Iris

Vedla jsem ho ven z toho dusivého párty domu do mrazivého nočního vzduchu, zatímco se mi hlava stále točila z jeho nabídky. Teď stojím zmrzlá na chodníku.

Samozřejmě že Lucien řídí elegantní, děsivě drahé černé BMW. K jeho tajemné auře se dokonale hodí. Kapota se leskne ve světle pouličních lamp a zachycuje jemné sněhové vločky, které začínají kroužit dolů z temné oblohy. To vozidlo přímo křičí bohatstvím a privilegiem, což je v ostrém kontrastu s mizernou realitou, kterou v současnosti žiju.

V hrudi se mi stáhne těžký uzel váhání. Moje oblečení je páchnoucí, slizem zničená katastrofa. Zelená břečka ulpívá na mém svetru a v tom štiplavém větru už začíná tuhnout a mrznout. Už jen pohled na ten nepořádek mě nutí cítit zběsilý rytmus tepu proti mým žebrům. Nemůžu vlézt do toho nedotčeného auta. Trvale mu ušpiním ta bezchybná kožená sedadla.

Zastavím se. Mrazivý vítr mi šlehá vlhké zrzavé vlasy přes obličej, ale já to štípání sotva vnímám. Lucien už stojí u strany spolujezdce. Drží dveře otevřené a čeká. Tváří se tváří v tvář té štípající teplotě nevzrušeně, jeho vysoká, široká postava je uvolněná, zatímco mu do tmavých vlasů padá sníh. Netřese se. Nespěchá. Jenom se na mě dívá tím svým intenzivním, nečitelným pohledem.

Každý jeho krok cestou sem byl tak účelný, tak sebevědomý. Jen to umocňuje ten pocit, že sem nepatřím.

„Nejdeš?“ zeptá se. Jeho hlas se nese po větru, hladký a klidný.

Obejmu pažemi svůj mrznoucí trup a pod jeho pohledem se zavrtím. Cítím se z něj zranitelně. Odhaleně. „Nemůžu,“ zamumlám a neohrabaně máchnu rukou ke svému zničenému oblečení. „Jsem celá upatlaná. Tvoje auto je na to až moc hezký. Zničím ti interiér.“

Z hrdla mu unikne hluboký zvuk. Vzhlédnu a zachytím nebezpečný, podmanivý náznak pobavení, který mu zacuká koutkem rtů. Není to úplný úsměv, ale s mým žaludkem to dělá zvláštní věci.

„Je to jen auto, Iris,“ odpoví hladce.

Slyšet své vlastní jméno vyslovené tím sametovým hlasem mi vyšle zrádný záchvěv přímo po páteři. Myslím, že je to poprvé, co ho ve skutečnosti vyslovil.

Než stihnu zformulovat další nejistou výmluvu, překoná tu vzdálenost mezi námi. Natáhne se. Jeho teplé prsty se letmo otřou o můj třesoucí se loket. Teplo jeho doteku pronikne přímo skrz mrazivou, vlhkou látku mého rukávu. Jemně mě navede k otevřeným dveřím a nenechá mi žádný prostor na to, abych se hádala.

Vklouznu na sedadlo spolujezdce. Interiér voní po drahé kolínské a úplně nové kůži. Když se zabořím do máslově měkkého čalounění, přelije se přes mě vlna tepla, která mi rozpustí chlad z kostí.

„Pásy,“ zamumlá.

„Jasně,“ zašeptám, ruce se mi lehce třesou, když přetáhnu popruh přes hruď.

Těžké dveře se zacvaknou a uzavřou mě uvnitř této luxusní bubliny. Sleduju přes čelní sklo, jak Lucien obchází kapotu auta zepředu. Zadrhne se mi dech. Je nádherný. Padající sníh taje v drobných kapičkách podél jeho ostré linie čelisti a vítr mu rozcuchal upravené vlasy do něčeho divokého a nezkrotného. Vklouzne na místo řidiče a přinese s sebou jemnou, svěží vůni zimní noci.

