Iris

Pondělní rána obvykle nabízela střípek útočiště. První zvonění znamenalo ústup do mé třídy společenských věd, SA3, kde naše třídní, lidská žena jménem Miriam, udržovala pořádek. Když jsem seděla na svém přiděleném místě, rytmické hučení ventilace mi skoro dalo zapomenout na ono kruté setkání se Zanem a Trentonem na chodbě. Skoro.

Miriam předstoupila před třídu a zatleskala. „Tak, milánkové, uklidněte se. Nestává se často, aby se k nám v polovině roku přidali noví studenti, ale dnešek je výjimečný den. Ráda bych vám všem představila vašeho nového spolužáka, Luciena Vanea.“

Tupý šum ve třídě okamžitě utichl. Hlavy se otočily k těžkým dřevěným dveřím. O pár řad přede mnou Trenton ztuhl. Budoucí Alfa si vyměnil ostrý, zmatený pohled se svými betami. Byla to pro něj novinka.

Sloane se naklonila přes uličku a její blond vlasy se rozsypaly po Trentonově lavici. „Nemůže to být vlkodlak, že? Tvůj táta do smečky nepřijal žádné nové členy.“

Trenton roztáhl nozdry a zhluboka, pomalu se nadechl vzduchu cirkulujícího z průduchů. Cuklo mu v čelisti. „Není to vlkodlak,“ zamumlal a zkřížil si ruce na hrudi. Očima propaloval díru skrz zavřené dveře. „Ale člověk taky ne. Tenhle chlap je cítit nějak divně.“

Mosazná klika se pohnula. Dveře se otevřely dovnitř.

V plicích se mi zastavil dech. Byl to ten nejúchvatnější muž, jakého jsem kdy viděla. Ne kluk. Muž.

Všechny převyšoval, byl ještě vyšší než Trenton. Husté černé vlasy se mu na konečcích lehce vlnily a rámovaly obličej vytesaný se smrtící přesností. Jeho pleť měla teplé, zlatavé opálení, pod ostrým světlem zářivek byla bezchybná a zářivá. Ruka mi instinktivně vylétla k tváři a snažila se zakrýt zanícené červené pupínky akné, které trápily mou pleť. Z kontrastu mezi jeho dokonalostí a mými do očí bijícími nedostatky se mi žaludek svíral do uzlů.

„Upír?“ zašeptala Blair z řady přede mnou.

„Ne s takovýmhle opálením,“ zašeptala jí Sloane zpátky a olízla si lesklé rty. „Ale ty bláho, nedokážu se rozhodnout, jestli ho chci olíznout, nebo si ho vzít.“

Trenton střelil po své přítelkyni jedovatým pohledem, ale jeho pozornost se okamžitě přesunula zpátky na Luciena.

Miriam dál brebentila o tom, že máme zařídit, aby se náš nový host cítil vítán. Lucien stál v přední části třídy a mlčel. Strčil si ruce do tmavých kapes a jeho hnědé oči s absolutní nudou přejížděly po řadách studentů. Vypadal, že by byl raději kdekoli jinde.

Pak jeho pohled narazil na zadní část třídy. A přistál na mně.

Po páteři mi přejel zvláštní, elektrický záchvěv. Vzduch v místnosti jako by zřídl. V těch tmavých očích číhalo něco těžkého, něco prastarého a intenzivního. Z jeho rysů zmizela nuda. Koutky úst se mu zvedly do pomalého, chápavého úsměvu, jako bychom sdíleli tajemství, kterému jsem já nerozuměla. Udržel můj pohled o úder srdce déle, než je běžné, čímž mi po kůži vyslal mrazení, a pak to spojení přerušil. Proklouzl uličkou a posadil se na prázdné místo v rohu. Po zbytek hodiny nepromluvil ani jediné slovo.

Zazvonilo na oběd, což přineslo vlnu úlevy. Pospíchala jsem do hlučné jídelny s Islou po boku. Školní tělocvična nabízela bezplatné stravování pro všechny studenty, což pro mě představovalo záchranné lano, protože každý cent, který moje matka vydělala, mizel v levné vodce a kartonech cigaret.

Popadla jsem plastový tác a naložila si na něj bramborovou kaši, kopeček kuřecího a housku.

