POV: Iris

Prásknu vchodovými dveřmi a zapadnu na západku, abych zablokovala mrazivý vítr i drtivé ponížení, kterému mě Lucien právě vystavil. Kovové cvaknutí zámku se rozlehne tichou předsíní. Opřu se čelem o oprýskané dřevo, přerývaně lapám po dechu a snažím se zklidnit zběsilé bušení svého srdce. Chlad sněhu se mi stále lepí na kůži, ale není to nic ve srovnání s ledem v mé hrudi.

Dům zůstává zahalený v šeru, z obývacího pokoje se line jen bledé, modravé mihotání televize. Doplazím se v mokrých botách krátkou chodbou a nakouknu za oblouk. Matka leží v bezvědomí na ošoupané látce našeho ošuntělého gauče a tiše chrápe. Vyprázdněná láhev vodky leží na boku u nohy konferenčního stolku, hned vedle rozsypaného popelníku. Ve vzduchu visí zápach zvětralého alkoholu a levných cigaret. Je to tragická, chaotická troska, ale v hrudi mě právě teď píchne ostrý osten temné vděčnosti. Alespoň je v bezvědomí. Střízlivá matka by mě huhňavě podrobila nekonečnému výslechu kvůli mému oblečení nasáklému slizem a mému zničenému večeru. Dnes večer jsem toho milosrdně ušetřena.

Otočím se a ztěžka se vlekou do vrzajících schodů. Každý krok je jako zvedání olověných bloků. Toužím jen po zoufalém útočišti své maličké ložnice. Ve chvíli, kdy překročím práh a zavřu za sebou dveře, začnu ze sebe drápat tuhou, páchnoucí látku, která se mi lepí na kůži. Strhnu si přes hlavu špinavý, slizem pokrytý svetr a mrštím jím do vzdálenějšího koutu pokoje. Snažím se setřást vzpomínku na tu nedbalou urážku, ale jeho hluboký hlas se mi neúprosně ozývá v mysli.

Řekl mi, že jsem těžká.

To slovo mě bolestivě zraňuje. Proniká přímo skrz hroší kůži, kterou obvykle nosím, a zařezává se mnohem hlouběji než jakékoli z předvídatelných, každodenních posměšků od Sloane. Přecházím po malém kousku podlahy mezi postelí a oknem, na holých pažích mi z chladu ložnice naskakuje husí kůže. Proč mi tak hluboce záleží na názoru kluka, kterého sotva znám? Je to prostě jen nový kluk. Vlk, který ani neví, že existuju, kromě toho, že jsem příhodný terč pro lítost.

Bolestná pravda se mi v tichu vysmívá. Záleží mi na tom, protože je to ten nejpřitažlivější kluk, jakého jsem kdy potkala. Moje přehnaně aktivní, ubohá romantická představivost začala už vteřinu poté, co mě vytáhl ze sněhu, tajně plánovat naši imaginární svatbu.

Potřebuju se rozptýlit, než se moje mysl propadne ještě hlouběji do temnoty. Zhroutím se do židle u stolu a otevřu notebook. Obrazovka se rozzáří a zaleje můj potemnělý pokoj ostrým bílým světlem. K mé nezměrné úlevě na mě v rohu obrazovky čeká blikající upozornění na zprávu.

BrokenToaster42.

Vylít si své nejhlubší osobní trauma před anonymním cizincem na internetu se zdá být neuvěřitelně riskantní. Ale když tu sedím sama, ochranný štít digitální obrazovky mi dodává mnohem větší odvahu než ta tichá, pokorná dívka, kterou hraju na školních chodbách. Promnu si unavené oči a rozhodnu se do toho jít. Nakloním se blíž k monitoru, koupu se v jeho umělém teple a nechám tu ubohou pravdu vytéct ven.

*Já: Dneska večer mě na párty polili slizem. Ponížení od oblíbených holek.*

Klapání klávesnice vytváří uklidňující rytmus proti tiché noci. Pokračuju dál, nechávám emocionální hráz povolit.

*Já: Pak mě vzal domů ten novej hezkej kluk ze školy a řekl mi, že jsem těžká. Takže jo, tenhle večer je naprostá katastrofa.*

Odpověď toho cizince vyskočí tak rychle, že mě to donutí zprudka a překvapeně zalapat po dechu.

*BrokenToaster42: On řekl CO?*

*BrokenToaster42: Je to idiot.*

*BrokenToaster42: Ať už to k něčemu je, vsadím se, že jsi dneska večer vypadala krásně. I s tím slizem.*

Zírám na svítící pixely a tep se mi zvláštně, zničehonic zachvěje. Na hrudi se mi rozlije teplo. Je to příjemné, ale rychle odepíšu a poukážu na zjevnou trhlinu v jeho logice.

*Já: Vždyť ani nevíš, jak vypadám.*

*BrokenToaster42: To nepotřebuju. Tvé psaní ukazuje, kým uvnitř doopravdy jsi. Způsob, jakým se vyjadřuješ, jak vnímáš svět... lidé s takovou duší jsou vždycky krásní.*

Sedím sama ve tmě a tváře mi polije prudké, nepopiratelné horko. Vtáhnu spodní ret mezi zuby a usmívám se na monitor jako zamilovaná puberťačka. Nemám tušení, kdo tenhle člověk je, ale jeho hluboká milost se omotává kolem mého pohmožděného ega jako měkká deka.