Motor se s předením probudí k životu a pod námi tiše a mocně hučí. Zařadí rychlost a my odklouzneme od obrubníku, nechávajíc hlasitou, chaotickou párty daleko za sebou.

Jízda tmavým městem je zahalená do hustého, těžkého ticha. Ruce si nechávám pevně sepjaté v klíně a jsem k smrti vyděšená, abych od toho slizu něco neumazala. Rytmická, míhající se záře pouličních lamp omývá interiér ve střídajících se záblescích zlata a stínů. Pokaždé, když Luciena přelétne světlo, zvýrazní to jeho neuvěřitelně dokonalé rysy – rovný spád jeho nosu, ostrý úhel lícních kostí, silnou linii krku.

„Je ti tepleji?“ zeptá se znenadání a přeruší tak ticho. Kývne k průduchům, ze kterých na mé mrznoucí nohy fouká nádherné teplo.

Přikývnu a ztěžka polknu. Až příliš si uvědomuji, jak jeho oči sledují pohyb mého hrdla. „Ano. Děkuju. Tohle jsi fakt dělat nemusel.“

Ve stísněném prostoru zavibruje hluboké uchechtnutí. „Co? Být slušný? Jak tragické, jestli tě tohle překvapuje.“

Kousnu se do vnitřku tváře a dívám se z okna, zatímco míjíme výlohy v centru města. Třpytivá světla splývají dohromady. Působí to jako scéna vytržená přímo z jednoho z mých romantických fantasy románů, ale já vím, že sem nepatřím. Tohle je jen Lucien, který se slitoval nad školním vyvrhelem.

„Kam jedu?“ ptá se.

Mrknu a odtrhnu pohled od skla. „Cože?“

„Tvoje adresa, Iris.“ Neodvrátí zrak od silnice, ale do tónu se mu vrací pobavení. „Ty jsi zapomněla, kde bydlíš?“

V hrudi mi vyletí panika. Musím mu říct, kde bydlím. Musím tohohle krásného, bohatého kluka navigovat do té nejtrapnější a nejzchátralejší ulice ve městě. Připravuji se na nevyhnutelné odsouzení.

„Eastridge,“ vyhrknu neohrabaně s hořícími tvářemi. „Ten zchátralej žlutej dům na konci ulice. Ten s tou rozbitou schránkou.“

Lucien jednoduše otočí volantem a hladce vybere další zatáčku. „Aha. Vím, kde to je.“

Srdce se mi zadrhne. Zírám na jeho profil v hlubokém šoku. „Víš?“

Střelí mým směrem kradmý pohled. „Tohle město není zase tak velké. Už jsem ho skoro celé projel.“

Zamračím se a zírám do klína. Přijde mi to jako nepřirozená vědomost. Eastridge jsou slumy. Děti z naší střední školy se mu vyhýbají jako moru, obzvlášť ti oblíbení. Proč by Lucien vůbec někdy vjel do mé slepé ulice? Ale to teplo v autě a vyčerpání, které se mi usazuje v kostech, mě příliš rozptylují, než abych se tou myšlenkou zabývala důkladně.

Scenérie za oknem se mění. Úhledné, pěstěné trávníky blednou a nahrazují je popraskané chodníky, přerostlý plevel a blikající pouliční lampy. Zastavíme u obrubníku před mým domem.

Zírám z okna. Odloupaná barva na obložení vypadá potmě ještě hůř. U předních schodů se líně válí hromada pytlů s odpadky. Žaludek se mi zkroutí studem. Chci, aby se pode mnou rozevřela zem a celou mě spolkla. Musím z tohohle auta vypadnout, než stihne skutečně zaregistrovat tu ubohou realitu mého života.

„Díky,“ zamumlám a šmátrám po přezce bezpečnostního pásu, ztuhlé prsty mám nemotorné. „Za odvoz. A za to, že jsi mě tam před tou Sloane zachránil. Nemusel ses do toho vkládat.“

„Sloane a její kamarádky jsou kruté,“ konstatuje. Hlas má plochý a zbavený jakéhokoli tepla.

