Iris

Dva dny nespím.

Ne proto, že bych nechtěla. Moje tělo prosí o odpočinek. Ale když zavřu oči, slyším jejich boty, jejich smích nebo kapající vodu, u které mám pocit, že odpočítává vteřiny mého zdravého rozumu.

Válečníci smečky přicházejí a odcházejí.

Jídlo mi hází do cely.

Kopance taky.

Dostávám také slova, která řežou hlouběji než nože.

„Slyšel jsi, co se stalo Zaneovi?“

To jméno mě vytrhne z