„Příště by sis klidně mohla naložit dva talíře,“ škádlila mě Isla a drcla do mě ramenem, když jsme postupovaly řadou.

Od salátového baru se k nám donesl drsný, posměšný hlas: „Nebo radši vůbec žádný.“

Ztuhla jsem. Sloane vstoupila do mého zorného pole, na tváři měla přilepený ten svůj typický úšklebek zlé holky. Sjela mě pohledem odshora dolů, oči plné syrového hnusu.

„Žer takhle dál a nebude z tebe jenom ošklivá zrůda,“ ušklíbla se Sloane a její hlas přehlušil švitoření řady na oběd. „Bude z tebe tlustá, ošklivá zrůda.“

Blair, která stála vedle ní se sklenicí vody, si lokla a v záchvatu krutého smíchu ji prskla ven. Voda vystříkla na linoleum. „Dobrá trefa, Sloane!“

Do obličeje se mi nahrnulo horko a pálily mě tváře i uši. Hrdlem se mi plížila hanba, hutná a dusivá. Sevřela jsem svůj plastový tác. Ostré odpovědi se mi zamotaly v hrudi, přilepené k zemi roky strachu a drezury. Nedokázala jsem se bránit.

Isla stoupla přede mě a vrhla na Sloane vražedný pohled. „Sklapni, Sloane. Jsi ubohá.“

Nepomohlo to. O kousek dál Trenton a Zane vybuchli do hlasitého, posměšného smíchu, vyžívajíce se v mém veřejném ponížení.

„Jsou to kreténi,“ zamumlala Isla, popadla mě za ruku a táhla mě pryč od pultu s jídlem. „Neposlouchej je.“

„Já vím,“ zamumlala jsem a zírala dolů na své obnošené tenisky. „Jenom je na nic, že mi to musí připomínat každičký den.“

Stáhly jsme se do našeho obvyklého útočiště – k malému, poškrábanému stolu v nejzazším zadním rohu jídelny. Popotahovala jsem si jídlo po talíři plastovou vidličkou, chuť mě přešla.

Isla ale jen sršela neklidnou energií. Sloupla alobal ze svého pudinku. Část mého já se po té katastrofě ve frontě na jídlo chtěla schovat, ale Lucienův příjezd představoval až příliš obrovskou záhadu.

„Viděla jsi, jak se na tebe díval?“ zeptala se Isla s obrovským úsměvem na tváři.

Zmateně jsem vzhlédla. „Kdo? Trenton?“

„Ne, ty trdlo!“ Isla mě plácla do paže. „Lucien Vane!“

Z jejího hlasu odkapávala radostná závist. Spolkla lžičku svého dezertu a naklonila se přes stůl. „Celé dopoledne nepromluvil s jedinou osobou kromě Miriam a kuchařky. A celou minulou hodinu z tebe nedokázal spustit oči.“

„To není pravda,“ odvedla jsem řeč a otevřela si kelímek s čokoládovým pudinkem navíc, který mi Isla propašovala na tác. „A i kdyby ano, tak jen proto, že si myslí, že jsem nechutná zrůda. Přesně jak řekla Sloane.“

„Prosím tě.“ Isla protočila oči a zabořila lžičku zpátky do svého kelímku. „Zbytečně moc si to bereš. Já myslím, že se mu líbíš.“ Odmlčela se a oči se jí rozšířily při náhlé, divoké myšlence. Lapa po dechu. „Myslíš, že je to tvůj druh?“

Zaskočil mi pudink. Plácala jsem se do hrudi a kašlala, dokud jsem se konečně nemohla nadechnout.

„Zbláznila ses?“ sykla jsem šeptem a rozhlédla se kolem, abych se ujistila, že ji nikdo neslyšel. „Samozřejmě že ne! Není to dokonce ani vlkodlak!“

„Někteří lidé mají za druhy lidi,“ oponovala Isla bez vyvedení z míry.

Prudce jsem vydechla nosem. Srdce mi bušilo do žeber. Několik členů smečky u nedalekého stolu pohlédlo naším směrem. Sesunula jsem se na plastové židli dolů v naději, že nás nikdo neuslyší.