Risknu na něj pohled. Zírá předním sklem ven a jeho pohled je upřený na můj tmavý, depresivní dům. Zajímalo by mě, jestli dokáže vycítit tu chladnou prázdnotu, která na mě uvnitř čeká. V zoufalém obranném pokusu uchránit svou křehkou hrdost se přinutím k pokrčení ramen, čímž se snažím celý ten ponižující incident shodit ze stolu.

„To je v pohodě,“ říkám potichu. „To, co mi udělaly, není nic nového. Jsem na to šikanování zvyklá. Prostě se naučíte držet hlavu dole.“

Atmosféra uvnitř BMW se prudce změní. To příjemné teplo se rázem vypaří a je nahrazeno dusivým, těžkým napětím.

Překvapeně sleduju, jak se Lucienovy ruce sevřou kolem volantu. Kůže na protest zasténá. Jeho klouby pod tou zátěží zbarví do nápadné, kostěné bílé.

„Neměla bys muset,“ řekne. Do jeho tónu viditelně proniká temný, bublající vztek, který malým prostorem duní jako vzdálený hrom.

Zírám na něj zmatená jeho intenzivní a ochranářskou reakcí. Na hrudi se mi to stáhne. „Proč tě to vlastně zajímá?“ ta otázka mi vyklouzne přes rty dřív, než ji stihnu zastavit. „Proč se staráš o to, co udělají s nulou, jako jsem já?“

Lucien pomalu otočí hlavu. Jeho oříškové oči po mně sklouznou, až se střetnou s mýma. V tlumeném světle pouliční lampy se promění. Hnědá se rozplyne a na malý zlomek vteřiny se v nich znovu víří ty neuvěřitelné, fascinující fialové skvrnky. Ten pohled mě ukotví do sedadla a vyrazí mi dech přímo z plic.

„Možná, že vidím víc, než vidí oni,“ odpoví tiše.

Srdce se mi zrádně zatetelí o žebra. V hrudi se mi vznítí nebezpečná jiskra naděje. Chlapec mých snů tu sedí a dívá se na mě, jako by na mně skutečně záleželo. Zavalí mě ale krutá dávka reality. Podívám se na své slizem prosáklé oblečení a na pytle s odpadky na trávníku. Nesmím dovolit sama sobě, abych zůstala zabalená v téhle nebezpečné fantazii. Kluci jako on nezabírají na holky jako já.

„Jasně,“ zašeptám a zatlačím do těžkých dveří, abych je otevřela. „Ještě jednou díky.“

Vystoupím z teplého útočiště auta ven do mrazivého nočního vzduchu. Hořký vítr se okamžitě zakousne do mé odhalené kůže. Udělám jeden krok směrem k obrubníku.

V okamžiku, kdy má bota dopadne na beton, sklouzne se. Zrádná plotna černého ledu, skrytá pod tenkou vrstvou čerstvého sněhu, mi podrazí nohy, které mi vyletí do vzduchu.

Z hrdla se mi vydere vyplašené lapnutí po dechu. Svět se mi zvedne žaludek obracejícím způsobem. Přitažlivost se mnou trhne dolů a já zpevním své tělo na trýznivý náraz na tvrdou, zmrzlou zem.

K žádnému nárazu ale nedojde.

Ještě než má záda stačí narazit do betonu, ovinou se mi kolem pasu neuvěřitelně silné paže. Ten pohyb je jedna velká šmouha. Lucien mě zachytí nelidskou, oslepující rychlostí. Stane se to tak rychle, že jsem ani neviděla, že vystoupil ze strany řidiče. Jednu vteřinu byl v autě a další už je přímo tady, na chodníku.

Přitiskne mě těsně k sobě na svou masivní, pevnou hruď. Mé smysly zahalí bohatá vůně cedrového dřeva a zimního vzduchu. Na krátkou, bezdechou vteřinu se svět přestane točit. Jsem zachycená v jeho silném obětí. Jeho paže fungují jako ocelové obruče a drží mě v bezpečí. Sníh kolem nás dál padá v tichých a jemných vločkách. Působí to až dechberoucně romanticky. Je to každá tajná touha, jakou jsem v sobě kdy chovala, jež náhle ožila v mrazivé tmě.