*Já: Děkuju. Tohle jsem dneska večer opravdu potřebovala slyšet.*

*BrokenToaster42: Nemusíš mi děkovat za to, že říkám pravdu. Takže... ten kluk, co tě vezl domů. Líbí se ti vlastně?*

Odmlčím se a nechám ruce viset nad opotřebovanými plastovými klávesami. Líbí se mi Lucien? Ten kluk mi dokáže rozproudit krev a roztřást kolena, ale zároveň ve mně vyvolává chuť křičet z čiré frustrace. Vyliju své rozpolcené srdce přímo do chatovacího okna.

*Já: Je absurdně krásnej a vyvolává ve mně spoustu pocitů. Je těžký někoho nenávidět, když vypadá jako princ z fantasy románu a způsobuje ti motýlky v břiše.*

*BrokenToaster42: Fantasy princ, co ti řekne, že jsi těžká? Mně to zní spíš jako ropucha.*

Z hrdla mi unikne upřímný smích. Rychle si přitisknu ruku na ústa, vyděšená, že probudím matku dole. Z mých ztuhlých ramen konečně opadne to těžké napětí. Opřu se v židli a odešlu další zprávu.

*Já: Možná je pod kletbou. Odsouzenej k tomu, aby řekl špatnou věc v tu naprosto nejhorší chvíli.*

*BrokenToaster42: Kletby se dají zlomit.*

*Já: Polibkem z pravé lásky?*

*BrokenToaster42: Jen pokud si to ten člověk zaslouží. Ne každý princ stojí za záchranu.*

Následující hodinu strávíme tím, že si nenuceně vyměňujeme vtipy o pohádkových klišé a smůle. Jeho dravá, digitální ochranitelskost působí sladce a uklidňujícím způsobem. Na chvíli zapomenu na tu mrazivou cestu ke dveřím, na ten lepkavý sliz ve vlasech a na ten krutý smích na záchodech. Nakonec mě ale dožene čiré vyčerpání z dlouhého dne. Oči mi ztěžknou, okraje obrazovky se začnou rozmazávat. Protáhnu ruce nad hlavou a vyťukám zdráhavé rozloučení.

*Já: Jsi milej. Už ale vážně potřebuju jít spát. Zítra musím čelit děsům školy.*

Čekám na jeho obvyklou rychlou odpověď. Dorazí o vteřinu později, ale z těch slov mi krev v žilách zmrzne na led.

*BrokenToaster42: Sladké sny, Iris.*

Tělo se mi v židli zasekne. Dech se mi zadrhne a uvízne mi pevně v plicích. Vyvalenýma očima zůstanu v hrůze přilepená k zářící obrazovce.

Iris.

Použil mé skutečné jméno. Panika vystřelí tvrdě a rychle, náhlý příval adrenalinu způsobí, že se mi rozklepou ruce. Popadnu myš a zběsile roluju celou historií našeho chatu zpět. Řádky textu se mi míhají před očima. Skenuju každičkou zprávu a zoufale kontroluju, jestli jsem neudělala chybu. Hledám přeřeknutí, letmou zmínku mého vlastního jména během našich předchozích nočních rozhovorů.

Nic.

Dostanu se až na úplný začátek našich interakcí. Děsivá realita na mě dolehne, těžká a dusivá. Nikdy, ani v jediném okamžiku, jsem tomuhle cizinci své skutečné jméno neřekla. Prsty se mi třesou nad klávesnicí, když vyťukávám zběsilou odpověď.

*Já: Jak znáš moje jméno?*

Stisknu odeslat. Digitální kurzor na mě bliká.

Tik. Tik. Tik.

Mučivé minuty se vlečou v ohlušujícím tichu. Obrazovka zůstává nehybná. Žádná bublina naznačující psaní. Žádné upozornění na novou zprávu. Prostě usnul? Nebo si uvědomil svou katastrofální chybu a zmizel v digitálním éteru?

V žaludku se mi vytvoří odporný, pevný uzel. Zdi mé maličké ložnice se najednou zdají, jako by se na mě svíraly. V ústech mi vyschne jako na poušti. Tohle je někdo, kdo chodí do Grimstone. Znají mě. Moc dobře vědí, s kým si zrovna teď povídají.

Zaklapnu notebook a odstrčím ho, jako by mě mohl kousnout. V tiché tmě mé ložnice se mi prudce zvedá hrudník. Vím, že se zítra nemůžu vymluvit na nemoc, abych se schovala v posteli. Budu muset těm zrádným chodbám čelit. Budu muset projít hlavními dveřmi a modlit se k bohu, abych právě nestrávila celou noc vyléváním svých nejhlubších a nejtemnějších tajemství přímo do čekajících rukou Sloane nebo některého z jejích krutých poskoků. Nebo ještě hůř, možná už po první hodině celá škola zjistí, jaká jsem zoufalá nula.