoucí Alfa zkrotí své bety a nechá mě v klidu odejít do třídy.

Ta naděje se o vteřinu později roztříštila na ostré kousky.

„Ne, žádnej problém,“ odsekl Zane přes rameno. „Jenom Imp se mi snaží zatajit svůj úkol.“

Trenton přesunul pohled na mě. Jeho pronikavé modré oči přelétly po mém vyděšeném obličeji, mém levném oblečení a papírech zmáčknutých na hrudi. V jeho výrazu nebyl žádný vztek, žádné sadistické potěšení. Byla tam jen mrazivá, absolutní lhostejnost. Znamenala jsem pro něj méně než nic.

„To je fuk,“ pronesl Trenton hlasem, ze kterého čišela nuda. Přerušil oční kontakt a už se odvracel. „Můžeš si ho vzít, jestli věříš, že ty její papíry k něčemu jsou.“

Kráčel chodbou dál a už se ani neohlédl, zatímco Blair a Kellan se za ním zařadili jako poslušní vojáci.

Ruce se mi prudce třásly. Zrada oné lhostejnosti se zařízla hlouběji než jakákoli urážka.

„Vidíš?“ rýpl si Zane a na tváři se mu mihl lehký, vítězný úsměv. „Budoucímu Alfovi je úplně u prdele, jestli žiješ, nebo jsi mrtvá.“

Než jsem se stihla vůbec nějak připravit, Zaneova ruka vystřelila vpřed. Jedním rychlým, surovým trhnutím mi vytrhl papíry ze sevření, takže mě klouby pálily od tření. Zmuchlané pracovní listy si nacpal do batohu a odvrátil se, jeho posměšný smích se rozléhal po chodbě.

„Díky za ty papíry, Impe!“

Stála jsem přimrazená ke skříňce. V zadní části hrdla se mi dral výkřik, hutný a dusivý, ale spolkla jsem ho. Nikdy jsem se nebránila. Nikdy jsem nekřičela. Stejně jako vždycky se ten pálčivý vztek v mé hrudi srazil do vlny bezmocného ponížení a v koutcích očí mě zaštípaly horké slzy. Bylo to tak ubohé. Nenáviděla jsem se za to, že brečím.

Rychle jsem vlhkost setřela hrubým rukávem kabátu a otočila obličej ke kovu, aby Isla neviděla, jak moc jsem se zhroutila.

„Kašli na něj,“ řekla Isla tiše, a když mi vstoupila do zorného pole, její hlas byl plný soucitu. Položila mi jemně ruku na rameno. „Můžeme prostě jít do knihovny a okopírovat moje papíry, než zazvoní. Bude to v pohodě.“

„Děkuju,“ vyrazila jsem ze sebe a hlas se mi zlomil pod tíhou mé hluboké izolace. „Jen... jen bych si přála, aby to bylo jinak. Víš? Aspoň jednou.“

Život sám o sobě už tak představoval nesnesitelný boj. S mou hrubou matkou, neustálou hrozbou nuceného spárování a trýznivou nenávistí, kterou jsem pociťovala ke svému vlastnímu odrazu, jsem toho měla až nad hlavu. Prostě jsem jen nedokázala pochopit důvod, proč Trenton a jeho věrná parta cítí potřebu mě ke všemu ještě neúnavně srážet k zemi.