A pak otevře pusu a zkazí to.

„Jsi těžší, než vypadáš.“

Ta slova mě zasáhnou jako fyzická rána do břicha. Celý ten můj romantický vesmír se prudce zhroutí a roztříští se na milion zubatých a ubohých kousků. Motýli v mém břiše na místě zemřou, nahrazeni chladným, nevolnost vyvolávajícím olovem.

Těžší, než vypadám?

Naprostý šok převáží nad celoživotní utiskovanou pokorou, kterou jsem vždy nosila jako štít. Ta tichá a poddajná dívka, co beze slova přijme každou urážku, najednou zmizí. Pro jednou v tom mém mizerném životě se mi přes rty skutečně vyderou vzdorovitá slova.

„T-to je hrubé,“ zakoktám se, opřu se rukama o jeho hruď a odtáhnu se od něj.

Lucien má naprostou drzost vypadat mojí reakcí opravdově zaskočený. Nepustí mě hned. Jeho velké ruce mi dál spočívají v pase a husté tmavé obočí se mu svraští v hlubokém zmatku, zatímco na mě zírá dolů do sněhu. Vypadá, jako by vůbec nechápal, proč mě to tak naštvalo.

„Já nechtěl—“ začne. Jeho hlas klesne do mizerného a lítostivého povzdechnutí. Odvrátí pohled a vjede si rukou do vlhkých vlasů. „Takhle to vyznít nemělo.“

Horko z intenzivních pálčivých rozpaků mi leze nahoru po krku a obličej mi z něj hoří v plamenech. Vymknu se z jeho železného sevření a zaklopýtnu o krok dozadu po zledovatělém chodníku.

Po tom, co jsem přežila ten toxický sliz na večírku, to veřejné ponížení před celou školou a onu děsivou zranitelnost z jeho zdánlivě laskavé záchrany, mě hrozně drtí, že to končí takhle. Ten jediný člověk, co se ke mně dneska v noci choval jako k lidské bytosti, mi teď v podstatě řekl, že jsem tlustá.

Lucien nade mnou opatrně přešlapuje. Ruce nechává zvednuté a zajišťuje, že se na nohou opravdu fyzicky udržím, a teprve pak neochotně o krok ustoupí. Ten prostor mezi námi se zdá jako obrovská a nepřekonatelná propast.

„Iris, poslouchej,“ říká ve snaze zoufale se omluvit. Neobratně přenese váhu z jedné nohy na druhou. „Byl to jen takový bezmyšlenkovitý vtip. Nepovedl se mi. Nesnažil jsem se tě urazit.“

Škody už se ale napáchaly. Tahle křehká, nádherná iluze je mrtvá.

Pevně otečím paže kolem svého zmrzlého, ztuhlého a slizem nasáklého svetru a objímám sama sebe, abych udržela všechny ty rozbité kousky pohromadě. Ostře jeho výmluvy utnu.

„To je v pohodě. Co už. Díky za odvoz.“

„Není to v pohodě,“ trvá na svém Lucien a natáhne ruku, aby ten propastný rozdíl překonal. Vypadá frustrovaně z touhy napravit tuhle náhlou trhlinu mezi námi.

Já už se ale k němu otáčím zády. Ignoruji jeho nataženou ruku a horkokrevně vyrazím směrem k dusivé tmě svého domu. Pochoduji po popraskaném chodníčku a moje boty při tom agresivně křupou o sníh. V koutcích očí mě štípou horké slzy, kvůli kterým skoro nic nevidím, když divoce bojuji s chladným větrem.

Vždycky jsem věděla, že chlapec jako on hraje naprosto jinou ligu. Je to král a já jsem ta špína pod jeho botama. Znát pravdu ale nedělá tu bolest o nic menší. Pořád mi to absolutně láme mé křehké srdce dočkat se takové mimoděk vyřčené urážky od kluka, do kterého jsem se právě začala silně zamilovávat. Dojdu k předním schodům a zoufale se snažím uniknout do tmavého a tichého domu ještě předtím, než mi ukápne ta první slza.