„Já vím, ale ne u mě,“ zamumlala jsem a hlas mi klesl do tichého broukání. „Nemyslím si, že mám osudového druha.“

Zoufale jsem ho chtěla. Druh byl mou jedinou vstupenkou pryč z téhle mizerné smečky, mým jediným únikem z toho chladného domu a matčiných opileckých záchvatů zuřivosti. Ale Měsíční bohyně omegám jako já nežehnala. Nebyla jsem dost výjimečná, abych si zasloužila osudové pouto.

„Nevím...“ přemítala Isla a poklepávala si na bradu. „Brzy ti bude osmnáct. Tohle by mohl být tvůj šťastný rok.“

Můj pohled zabloudil po místnosti. Od prostředních stolů propukl hlasitý smích. Zane hodil zmuchlaný ubrousek a Trenton seděl vedle něj, vypadající jako zlatý bůh. Blond vlasy, široká ramena, pronikavé modré oči. Byl to Alfa jako ze žurnálu. A taky to bylo monstrum. Kdyby jen lidé věděli, jak ošklivé ve skutečnosti je jeho srdce.

Odvrátila jsem zrak a v břiše se mi stočil děs. „Nebo můj smolný rok,“ zašeptala jsem. „Trenton taky nemá družku.“

Islina lžička se zastavila ve vzduchu. Z její tváře zmizela hravá energie. Povzdechla si a naklonila se blíž, hlas jí klesl do vážného šepotu. „To by tedy byla smůla. Ale nemyslím si, že je to tvůj druh. Bez urážky, ale už jsi někdy slyšela o Alfovi, co má za družku omegu?“

Měla pravdu. Bylo to neuvěřitelně vzácné. Ale ten strach zůstával. Bez druha by si osmnáctiletou omegu mohl někdo nárokovat. Kdyby se Trenton rozhodl, že mě chce využít jako chovnou samici, nikdo ze smečky by ho nezastavil. Při té myšlence mi naskočila husí kůže.

„Myslím, že máš lepší šance u Luciena,“ prohlásila Isla a odsunula svůj prázdný plastový kelímek. „Nezáleží na tom, co je zač.“

Podívala jsem se zpátky na nového studenta. Lucien byl tichý, tajemný a zničujícím způsobem nádherný. Kdybych si měla tipnout, byl to mnohem lepší muž než Trenton. Kdybychom byli druzi, možná by se ke mně skutečně choval s respektem. Možná by mě z tohohle pekla odvedl.

Nahlas jsem to nepřiznala, dokonce ani Isle, ale v hrudi se mi zažehla nebezpečná jiskra naděje. Zbytek týdne jsem strávila sněním o tom, že s ním uteču, a tajně jsem pokukovala jeho směrem.

Uplynul týden. Seděly jsme v jídelně o deštivém pondělí.

Lucienův pocit novosti nevyprchal; ba co víc, posedlost jím ještě vzrostla. Přitahoval absurdní množství pozornosti. Bylo nemožné ignorovat ty holky, co se neustále potulovaly kolem jeho stolu. Promenádovaly se kolem něj v upnutých topících a krátkých sukních, chichotaly se a pohazovaly vlasy jako zamilovaná štěňata zoufale toužící po pohlazení po hlavě. Dokonce i kluci ze smečky po něm vrhali závistivé a ohromené pohledy.

Nejzvláštnější na tom všem byla jeho reakce. Bylo mu to jedno.

Odpovídal krátce a nevěnoval tomu pozornost, choval se, jako by měl na práci lepší věci než bavit ty oblíbené.

A pak, úplně stejně jako první den, jeho pohled začal bloudit.

Vyhnul se roztleskávačkám. Ignoroval Sloane a její kamarádky. Jeho tmavé oči přeletěly po přelidněné místnosti, dokud nenašly ten zjizvený, prázdný stůl v zadním rohu.

Upřely se na mě.

Lucien Vane na mě přes celou jídelnu zíral. Bylo to intenzivní, záměrné soustředění. Sledoval mě, jako bych byla jediná osoba v místnosti, jeho výraz nečitelný.

Těžce jsem polkla, srdce mi rozehrálo zběsilý rytmus proti žebrům. Podívala jsem se dolů na své obnošené oblečení, cítila to fantomové štípání svého akné a vzpomněla si na každé kruté slovo, které mi kdy Sloane vpálila do tváře. Byla jsem na dně potravního řetězce. Vtip smečky.

Tak proč se na mě takhle díval?

Proč na mě?