Iris

Nevím, jak dlouho po Lucienově odchodu zůstávám na studené podlaze.

Jeho dotek na mé tváři stále přetrvává, jako duch, který odmítá odejít.

Ale nehřeje mě.

Vlastně ne.

Protože když se mlha rozplyne, pořád jsem tady.

Pořád sama.

Pořád uvězněná.

A jsem naštvaná.

Ne ten divoký, chaotický hněv, který jsem cítila, když jsem dala Sloane facku. Tenhle je tišší. Žhavější. Ostřejší.

Jsem naštvaná, že